Země: Čína
Žánr: avant-garde / progressive / black / technical thrash metal
Datum vydání: 12.01.2024
Vydavatelství: vlastní vydání
Seznam skladeb:
01. Μῆνιν ἄειδε, θεὰ παραμαινομένη ἐμοῦ…
02. Παραδειγματιζομένη μουσική
03. Ἡ τῶν λυσσημάτων ἄγγελος
04. Συμμαινόμεναι Διονύσῳ Ἐλευθέριῳ
05. Συμμιαινόμεναι Διονύσῳ Ἐλευθέριῳ
06. Ἄπαυστα θεία μανία
Hrací doba: 52:32
Odkazy:
bandcamp
Co je tohle proboha zase za člověka? Kdo to má stíhat všechno sledovat a ještě poslouchat? Jako by podobných exotů bylo v posledních letech málo. Vydávat jedno album rok co rok, to je kumšt. Co ale potom, když někdo těch alb stihne během jednoho roku vydat hned několik? A co když jsou navíc všechna ještě k tomu tak moc dobrá?
Dnes je řeč o kapele Ὁπλίτης. To znamená v řečtině voják, tedy Hoplites. Lepší by bylo možná napsat projektu, protože Ὁπλίτης má pouze jednoho člena, čtyřiadvacetiletého Číňana vystupujícího pod přezdívkou Πτολίπορθος, což znamená Ptoliporthos. Ano, tento jeden samotný člověk zde tvoří s výjimkou grafiky naprosto všechno, ono taky najděte v Číně někoho, kdo má zájem o metal, a ještě k tomu tak divný. Jednočlenný projekt není v tomto žánru až takovou zvláštností, ovšem tento borec jen za minulý rok vydal pod jménem Ὁπλίτης tři desky a hned zkraje toho letošního přidal další. Jsem si celkem jistý, že zatímco píšu tyto řádky, pátá je na cestě. Do toho má ještě druhý projekt Vitriolic Sage, s nímž od roku 2020 vydává pravidelně jednu řadovku ročně. K Vitriolic Sage jsem se dosud nedostal, ale s Ὁπλίτης se snažím držet krok průběžně a zcela upřímně, moc mi to nejde. To se prostě v záplavě nových desek nedá, a je to škoda, protože na rozdíl od drtivé většiny ostatních nahrávek je to kurevsky originální a zajímavé.
Πτολίπορθος pochází z přístavního města Ning-po v provincii Zhejiang. Ptoliporthos je syn Odyssea a Penelopé a toto jméno znamená ničitel měst. Může to vypadat tak, že je to tedy Číňan posedlý řeckými mýty. Ne tak úplně. Πτολίπορθος je lingvistou zaměřujícím se na dávné čínsko-tibetské jazyky. Od roku 2022 studuje lingvistiku v Paříži, a právě zde se začal zajímat i o starověkou řečtinu. Ὁπλίτης má veškeré názvy alb i skladeb právě v tomto jazyce, stejně tak texty. Za pomocí překladače lze zjistit, že se v nich objevují výjevy z řecké mytologie, avšak význam je někde jinde. Πτολίπορθος zájem je v zaniklém jazyce samotném, ne řecké mytologii a s ní spojené filozofii. A hlavně, díky starořečtině jakožto mrtvému jazyku může svobodně poukazovat na čínské sociální problémy a nespravedlnost ve společnosti. Na předchozích nahrávkách se hojně věnoval právům žen a kritizování čelních představitelů země. V Číně jsou posudkové komise, kterým je třeba předložit texty, případně překlady, Πτολίπορθος si tam něco navymýšlí a nikdo se dál nepídí po tom, jestli je to pravda. To, že o tom může vyprávět v rozhovorech pro západní média zřejmě způsobuje internetová uzavřenost jeho země. Nepřečíst si tuto informaci v jednom rozhovoru, asi by mě to nikdy nenapadlo, jelikož texty lze jen těžko interpretovat. Každopádně dost silný a i vtipný přístup.
