Saxon – Hell, Fire and Damnation

Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 19.01.2024
Vydavatelství: Silver Lining Music

Seznam skladeb:
01. The Prophecy
02. Hell, Fire and Damnation
03. Madame Guillotine
04. Fire and Steel
05. There’s Something in Roswell
06. Kubla Khan and the Merchant of Venice
07. Pirates of the Airwaves
08. 1066
09. Witches of Salem
10. Super Charger

Hrací doba: 42:17

Odkazy:
web / facebook / instagram

Heavymetaloví šlechtici Saxon vydali svoji dvacátou čtvrtou řadovou desku a je to dobré. Asi tady by mohla recenze v klidu skončit. Na světě je totiž pár jistot a jednou z nich je, že když Saxon vydávají v tomto století nahrávku, bude povedená.

Potence Saxon je skutečně obdivuhodná. Za dva roky budou slavit padesát let fungování a už dávno by se na to mohli vykašlat a jenom holit prachy na koncertech hraním osvědčených klasik. To oni ale ne, a takřka každé 2-3 roky přijdou s něčím novým. V posledních letech navíc ještě stihli nahrát dvě alba, takzvané „Inspirations“, kde předělali své oblíbené skladby, které je zřejmě kdysi formovaly. A soukromou zábavu stran Saxon měli i někteří členové. Kytarista Paul Quinn vydal dvě nahrávky se svou kapelou The Cards, zatímco zpěvák Biff Byford se vytasil s dokonce třemi plackami; dvěma pod hlavičkou kapely Heavy Water, kde skládá se svým synem Sebem, a jednou sólovkou navrch.

Když si tak v hlavě promítnu hnutí nové vlny britského heavy metalu, k jejímž hlavním představitelům Saxon v osmdesátých letech patřili, napadá mě, že si dnes z hlediska produktivity a kvality vedou ze všech nejlépe. Samozřejmě, popularitou se jim nikdy nepodařilo vykročit z druhé náruče a dostihnout tak Def Leppard a Iron Maiden, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Avšak co se studiových nahrávek týče, Saxon fakt stabilně vydávají jednu dobrou za druhou, což se o dvou legendách zmíněných v minulé větě říci nedá, a o jiných dávných souputnících jako Tank nebo Venom už vůbec ne. Konkurovat jim mohou snad jen Angel Witch nebo Satan, jejichž novější alba mě také baví, ti však netvoří s takovou kadencí a celkově je jejich aktivita někde jinde.

Rok 2023 přinesl pro Saxon velice důležitou změnu. Zakládající člen kapely Paul Quinn se rozhodl ukončit, či minimálně výrazně omezit svoji koncertní činnost. Součástí Saxon však zůstává alespoň studiově, což se lze dočíst i v bookletu novinky „Hell, Fire and Damnation“. Jelikož Saxon ale čile koncertují (podporu alba obstarají na velkém turné s Judas Priest a Uriah Heep), náhradou na pozici kytary se stal Brian Tatler, dobře známý z Diamond Head, což je další z legend NWOBHM, takže to do sebe zapadá.

Videoklip k titulní skladbě Hell, Fire and Damnation

Tatler byl ohlášen jako koncertní záskok, nicméně vidět je na všech oficiálních promo fotkách k novince a podílel se i na jejím skládání, takže ve skutečnosti na mě působí spíše jako stálý člen Saxon. Trošku podivné je, že nedlouho po svém oznámení přišel Quinn s dalším, v němž ohlásil turné své kapely The Cards, které je pravda skromnější než to, co chystají Saxon, ale podíval se třeba až do Japonska. Z této skutečnosti byl překvapen i sám Byford. Zajímavé pak je, že se Quinn několikrát setkal, ať už na pódiu nebo ve studiu, s dalším bývalým kytaristou Saxon, Oliverem Grahamem. Nejspíše jsou to ale jen nahodilé hostovačky.

Teď už ale konečně k samotné hudební náplni „Hell, Fire and Damnation“. Jak už bylo řečeno, jsou to Saxon se vším všudy. V porovnání s několika předchozími deskami vychází novinka velice podobně, tedy dobře. Nebavíme se o žádném přelomovém dílu ani výrazném zářezu v bohaté diskografii kapely, ale o poctivé a důstojné nahrávce, která baví a opět nabízí několik vydařených písní. Za takové mohu označit hned všechny v první polovině, protože tady to jede jak má bez sebemenšího zaváhání. Od úderné titulní skladby přes jemnější melodie ve vtipné „Madame Guillotine, našlapanou „Fire and Steel“ až po mou nejoblíbenější „There’s Something in Roswell“.

Videoklip k písní There’s Something in Roswell, která pojednává o jednom z nejslavnějších případů UFO

Druhá polovina alba trochu padá do průměru, ale nic, co by narušovalo celkově pozitivní dojem z nahrávky. Za nejslabší kus bych uvedl „Witches of Salem“, která hraje na temnější notu, což vzhledem k tématu sedí, ale hudebně mě jaksi neoslovuje. O něco lépe působí dvojice „Kubla Khan and the Merchant of Venice“ a „Super Charger“, nicméně i ty představují standard, na nějž jsme od Saxon zvyklí. Tuhle půlku alba pro mě tak ozvláštňují pouze rocková vzpomínka „Pirates of the Airwaves“ a zemitá „1066“.

Co mi na „Hell, Fire and Damnation“ schází, je velkolepější skladba. Na minulé řadovce „Carpe diem“ tento post zastávala výborná „The Pilgrimage“ a na „Thunderbolt“ pak neméně parádní „The Secret of Flight“. V tomto ohledu tedy novinka zaostává a jede více napřímo. Co se textů týče, je to tak nějak klasika Saxon, přinášející všemožná témata napříč stoletími. Ostatně až nebývale výmluvné jsou už názvy písní, které popisují dost jasně oč tu běží. Jsou tu náboženské výjevy, období francouzské revoluce, konspirace kolem mimozemšťanů, vzpomínka na pirátská vysílání rádií, bitva u Hastingsu, pocta ocelářskému průmyslu v Sheffieldu, prostě všechno.

Playlist desky na YouTube

„Hell, Fire and Damnation“ tedy zastihuje Saxon znovu v dobrém rozmaru, tak jak je zvykem. Odchozí Quinn přispěl pouze dvěma sóly, avšak tato personálně zásadní výměna na postu kytaristy se jinak neprojevila. Tatler zapadl i koncertně, takže Saxon mohou pokračovat směle dál. Pokud budou i nadále vydávat podobně povedené desky, není v tom nejmenší problém. A oni budou. Předchozí „Carpe diem“ mám raději, ostatně spolu se „Sacrifice“ se jedná o mé nejoblíbenější album Saxon tohoto tisíciletí. „Hell, Fire and Damnation“ však drží úroveň i tak vysoko a ukazuje, že Saxon do starého železa nepatří.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *