Země: Kanada
Žánr: technical death / thrash metal
Datum vydání: 26.01.2024
Vydavatelství: 20 Buck Spin
Seznam skladeb:
01. Neural Hack
02. Warped
03. Outer Phase
04. Automoil & Robotoil
05. Cybermorphism Mainframe
06. Hyperline Underflow
07. Lower Form Resistance
Hrací doba: 41:35
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
Každý hudební žánr si někdy prožil své silnější období. Zpravidla tomu tak bývá pár let poté, co vznikne. Občas se ale stane, že daný žánr dostane ještě jednu šanci. Sice už nikdy nevzbudí takový rozruch jako kdysi, ale i tak je příjemné zakoušet něco podobného znovu, i když v menším měřítku podzemních scén. Vůbec pak pro ty, kdo neměli šanci zažít časy minulé. V metalu je znovuobjevování žánrů, které mají to nejlepší dávno za sebou, velice oblíbené. V počátku tohoto století to byl třeba thrash metal, který začal plodit nové a nové kapely, které byly úspěšné a dnes už se vlastně dají řadit za novodobou žánrovou klasiku. Stejně tak se to přihodilo death metalu, jenž si něco podobného prožíval před pár lety, a vlna stále trvá, byť v menší síle. Navíc to zpravidla nakopne i staré pardály, kteří dostanou chuť se vrátit k původnímu stylu, či se dokonce vrátit z úplné nečinnosti.
Ne že bych tu chtěl úplně vyhlašovat další podobné obrození, avšak nejde mi si nevšimnout (ostatně můžete posoudit i na základě zde zveřejněných recenzí), kolik kapel a desek z poslední doby se otírá či kompletně věnuje technickému thrash metalu. Psal jsem tu o posledních Horrendous, Sovereign, StarGazer, další na paškál přijdou Ὁπλίτης, a nyní jsou to Dissimulator. Dále letos vyšli třeba noví Critical Defiance a když se ohlédneme jen lehce do minulosti, lze spatřit také Cryptic Shift, Cryptosis, Demoniac, Miscreance, Xoth a snad i King Gizzard & The Lizard Wizard. Něco se prostě děje.
Technicky thrashmetalový styl byl vždycky tak trochu v pozadí. Tím nemyslím v prdeli, ale prostě o něj nikdy nebyl velký zájem. Přívlastek technický se daleko více uchytil v případě death metalu. Hodně z výše vyjmenovaných kapel kombinuje thrash právě s death metalem, což lze logicky chápat. Sadus to tak dělali už před pětatřiceti lety. Nejinak to mají také Dissimulator. Své zlaté období, dá-li se tomu tak vůbec říkat, si tento žánr odbyl nepřekvapivě na přelomu osmdesátých a devadesátých let, zejména prostřednictví kanadských, německých a švýcarských skupin. Dissimulator jsou z Kanady. Ke konci minulého století se tak jako po celém starším metalu slehla zem. Jemné záchvěvy nastaly v novém tisíciletí s finskou kapelou Stam1na, a pak trojlístkem Američanů Exmortus, Revocation a hlavně a především Vektor. Ti tento žánr nekompromisně nakopli a hrdě nesou jeho vlajku vlastně až dodnes, přestože jejich aktivita poněkud skomírá. To jsou ovšem kolem a kolem pouze čtyři výraznější kapely za celé dvacetileté období. Nyní jich tu máme hned několik za pár let a Dissimulator se hlásí hlasitě o slovo. A několika aspekty připomínají tehdejší Vektor.
Pro začátek je vhodné si Dissimulator blíže představit. Předně, členové této formace nejsou žádnými nováčky. Trojice Anotine Daigneault, Claude Leduc a Philippe Boucher spolu působila i v deathmetalově utiskujících Chthe’ilist, jejichž jediná řadovka „Le dernier crépuscule“ v roce 2016 výrazně zarezonovala scénou. První dva členové rovněž působí také ve funeral doommetalových Atramentus, kteří jsou se svým čtyři roky starým debutem „Stygian“ rovněž velice ceněni. Zkrátka, sestava Dissimulator už rozhodně ukázala, že tvořit umí a navíc má zkušenosti napříč žánry. Nepřekvapuje tedy ani to, že s Dissimulator se vrhli zase na něco trochu jiného, tedy technický thrash a death.
