Datum: 12.04.2024
Místo: Eternia Smíchov, Praha
Pořadatel: Kreas Promotion
Vystupující: Morsch, Nekus, Phrenelith
Zatímco většina budov po pravé straně zastávky Na Knížecí byla kvůli vznikajícímu Smíchov City srovnána se zemí, stavení Eternia Smíchov, nacházející se mezi dvěma železničními mosty, naštěstí zůstalo. Z hlediska hudby se jedná o velice důležité pražské místo, v němž mimo zkušeben či nahrávacího studia sídlí v jeho podzemí také klub Underdogs‘. Akce se ale konají i na půdě Eternie, a právě tam jsem ku příležitosti vystoupení dánských Phrenelith zavítal minulý týden vůbec poprvé.
S Phrenelith jsem již jednou měl tu čest, a to na prvním ročníku tuzemské přehlídky deathmetalových hnusů Tones of Decay v roce 2022. Zde se sešlo hned několik předních jmen aktuálních metalů smrti jako Cerebral Rot, Faceless Burial nebo Mortiferum a musím říci, že Phrenelith zde byli poměrně velkým zklamáním. Vybavuji si, že hlavním důvodem tenkrát byly technické potíže, snad i zvuk a z toho pramenící fakt, že z ostatních kapel šla daleko lepší energie a Phrenelith vyšuměli tak nějak do ztracena. I z toho důvodu se návštěva půdy Eternie nabízela, jelikož druhou šanci si samozřejmě zaslouží.
Přípravě na koncert jsem upřímně věnoval minimální pozornost, takže dvě mně dosud neznámé předkapely z Německa, Morsch a Nekus, jsem si dopředu nenaposlouchal. A bylo mi náležitě vyčiněno. Když vezmu obě jedním šmahem, byla to vskutku parádní vystoupení pohybující se v propastných deathdoomových hlubinách, kde nebyla nouze o vraždící riffy ani pořádnou dávku mlhy. Ta při obou kapelách pohltila celý prostor, takže vlastně doteď pořádně nevím, kdo z lidí pohybujících se v půdních prostorách Eternie v Morsch nebo Nekus hrál. To ale vůbec nevadilo, jelikož atmosféra to byla k jejich temnému a pohlcujícímu hudebnímu výrazu velice příhodná. Morsch pravidelně protkávali své ponuré plížení také sypačkami a rychlejšími kvalty, takže působili dynamičtějším dojmem než Nekus. Právě způsob, jakým si dokázali poradit s jednotlivými přechody mě na nich bavil nejvíce. Zpěv byl v případě obou smeček hodně zastřený a byl vyloženě v jedné rovině s ostatními nástroji. Na kontě mají Morsch doposud pouze jedno čtyřpísňové demo z minulého roku, a jak ho nyní poslouchám, musím říci, že věrně popisuje to, co jsem zažil v Eternii, takže super.
Nekus jsou již zkušenější kapelou a minulý rok vydali svoji první řadovku „Sepulchral Divination“. Podoba jejich death metalu se pohybuje spíše v pomalejších a trýznivějších polohách, kde už se jedná o regulérní zkázu. Bavili mě asi ještě o kousíček více než Morsch, zejména pro silnější náladotvornost jejich hudby, která minimálně naživo byla po všech stránkách poctivou smuteční slavností. Jejich debut si musím ještě pořádně dostudovat, ale na první poslech zní taky povedeně. Ostatně o tom, jak moc dobré obě kapely byly, svědčí právě to, že mám nutkání si je zpětně najít a doposlouchat, což se mi nestává často.
Hlavní vystupující Phrenelith vrhli na půdu trochu světla, která vyměnili za dosud všudypřítomnou mlhu. Nebyl zde tedy takový důraz na atmosféru, nýbrž na hudbu samotnou. Koncert to byl po všech stránkách daleko lepší než na Tones of Decay. Kapela tlačila neúprosně kupředu, nic se nestihlo posrat a sledovat z blízka hráčské výkony Davida Mikkelsena bylo jednoduše potěšením. Tady to prostě všechno šlapalo jak má, od začátku do konce. Tvorbu Phrenelith řadím k tomu nejlepšímu z poslední deathmetalové vlny, tak jsem rád, že konečně dostáli svému jménu a mým očekáváním. Jedinou výtku mohu mít snad jen ke skladbám, jež zazněly. Nevím proč, ale z poslední řadovky „Chimaera“ toho moc nehrají, což zamrzí, když je to vaše nejoblíbenější deska od kapely. Na druhou stranu, zahráli tuším i minimálně dva úplně nové vály, které jsou z chystané nahrávky, a i ty nakládaly dle očekávání sakra dobře, ostatně jako doposud všechno, co Phrenelith vydali. Potěšilo i, že na výzvu fanoušků ke konci ještě pár kusů přidali.
Co platí pro celý večer, zvuk mi přišel místy dost nahlas, ale i to si s každou kapelou nakonec sedlo, nebo jsem si zvykl. Fajn byla také dramaturgie, kdy se vše odehrávalo podle časového plánu, nebyly prodlevy a jednotlivé sety byly akorát dlouhé, takže nikdo z vystupujících nemohl začít nudit a zároveň stihl předvést vše potřebné. Po konci Phrenelith jsem ještě zakoupil vinyl „Chimaera“, na jehož vydání se čekalo snad rok, a nebyl jsem sám. Zájemců o kapelní zboží mi přišlo docela dost. Spokojenost tak panovala snad na všech stranách, u mě zcela určitě. Morsch a Nekus příjemně překvapili a Phrenelith byli výborní.
Napsat komentář