Země: Česká republika
Žánr: progressive / heavy metal
Datum vydání: 02.06.2023
Vydavatelství: Magick Disk Musick
Seznam skladeb:
01. 10.944
02. Země za severním větrem
03. Aqua aurum
04. Nádech
05. Půlnoční studium
06. Za prstenem Nibelungů
07. Boj o život
08. Pobřeží královny Marie
09. Ty, kdo vstupuješ
10. Když volá Cthulhu
11. D.N.O. (Do neznámých oblastí, do nitra oceánů)
Hrací doba: 35:55
Odkazy:
web / bandzone / facebook
Pro potřeby této recenze je myslím nejprve důležité zmínit, z jaké pozice k novince klatovských Asmodeus přistupuji. Jsem opravdu velkým fanouškem jejich úplné prvotiny z roku 1992, „Prosincová noc blíže neurčeného roku“. Když jsem toto, dnes už klasické album slyšel poprvé, bylo to jako zjevení, jelikož technických thrashmetalů dodnes moc z našich končin neznám, a už vůbec ne takto propracovaných a originálních. Ruku v ruce s tím jde i následující EPko „Den zúčtování“, vydané o dva roky později. To jsou opravdu památné nahrávky a představují pro mě vrchol tvorby Asmodeus.
Důvodem, proč to zde rozepisuji je zejména to, že jejich styl se v čase dost změnil a podobně znějící desky už nevydali. Asmodeus se nikdy nebáli měnit žánr a zkoušet nové věci, a tak se děje i na novince „Pobřeží královny Marie“. Desku lze s jistotou zařadit po bok těch z posledního období, tedy „Past na Davida Kleinera“ a dosud poslední, sedm let starou „Oko Horovo“. Na všech třech Asmodeus představují propracovaný a masivně znějící metal, byť je každá z nahrávek trochu jiná. Právě ona propracovanost je průsečíkem veškeré tvorby Asmodeus. Ať už vezmeme jakoukoliv etapu kapely, toto tam bylo vždy obsaženo. Z hlediska stylu je však thrash metalu čím dál méně a převládá zejména progresivní heavy metal, zpravidla zaobalen do určitého konceptu.
Tento současný styl se Asmodeus povedlo nejlépe předvést právě na desce „Past na Davida Kleinera“, kterou považuji za jejich nejlepší album posledních let, a vlastně i za jejich nejlepší dlouhohrající album hned za „Prosincovou nocí blíže neurčeného roku“. Skvěle se zde snoubí thrashová minulost s chytlavými motivy a výraznou melodikou. Následující „Oko Horovo“ představuje v podstatě totéž, pouze ubylo agrese a přibylo ještě více melodií. Na zajímavé nápady bylo však slabší, a silnější důraz na popěvky můj dojem také zrovna nepovzbuzoval. Hudba na „Pobřeží královny Marie“ je uchopena zase trochu jinak.
Stejně jako v předchozích případech, i nyní má novinka Asmodeus nějaké společné téma, o nějž se skrze texty tradičně postaral Jan Petričko. Jak už se dá odvodit od názvu, „Pobřeží královny Marie“ se točí kolem vody, konkrétně v podmořském světě. Kompozičně se znovu jedná o velice ambiciózní dílo, ať už strukturou skladeb nebo produkcí. „Pobřeží královny Marie“ bych označil za nahrávku postavenou na kontrastu tvrdosti a melodičnosti. Ty nůžky jsou rozevřeny snad více než kdy dříve. Když už tu Asmodeus hrají tvrdě, tak je to opravdu tvrdé, až by to člověk ani nečekal. Například třetí „Aqua aurum“ je opravdu masakr o blastbeatech. Když se tu ale sáhne po nápadných háčcích, které mají posluchače chytit a nepustit, tedy zpravidla chytlavých refrénech, občas tahá za uši, jak výrazná proměna to je. Hlavní otázkou tedy bylo, jestli si to s přibývajícími poslechy sedne – a někde se tak povedlo, jinde méně.