O čem konkrétně pojednává novinka „Παραμαινομένη“ netuším. Jako obal bylo použito dno číše, takzvané kylix, nalezené ve starořeckém městě Vulci, jež zobrazuje Maenadu, stoupenkyni boha vína Dionýsa, jak drží hůl thyrsus pokrytou břečťanem a leoparda. Kolem hlavy má ještě omotaného hada. V textu první skladby se objevuje právě Dionýsos, také jeho pozdější nepřítel, thrácký král Lykúrgos, a mezi nimi dále Múzy, krupobití, rozbouřené moře a kdoví co všechno ještě. Ostatní písně už takto sdílné zdaleka nejsou. Často jen sloganovitě opakují různé fráze – „VYŘEŠEN, VYŘEŠEN, VYŘEŠEN – ŽIJU, ŽIJI, ŽIJU, ŽIJI“, nebo dokonce pouze jedno slovo – „PŘÍKLAD“ či „EXIT“. V posledním kusu se pak ozývá jenom věta „Jsme v šílenství studentského šílenství… nikdy“. Jak jsem ale poznamenal výše, čerpám z překladačů. Největší inspirací Πτολίπορθος jsou Eurípiedés či Sapfó. Starořečtina se samozřejmě odlišuje od moderní řečtiny, takže když nějaké ze slov zadám do vyhledavače, kolikrát to nenajde vůbec nic.
Teď už ale k hudbě samotné, jelikož právě ta je tím hlavním, proč Ὁπλίτης věnovat pozornost. Tak jak jsou texty povětšinou strohé, je hudba nesmírně bohatá. Je to šílenost a mix nejrůznějších žánrů. Tvorba Ὁπλίτης se navíc neustále vyvíjí a posouvá. A dovolím si tvrdit, že je to s každou další nahrávkou jenom lepší. Stylově se Ὁπλίτης věnuje metalovým extrémům do všech stran. Primárně se jedná o black metal, ale dost avantgardní black metal, ve kterém kolikrát stejnou měrou vystupuje i death metal nebo thrash metal. Záleží na desce. První, lednová „Ψευδομένη“ je hodně ponořena v deathmetalových disonancích, druhá, dubnová „Τρωθησομένη“ se pohybuje především v intencích thrashujícího black metalu, a třetí, říjnová „Ἀντιτιμωρουμένη“ zase v technickém thrash metalu. Jednotlivé postupy mohou svou komplexností a nevypočitatelností připomínat také mathcore. Společným prvkem všech je pak všeobecná divnost, smysl pro neobvyklá načasování změn ve strukturách kompozic, rušivé hlukové clony nebo mystická atmosféra. Zároveň dodávám, že třeba třetí album „Ἀντιτιμωρουμένη“ stále vstřebávám. Z jeho pečlivého náposlechu mě vyrušilo právě poslední „Παραμαινομένη“, takže si ho dávám vlastně zpětně.
Letošní nahrávka „Παραμαινομένη“ je zase jinde. Dle mého soudu se jedná o dosud nejpodivnější a nejhůře zařaditelnou desku Ὁπλίτης. Jak už jsem ale rovněž zmínil, kvalita se dle mého stále zlepšuje, takže také o tu nejlepší. Zatímco u starších alb se dalo vystopovat nějaký původ všech těch zvuků, nejčastěji za pomocí riffů, které byly tak nějak klasické a vycházely z žánrových tradic, na „Παραμαινομένη“ se objevují pasáže, kde už nevím, ke komu připodobňovat. Ambice, s jakými se Ὁπλίτης nyní vytasil, jsou skutečně obdivuhodné. Celkově lze v souvislosti s tvorbou Ὁπλίτης zmínit jména jako Deathspell Omega (hlavně EP „Drought“), Kostnatění (zde je schéma typu Američan zpívá česky o existencionalismu) či Seprent Column (a nyní sólová tvorba Theophonos). V uskřípaných partech pak i Voivod.
„Παραμαινομένη“ přidává do již známé mozaiky disonantního a technického black/death/thrash mathcore metalu další prvky. Zde už naplno platí termín avantgardy. Předně přibyl saxofon, jsou tu také tradičně znějící čínské nástroje a znatelné jsou rovněž vlivy sahající až k progresivně rockovým žánrům typu zeuhl. Je trochu s podivem, že dohromady to funguje tak parádně. Je to jako ocitnout se na uzavřeném neznámém místě a postupně objevovat všechny jeho taje a nástrahy. Za vůbec nejsilnější stránku Ὁπλίτης považuji kytary, kdy má Πτολίπορθος pravděpodobně bezednou studnici nápadů a tasí napříč deskami jeden lepší riff než druhý. Za obdiv také stojí schopnost složit tři desetiminutové kompozice a dokázat v nich udržet díky neustálému obměňování témat posluchačovu pozornost po celou dobu. Objevují se jak nečekané, tak chytlavé momenty. Jednoduše Πτολίπορθος hýří nebývalou kreativitou.
