IDLES, DITZ

Datum: 11.03.2024
Místo: SaSaZu, Praha
Pořadatel: Rock for People Concerts
Vystupující: DITZ, IDLES

Když jsem viděl IDLES před šesti lety poprvé, mluvilo se o této britské kapele jako o nové senzaci. Klub Futurum byl narvaný, ale dnes už by jim byl sakra malý. Od té doby vystupují na předních festivalech a mají na kontě další tři řadová alba, z nichž dvě, a to včetně toho čerstvě vydaného „TANGK“, opanovala první příčku britského žebříčku prodejnosti. Dávno tedy platí za velké jméno ostrovní kytarové scény.

Provází je také fanklub věrných, takzvaný AF Gang, jenž pomáhá kolem kapely utvářet pocit sounáležitosti, čemuž jdou sami IDLES skrze různé slogany, ať už ve skladbách nebo na merchandisu, naproti. Z poslední vlny britských indie a punkových kapel jsou zkrátka mezi těmi nejviditelnějšími. Není tak divu, že holešovický klub SaSaZu byl celkem brzy vyprodán.

Nejprve ke klubu samotnému. V SaSaZu jsem byl poprvé. Na místo jsem dorazil s předstihem, ale i tak mě mile překvapilo, že jsem u vlezu nemusel čekat žádnou frontu. Na druhou stranu, měl jsem problém klub vůbec najít, jelikož Holešovická tržnice je dost rozlehlá a já jsem spoléhal na to, že prostě uvidím kudy proudí lidi, ale nikde nikdo. Po vstupu nebyl ani problém dát si bundu do šatny, nicméně už jsem tušil, že při odchodu problémy nastanou, jelikož borci nestíhali věci ani odbavovat, natož aby je pak zvládali lidem vracet. Prostor samotný víc než hudební klub připomíná něco mezi taneční diskotékou a kasinem. Atmosféra pro punkový koncert nulová.

S přibývajícím časem už se SaSaZu začalo zaplňovat a s tím přišly i všudypřítomné fronty. Na pivo, na hajzl, a nakonec i ven z klubu. Ven totiž vedly jen dvě úzké chodbičky, které však zároveň ucpala fronta lidí čekajících na šatnu, a ta vydala na několik dlouhých desítek minut. Nakonec jsem byl rád, že jsem tak tak stihl poslední spoj domů. Dojem ze SaSaZu celkově nemám dobrý, ovšem jedno pozitivum tu bylo, o tom ještě bude řeč dále. Každopádně doufám, že už tu moc mých oblíbených interpretů vystupovat nebude.

Říkal jsem si, že se budu snažit vyvarovat porovnávání s předchozím koncertem IDLES v Praze, ale nedá mi to. IDLES totiž logicky a naprosto oprávněně prochází nějakým vývojem. Když jsem je viděl poprvé, měli na svém kontě jenom dvě alba; „Brutalism“ a „Joy as an Act of Resistance.“, což mimo jiné znamená, že v koncertním seznamu skladeb jednoduše nešlo sáhnout vedle. V této době neměli jedinou skladbu, která by se mi nelíbila. S přibývajícími deskami se situace změnila. A to i po žánrové stránce. Jednoduše se dá říci, že tenkrát to byl víc punk a dnes je to víc umění. Ostatně i hipsterů tu bylo víc než pankáčů. Tato proměna samozřejmě koresponduje s vývojem studiové tvorby IDLES.

Celý večer zahajovali DITZ, taktéž noisově post-punkové těleso, které ale na rozdíl od IDLES zatím evidentně nepřechází k něhám. Jejich projev byl tvrdý, hlasitý a zvukově zprvu silně přebasovaný. Nebylo to špatné. Minulá předkapela IDLES, JOHN, byla sice lepší (ta mě tenkrát fakt sundala), avšak i DITZ měli dost dobré momenty. Hypnoticky dunivý základ jejich skladeb se nesl v industrialu stojícím na base a bicích, čímž velice souzněli s IDLES, ovšem pronikal do toho výrazně naléhavý zpěv. Některé klidnější pasáže nudily, když se do toho ale opřeli, byla z toho slušná vřava ne nepodobná třeba Chat Pile.

S blížícími se IDLES dav notně zhoustl. Samozřejmě že přímo přede mnou museli stát dva nejvyšší giganti v okruhu jednoho kilometru. Naštěstí se postupem času prostor trochu uvolnil. I tak ale vidět IDLES bylo dost náročné. Používali reflektory namířené do publika, díky čemuž bylo možné spatřit maximálně siluety jednotlivých členů. Světelná show tak byla tím nejzajímavějším a také jediným, co šlo zahlédnout. Díky tomu vyniklo i ono asi jediné pozitivum SaSaZu – mají tam hezký strop, který světla pomohla vykreslit. Alespoň něco. Problém vidět IDLES by ale zřejmě byl tak jako tak. Stage byla sice vysoká, avšak pódium bylo umístěno hodně nízko, takže i třeba ze samotného loga kapely jsem viděl pouze vršek.

