Země: Slovensko
Žánr: black metal / heavy metal
Datum vydání: 27.10.2023
Vydavatelství: Invictus Productions
Seznam skladeb:
01. Na okraji priepaste otevíra sa hviezdny zámek
02. Kočár postupuje temnomodrými dálavami na juhozápad
03. Vertumnus Caesar
04. Vovnútri chlácholivého útočišta kunstkamru
05. Panstvo salamandrov jest v kavernách zeme
06. Maharal a Golem
07. Mnohoraké útrapy milostpána Kelleyho
08. I hle, tak zachádza imperiálna hviezda
Hrací doba: 46:03
Jeho veličenstvo Rudolf II., císař římský a král český, přijímá…
Je to tak, Malokarpatan pokračují v tématech našeho regionu a po báchorkách, pověstech a upalování čarodějnic se nyní dostávají k habsburské dynastii. Máte-li chuť navštívit zákoutí pražského hradu, projít si zapomenutý Nový svět, Zlatou uličku nebo magický Josefov, zkrátka nasát ducha doby rudolfínské, tedy vrcholné periody starších českých dějin, „Vertumnus Caesar“ vám takové přenesení nabízí.
Vykreslení atmosféry se Malokarpatan dařilo vždycky a nejinak je tomu i v případě novinky. Vše funguje jak má už při samotném pohledu na obal a vůbec celou prezentaci kapely. Malba od Astrid Bergdahl představuje pohled do útrob hradní komnaty, kde jsou k vidění různé alchymistické pomůcky a vzadu vykukuje armilární sféra. Klenbu komnaty kopíruje obrys Golemovi postavy, nad níž ční jen temná obloha s planoucími hvězdami. Zdobené logo Malokarpatan se pak nenápadně krčí dole na dlažbě, hlavní slovo tu tak má výjev samotný. Vhodně k tématu desky sedí i fotografie pořízeny v zasněžených renesančních Havlíčkových sadech.
Období manýrismu, neboli přechodové fáze mezi renesancí a barokem, je na desce zachyceno velice věrně a na každém kroku je vidět, že si s tím někdo musel dát práci, což se samozřejmě cení. Nejinak je tomu i v případě textů. Ve skladbách se objevují postavy z císařského dvora, nechybí Edward Kelly ani rabín Löw s Golemem. Příběh začíná mládím ve Španělsku odkud se Rudolf II. postupně přesídlí do Prahy. Zde už začíná být všudypřítomná vášeň pro alchymii a astrologii; umění, kultura a věda u nás zažívá zlaté období. Idylku ale pomalu narušují stavy melancholie, obavy z rozpínavé Osmanské říše i intriky bratra Matyáše. V polovině alba tak děj začíná dostávat temnější kontury. Rudolf II. se uchyluje k černé magii, načež jako paranoik bloudí chodbami pražského hradu, kde jeho éra pomalu končí, stejně jako celá magická říše, kterou zanedlouho pohltí třicetiletá válka.
Hudebně se dá říci, že se Malokarpatan na „Vertumnus Caesar“ stále drží středoevropského black metalu první vlny. Za inspirace lze tedy označit kapely Kat, Tormentor, ale i našince jako Fata Morgana, Master’s Hammer nebo Törr. Mimo to nelze opomenout ani značný vliv nové vlny britského heavy metalu. Už na minulé nahrávce „Krupinské ohne“ se Malokarpatan posunul směrem k propracovanějším skladbám, a „Vertumus Caesar“ v tomto rozpoložení pokračuje ještě silněji. Jedná se o celkem logický vývoj, od zanešeného a divokého „Stridžie dni“ přes nesmírně chytlavé „Nordkarpatenland“ a výpravné „Krupinské ohne“ až po dnešní „Vertumnus Caesar“, které v mých očích kombinuje předchozí dvě alba.
„Vertumnus Caesar“ si z „Nordkarpatenland“ bere onu chytlavost a smysl pro zabijácké riffy, z alba „Krupinské ohne“ potom cit pro náročnější kompozici skrze inspirace v progresivním rocku let sedmdesátých. A to je přesně to ideální spojení. K desce „Krupinské ohne“ jsem měl výhrady pro nedostatek zapamatovatelných momentů a jistou kostrbatost u delších skladeb, kdy mi některé pasáže nepřišly dostatečně navazující. Tohle se ale podařilo na „Vertumnus Caesar“ vylepšit. Tam kde Malokarpatan s minulou nahrávkou klopýtali nyní působí jistě. Žádné patláma, patláma, ale žbrluch!
