Datum: 17.04.2024
Místo: Fuchs2, Praha
Vystupující: Amelie Siba, The Wilderness, Berlin Manson
Občas je fajn vypadnut ze zavedených kolejí a okusit trochu jiné žánrové podzemí. Ve středu jsem tak opustil svou komfortní zónu a vydal se na koncert kapel, které znám minimálně. Respektive znám pouze hity. Vžil jsem se tedy do role lidí, kteří jdou například na Metallicu, a pak dvě hodiny čekají na „Enter Sandman“. I když zas až takhle moc zabedněné jsem to neměl.
Jednalo se o koncert slovenského tanečně punkového dua (s bubeníkem tria) Berlin Manson, které v klubu Fuchs2 na pražské Štvanici odpálili své „Poor but Sexy Tour“. Doprovodili je slovenští hardcoristé The Wilderness a česká písničkářka Amelie Siba. Možná už utíkají před Pellegrinim, možná před medvědy, každopádně Slováků tu byla spousta. Akce byla vyprodána.
Mé zkušenosti s těmito interprety jsou minimální. The Wilderness znám nejdéle, přeci jenom hrají už skoro dvacet let, a hlavně se věnují žánru mně blízkému. Jako první jsem slyšel desku „The Wilderness III“, ale nikdy jsem neměl tu potřebu se k ní vracet. Poté jsem na nějakou dobu propadl údernému protestu „Čo s tým hnevom?“, jež se před dvěma lety objevil i na doposud poslední nahrávce „The Wilderness IV“. Ta mi přijde fajn, avšak rovněž si mě výrazněji nezískala. Se jménem Amelie Siba jsem se pak setkal díky cenám Anděl, které obdržela hned za dvě z jejich dosavadních tří studiových alb. Nikdy jsem si ji ale nepustil.
Hlavní jméno večera, Berlin Manson, jsem měl naposlouchané nejvíce, ovšem to rozhodně neznamená, že bych jejich tvorbu nějak znal. Samozřejmě, i já jsem se na ně namotal skrze chytlavý hit „Netancujem, kývem hlavou“. Následovalo poslouchání EPčka „Život končí keď máš trinásť“, tady už byla moje reakce vlažnější. Nedávno jim ale vyšlo nové album „Poor but Sexy“, na nějž vyšel před měsícem singl „Moje srdce osamelý jazdec“ a dále „Kde budeme bývať?“, a tam jsem se zase nechal čapnout. Jejich hudba v sobě mísí více stylů. Mě baví zejména onen post-punkový zvuk, ale i výrazné retro synťáky. Když tedy přišlo zjištění, že budou v Praze, řekl jsem si proč ne.
Prvním vystupujícím byla Amelie Siba. Začala zhruba o dvacet minut později, takže večer byl ve skluzu od samého začátku. Ostatně, když jsem vlezl do klubu, právě Amelie mě prosila, jestli bych ji nemohl pustit ve frontě, protože musí na zvukovku, a já šel tak akorát na čas. Ze začátku koncertu jsem byl dost na rozpacích. Ani ne tak z Amelie, jako z jejího doprovodného kytaristy. Jeho vyhrávky, tuším ve druhé skladbě, byly… řekněme hodně odvážné. Přišlo mi, jako když se teprve sehrávají. Nicméně následující písně už nabídly i povedené melodické linky a zapadalo to do sebe podstatně lépe. Hudba Amelie Siba je intimním indie/slacker rockem, kde hraje prim zkreslená syrová kytara a melodický vokál přes ní. Občas se připojil i automatický bubeník, ale převážně se jednalo o ryze písničkářský přístup. Nejlepší mi přišel zpěv Amelie. Bylo to v pohodě, avšak po nějaké době už mě Amelie Siba ničím nepřekvapovala. Není to zrovna můj styl.
The Wilderness už byla dle předpokladů větší divočina. Jak na pódiu, tak v publiku. Začátek vystoupení byl temný, s tvrdými riffy a zvukem odkazujícím až někam ke grunge. Podobně laděné skladby ale rozráželi rychlými hardcore vypalovačkami, kde se dalo vzpomenout třeba na staré Minor Threat. Mělo to tah na bránu i energii, dost tomu napomáhal zapálený projev zpěváka a kytaristy Denisa Banga, jinak známého také jako rapera Fvck_Kvlt. A i v The Wilderness stíhá texty sypat s pořádnou kadencí. Občas i mezi písněmi, kdy těch proslovů a prostojů bylo možná až moc. Kdyby tam řezali jednu minutovku za druhou, bylo by to lepší. Z nejnovější desky došlo třeba na „Sarajevo punx“, „Nedlžím ti nič“ a nakonec samozřejmě „Čo s tým hnevom?“. I na živo se projevil onen faktor, kvůli kterému nemám moc potřebu si doma The Wilderness pouštět. Nějaké party mají super, ale často se ozývá i něco slabšího, co je táhne dolů a působí až lacině. Asi je to zkrátka modelový punk. Ne vše zní jako hit „Čo s tým hnevom?“. Koncert to byl fajn, ovšem čekal jsem přeci jenom víc.
Myslel jsem, že tento večer ve Fuchsu2 mě nejvíce budou bavit The Wilderness, ale Berlin Manson je přejeli. Hodně dělala atmosféra naplněného klubu, kdy bylo vidět, jak jim publikum zobe z ruky, zná všechny texty a rozhodně jen nekývalo hlavou, ale tancovalo. A to i na parketu plném zajebaného toxického smetí. Nálada jejich písní je sice z nahrávek dost pochmurná a melancholická, naživo je z toho však slušná párty. Po dlouhé době jsem také slyšel mezi písničkami ječící holky. Berlin Manson jsou jednoduše hvězdy své podzemní scény. Největší hity zazněly hned zkraje, takže druhá byla „Netancujem, kývem hlavou“ a pak hned „Moje srdce osamelý jazdec“. To mi pomohlo se na koncert správně naladit a překvapilo mě, jak moc jsem se chytal i na ostatní skladby, z nichž jsem poznal většinu. Z novinky „Poor but Sexy“ se hrály třeba „Aha mama“, „Benefit na Amazon“, oba party „Hotel Kyjev“, „Vyhor“ nebo ústřední titulka. Došlo i na „Nemám koho obdivovať“, kdy se na pódiu objevila jako host Katarzia. Ze starších pak rovněž „Počítať po nemecky je lahšie ako rátať“ a tuším „Kultúrny kapitál“, před níž měl zpěvák Adam Dragun krátký výstup k současnému stavu kultury na Slovensku. Ostatně, co by to bylo za punkový koncert, kdyby se něco nevyfakovalo. Vůbec teď při současném dění u našich sousedů, kteří si tu tak na zlepšení nálady alespoň zatrsali a zahulákali, co všechno mohli být, kdyby nebyli z východní Evropy, ale jiné planety.
Kombinace těchto tří umělců k sobě sedla. Přestože všichni hrají trochu něco jiného, ve všem z toho je kus punku. Berlin Manson byli až nad má očekávání dobří. Kromě pár písní mě jejich vystoupení bavilo po celou dobu, hlavně to mělo skvělou atmosféru a energii. K tomu mají také silné charisma, takže se moc nedivím, že za nimi lidi tak jdou. The Wilderness bavili, ale asi jsem čekal více, s Amelií Siba jsem to měl tak nějak dle mých předpokladů. Každopádně jsem rád, že jsem to šel do Fuchsu2 zkusit, nelituji.
Napsat komentář