Tak jak nebylo nic moc vidět, bylo alespoň dost slyšet. Občas byl sice zvuk i tady dost přebasovaný, ale nic co by kazilo zážitek. Vizuální stránka mohla napovídat, že přístup IDLES k vystoupením jde ruku v ruce s tím, jak se bude hrát. Zatímco ve Futuru nebylo nic moc extra a prostě se divočilo od začátku do konce, zde v SaSaZu už byla znát jistá dramaturgie. Nová tvorba nabízí spoustu možností k odpočinku a rovněž nových stylových poloh, a přesně s tím IDLES pracují. Velký prostor byl věnován novince „TANGK“. Dobrým zjištěním bylo, že klidnější skladby z něj jako „POP POP POP“, „Grace“ a zejména „Roy“ mě naživo bavily daleko více než z alba. Zapadly i mezi starší podobně laděné kusy jako „The Beachland Ballroom“ nebo „A Hymn“. Tyto dvě znějí i živě opravdu výborně, označil bych je za jedny z vrcholů koncertu. Vyzdvihnout je potřeba i výkon zpěváka Joea Talbota, kterému to řvalo i zpívalo. V případě odpíchlejších skladeb z aktuální placky bavily také „Gift Horse“ a „Gratitude“, naopak pilotní singl „Dancer“ moc nevyzněl.

Mimo novinky došlo samozřejmě i na osvědčené hity, ale i několik, alespoň pro mě milých překvapení. Těmi byly „The Wheel“ a „Crawl!“, dvě skladby z předchozí desky „Crawler“. V nabídce IDLES mi přijdou trochu zastrčené, tak bylo fajn je slyšet naživo. Nicméně největšího ohlasu se dočkaly zajeté pecky. Zkraje koncertu zazněla „Colossus“, kde nebyla o okamžitou reakci publika nouze, což je ideální start. V tento moment jsem spatřil i kytaristu Leeho Kiernana, který neváhal skočit do roztančeného davu. Přestože byla zábava, Talbot tomu v průběhu celého vystoupení několikrát svou výzvou pomáhal – oblibu dřepování na koncertech asi nikdy nepochopím, zde se tak dělo i u DITZ.

Další tutovky byly „Mother“, jejíž refrén zpíval celý sál, svým dusotem uzemňující „Divide and Conquer“ nebo „Never Fight a Man With a Perm“, z níž IDLES udělali napůl bubenické sólo a jakýsi indiánský rituál. Konec obstarala nakažlivá halekačka „Danny Nedelko“, při níž Talbot vzpomenul na imigranty a lidi trpící v Palestině a na Ukrajině. Po již tradiční bizarní variaci na Mariah Carey a její vánoční hit, IDLES přidali rychlou „Rottweiler“ s níž tenkrát ukončili i šest let starý pražský koncert.

Jak lze vidět z předchozích odstavců, největší hity se nachází na prvních dvou albech. Právě tady publikum nejvíce ožívalo a IDLES se dočkávali mohutných ohlasů. Ne že by při ostatních skladbách převládalo vyloženě ticho a vyčkávání, avšak i člověk neznalý tvorby IDLES mohl snadno rozpoznat, jestli se hraje něco starého, anebo novějšího. Z tohoto důvodu vznikala občas slabší místa, kdy po sobě následovalo třeba několik písní z let nedávných. Největší mínus tohoto koncertu, přestože můj pocit z něj je ve výsledku dost fajn, ale vidím v tom, jak odosobněná kapela byla, a to právě skrze pódiovou prezentaci. V tomto ohledu se jednalo v porovnání s minulým pražským koncertem o diametrálně odlišné zážitky. Možná je cílem poukázat na to, že tím hlavním je publikum a IDLES mohou zůstat v šeru, ale mně tam ta přímá interakce, kor když se bavíme o punkové kapele, prostě chyběla. Zároveň ale věřím, že lidé v předních řadách to mohli vnímat jinak.

Nicméně i přes tyto výtky se stále jednalo o povedený večer a vidět a slyšet IDLES naživo rozhodně stále stojí za to. Já jsem však moc rád, že jsem je viděl před šesti lety, kdy jak se dnes zdá, byli na svém vrcholu, a to jak tvůrčím, tak koncertním.