Kdybych měl konkrétně určit, co mi „Vertumnus Caesar“ připomíná, pravděpodobně bych označil desky „Don’t Break the Oath“ od Mercyful Fate a „Jilemnický okultista“ od Master’s Hammer. Propracovaná skladatelská práce, několikavrstevné skladby, kde se potkávají různé styly, a progresivně laděné aranže s nejrůznějšími instrumenty, tak zní „Vertumnus Caesar“. To vše si žádá adekvátní produkci a v tomhle ohledu zní album skvěle. Právě zvukem mi noví Malokarpatan připomínají ono klasické album Mercyful Fate. Celkovým konceptem a estetikou pak druhou řadovku Master’s Hammer.
Podobně jako se dal rozdělit příběh Rudolfa II. jde rozdělit i album. V samotném středu se nachází poměrně dlouhá instrumentálka „Panstvo salamandrov jest v kavernách zeme“, která odděluje první část zaměřenou na rozkvět císaře, od té druhé věnující se jemu úpadku. V kontextu alba dává tato rozdělovací skladba smysl, avšak pro mě střední část desky znamená spíše vyčkávání na její pokračování. Mimo tento moment už ale „Vertumnus Caesar“ neváhá a s jistotou obstarává vskutku královskou jízdu.
Díky rozmáchlosti celého díla se tu toho děje opravdu hodně a těžko se vybírá to nejlepší. Baví mě toho dost. Do alba se posluchač snadno dostane už s krátkým úvodem „Na okraji priepaste otevíra sa hviezdny zámek“. Ihned na to se rozezní melodický riff a cválající tempo „Kočár postupuje temnomodrými dálavami na juhozápad“, která v průběhu nabídne také přísnější polohu s klasickou staroškolskou klepačkou, a to už jsou Malokarpatan se vším všudy. V podkladu zazní i klávesy, jež jsou na novince četnější než kdy předtím. Obstaral je The Templar z Italské kapely Hands of Orlac, takže k tamní legendě progresivního rocku Goblin blízko.
Titulní „Vertumnus Caesar“ je ještě agresivnější, ale poprvé nabídne i epické momenty se sborovými zpěvy, tympány (které poskytl Silenthell z Master’s Hammer, kdo jiný) a také super zapamatovatelné sólo. Následující „Vovnútri chlácholivého útočišta kunstkamru“ pro změnu představuje to nejpřímočařejší na albu. Sice je tu také propracovaná mezihra s hlučnými klávesami, ale jinak je to riffová jízda, ve které se ozývá klasické NWOBHM po vzoru Venom.
Závěrečné trojici skladeb se pak daří znamenitě gradovat a dovést tak dílo ke svému konci. „Maharal a Golem“ opět stojí na obzvláště vypečeném, až načernalém speedmetalovém riffu, podobně jako následující „Mnohoraké útrapy milostpána Kelleyho“, která navíc zručně střídá jednotlivá tempa a svým libým hlasem ji doprovází i mistr Necrocock. Celý epos uzavírá závěrečná „I hle, tak zachádza imperiálna hviezda“, což je skutečně impozantní vyvrcholení. Začíná zasněnou kytarou po vzoru raných Iron Maiden, načež vystoupá k majestátním riffům a nakonec i přidá na intenzitě. Opravdu gradace alba jak má být.
„Vertumnus Caesar“ tak vnímám jako dosavadní vrchol tvorby Malokarpatan. Podařilo se jim zde skloubit chytlavost s kompoziční vynalézavostí, přičemž neztratili svoji původní tvář, a to i díky stálé přítomnosti archaismů a zahuhlanému zpěvu. Dokonce i tolik opěvovaná atmosféra televizní filmů za socíku tu v několika samplech je. Bez tohohle folklóru by to nešlo. Jsou to jednoduše Malokarpatan jak je známe, jen pozvednuti na vyšší úroveň. Možná si někdo říká, proč se Slovenská kapela zabývá životem Rudolfa II., no, korunován za uherského krále byl právě v Bratislavě. Je trochu s podivem, že se tomuto panovníkovi snad dosud nikdo takhle obsáhle nevěnoval. Malokarpatan se tohoto úkolu ale zhostili na výbornou.
Napsat komentář