Thrash metal tu dle mých uší převažuje. Dissimulator mají jeho ostrost, smysl pro prudké změny temp a širokou nabídku riffů. Zároveň působí odlehčenějším dojmem, zejména po zvukové stránce, kdy se nejedná o žádný hlahol a marast, ale poměrně čistou a přehlednou nahrávku s lehce industrialovou ozvěnou. Obal „Lower Form Resistance“ celkem věrně popisuje náplň alba. Je produkčně chladné, stejně tak jako černobílé ztvárnění futuristického výjevu, a spletité, jako obvody demontovaného obličeje. Vypadá to jako něco od H. R. Gigera, ale tvůrcem je Jesse Draxler, jehož šlo zaznamenat třeba skrze ilustraci k poslední řadovce Daughters.
„Lower Form Resistance“ by se dala označit jako klasická debutová deska. Hlavní devizou je ukrutné množství energie a nápadů. Je z toho cítit touha vše předvést a moc se s tím nesrat. V tomto ohledu, mi Dissimulator připomínají právě Vektor, jejichž prvotina „Black Future“ byla podobně naladěná. Z čistě hudebního a skladatelského hlediska, jsou však obě kapely někde jinde. Dissimulator v sobě nemají ono velikášství a touhu psát dlouhé epické opusy o několika partech. Umí si najít místo někde mezi technickým zmatkem a přímou linkou. Když cítí, že tam stačí nasypat obyčejný kvalt kolem jednoduchého riffu, tak ho tam prostě dají. Hned na to ale přijdou s krkolomnou strukturou, kde chvíli hledáte, kam se třeba bicí tak ženou. Neštítí se ani pasáží, které vás dostanou hned na první dobrou. Kolikrát až překvapí, jak přístupní umí být. Na to, že se jedná o technický thrash a death je „Lower Form Resistance“ dost rozverná a občas až radostná placka. Možná za to může to, že některé riffy mají až crossover thrashovou podobu, takže z toho sálá větší pohoda.
Jsou tu i groovy pasáže, s nimiž přichází hned první „Neural Hack“. Ta je super naprosto celá, kdy na ploše tří a půl minuty přepíná rychlá a střední tempa jakoby nic. Ve dvojce „Warped“ potěší kromě další nálože smrtících riffů použití vokodéru, který je i v následujících skladbách. Nejsou to pouze Cynic, kdo na něj mají právo užití. Do podivností se pouští „Outer Phase“, kde je i francouzsky mluvené slovo a zejména uskřípané kytary pod kterými duní zemité bicí. Uzda se povolí až v polovině skladby, ale zanedlouho je zase přiškrcena. Z „Automoil & Robotoil“ bych vypíchnul kromě hezkého názvu druhou půlku písně, kde se zajímavě střídají různé styly zpěvu. Když jsem přemýšlel, co mi to jen připomíná, napadli mě tuzemští Atari Terror, jakkoliv bizarně to teď vypadá.
Nejdelší, osm minut dlouhá „Cybermorphism / Mainframe“ mě na „Lower Form Resistance“ bere asi nejméně, avšak i ta si stále drží nastolenou úroveň desky. Z kraje ukáže i progresivní tvář kapely. Předposlední „Hyperline Underflow“ zase riffuje jako blázen a postupně přitápí pod kotlem do tvrdšího výraziva. Nejvíce mě však spolu s úvodní „Neural Hack“ baví závěrečná a titulní „Lower Form Resistance“, kde se ukáže i čistý zpěv a další progresivní postupy. Zejména ale opět nabízí skvělé kytary a nápady, jak pracovat s různorodými přechody, začátek je fakt jízda. Ústřední téma skladby je pak možná až překvapivě veselé, každopádně to do sebe zapadá výborně.
Dissimulator se s jejich „Lower Form Resistance“ rozhodně neztratí. Všichni tři členové opět ukázali, jak dobře umějí poskládat silné album, a to přitom zase v jiném žánru. Jediné co „Lower Form Resistance“ mohu vytknout je občas přílišná snaha toho ukázat až moc. Nahrávka je opravdu napěchovaná ideami. Kdyby se tohle podařilo zkrotit, působilo by album pospolitějším dojmem. Takhle mám zejména v prostředku stopáže spíše pouze snůšku, ale bohatou snůšku, oblíbených momentů. Jinak ale musím jen chválit, vzhledem k žánrovému zařazení je pro mě „Lower Form Resistance“ tak trochu zjevením a jsem moc rád, že tohle dneska někdo zase hraje. Paráda a doporučuji.
Napsat komentář