Tuhle, řekl bych až teatrálnost, kdy se dramaticky střídají zpěvy i nálady ruku v ruce s tvrdostí a melodiemi, přisuzuji jednoduše vedlejšímu projektu hlavní postavy Asmodeus, Miloši Beštovi, který v roce 2019 složil rockovou operu „Kladivo na pýchu“. Tu natočila v podstatě současná sestava Asmodeus. Na druhou stranu, podobné hraní si se zpěvy a klenuté refrény jsou u Asmodeus už opravdu dlouho, však stačí vzpomenout na jejich druhou řadovou nahrávku z poloviny devadesátých let, „Příjezd krále…“. To je mimochodem jedno z vůbec prvních folkmetalových alb na světě, a k tomuto stylu to prostě patří. Od té doby jsou tyto postupy přítomny na všech následujících řadovkách, nejvýrazněji asi na „Řetězu kritických událostí“. V případě aktuálního alba však na tomto aspektu notně přidali.
Dále mi zvukově a vlastně i stylově Asmodeus na „Pobřeží královny Marie“ připomínají střet Arakainu kolem přelomu tisíciletí s Progresem 2. Podobně jako tehdejší Arakain jdou hodně po tvrdých riffech s groovem, které vkládají do výpravných progresivních kompozic, jaké tvoří právě Progres 2, naposledy třeba na nahrávce „Tulák po hvězdách“.
Za povedené skladby bych označil úvodní hutnou „Země za severním větrem“ společně s již zmiňovanou „Aqua aurum“, kde mi refrény zapadly spolu se skvělými slokami do sebe. Baví mě také zemitá „Půlnoční studium“, která se v půlce ponoří do thrashe, aby se později nadechla do uvolněnějších linek. Výborné riffy nabízí „Za prstenem Nibelungů“, bohužel zde už nastává situace, kdy mi refrén způsobuje lehké křeče v prstech, což je stejný příběh jako u „Když volá Cthulhu“. Příjemným osvěžením je pak nezvykle přímočará „Boj o život“.
Dobré momenty se nacházejí i v ostatních stopách, ale vždy se najde něco, co mi výsledný dojem kazí. Jak už bylo zmíněno, často jsou to přílišné jemnosti, ale také třeba případy, kdy se určité party začínají utápět v opakování sebe sama. To se děje třeba v písni „Nádech“ (zde jsou věci v opačném gardu – sloky jsou melodické a refrén přísný), která začíná ke konci nudit, stejně jako „Ty, kdo vstupuješ“. Přitom se nejedná o kdovíjak dlouhé stopy. Shodně utahaná je časem také titulní skladba, navíc je zde jedno rychlejší tempo, jež působí v tomto dramatickém kusu trochu mimo. Lehkým patosem pak trpí závěrečná „D.N.O. (Do neznámých oblastí, do nitra oceánů)“, která by se opravdu hodila spíše do muzikálu. Na škodu mi také přijdou často jakoby useknuté konce písní, kdy po posledním zopakování refrénu okamžitě utichnou, což se tu děje často.
Čím je novinka Asmodeus asi vůbec nejvydařenější v dosavadní diskografii kapely, je její grafické zpracování. Obal i přílohy vypadají opravdu pěkně a vhodně ucelují ústřední téma nahrávky. Také po zvukové stránce se „Pobřeží královny Marie“ řadí hodně vysoko, ne-li nejvýše. Hlavní je však hudební hledisko a tam u mě noví Asmodeus vzbuzují spíše rozpaky. Přišli s další velkou deskou, která i zní velice, avšak stylově stočili kormidlo k výraznější dramatizaci skladeb, což způsobuje rušivé kontrasty napříč celou plackou. Novinku tak hodnotím asi na podobnou úroveň jako „Oko Horovo“, tedy fajn, ale nic víc. Obě desky mají dozajista co nabídnout, ta aktuální je i nápaditější, ale stejně tak obsahují pasáže, které mi nesedí. Porovnávat „Pobřeží královny Marie“ s devadesátkovým thrashem by bylo úplně mimo, takže snad jen napíšu, že „Past na Davida Kleinera“ zůstává mým nejoblíbenějším novodobým albem Asmodeus.
Napsat komentář