První stopa „Μῆνιν ἄειδε, θεὰ παραμαινομένη ἐμοῦ…“ je otvírák jako kráva. Po klidném úvodu zaútočí bryskním atakem na posluchačovy smysly za pomocí salvy bicích, zblázněných kytar, řevu a ano, onoho saxofonu. Následuje kytarová vyhrávka omotávající si posluchače kolem krku, aby ho postupně ubíjela svou agresivitou a zábavnou nepříčetností do mdlob. Objeví se i chvilka pro vydechnutí, avšak nálada zůstává zlověstná. Potěší i tajemné zaříkávání, rovněž u Ὁπλίτης něco nového, ústící k chaotickému a utiskujícímu konci. Člověk má pocit, že už s touto desetiminutovkou dostal za uši až až, ale je to teprve začátek dlouhé cesty. „Παραμαινομένη“ má přes padesát minut, je tedy o skoro čtvrt hodiny delší než jeho předchůdci. Palác se otřásá a labyrint pod ním se uzavírá.
„Παραδειγματιζομένη μουσική“ zaujme především melodickým saxofonem, kolem něhož proniká mohutně znějící vykřikování „ΠΑΡΑΔΕΙΓΜΑ!“, tedy „PŘÍKLAD!“. Skladba se nese spíše ve středním tempu s větším důrazem na bicí, avšak i to se nepřekvapivě v průběhu změní. Přestože je vše na dobré úrovni, jsou tu momenty, bez nichž bych se asi obešel. Nicméně, a v tom tkví unikum Ὁπλίτης, na rozdíl třeba od jiných jednočlenných uskupení z poslední doby, která chrlí jedno album za druhým, jako Esoctrilihum nebo Trhä, takovýchto momentů je jenom pár. Následující „Ἡ τῶν λυσσημάτων ἄγγελος“ opět zaútočí nepříjemným riffem, jenž se překlene do až hypnotizujícího chaosu. Ten v polovině potká tvrdá stopka, z níž ji dostane tvrdě thrashový nářez a později mathcorově sekaná pasáž. I mně jakožto nevelikému fanouškovi tohoto žánru to sem sedí na výbornou. Jazzové ponoření do úplných hlubin už je jen třešničkou na dortu. Saxofon začíná připomínat řev Minotaura.
Ethno prvky otevírají druhou polovinu alba v podobě „Συμμαινόμεναι Διονύσῳ Ἐλευθέριῳ“. I ta se zprvu nese ve středním tempu a představuje spíše progresivní tvář Ὁπλίτης. Jede možná až překvapivě dost napřímo, ale ano, i tomu je brzy konec. To nejzajímavější pro mě nastává však až v její druhé polovině, kde po klavírním partu přijde opět splašený saxofon a dokonce operní zpěv, zde vytanou na mysli Imperial Triumphant. Druhá část této skladby je zkrátka výborná a jedním z nejlepších okamžiků „Παραμαινομένη“. V tomto rozpoložení pokračuje i „Συμμιαινόμεναι Διονύσῳ Ἐλευθέριῳ“, další thrashový výplach, který pak řadím rovněž k tomu nejpovedenějšímu z alba. Zároveň se jedná asi o nejsnáze stravitelnou skladbu, ovšem bavíme se o Ὁπλίτης, takže i tady se to místy dost pokurví a když už si říkáte, že nemůže přijít nic nečekaného, dojde na melodické synťáky. Přesto oproti zbytku je její struktura čitelná. Závěrečná „Ἄπαυστα θεία μανία“ slouží vyloženě jako ukončení putování. Její meditativně smířlivé vybrnkávání na akustické struny vyvede posluchače z nekonečných chodeb zpět na světlo světa. Aby nebylo loučení tak lehké, v poslední minutě se ještě připomene se špetkou hlasitého chaosu, ale pak už opravdu klid. Skvělé a díky, toto se vždycky hodí.
U Ὁπλίτης ale ještě musím zmínit jeden hlavní mínus. Tím je pro mě produkce, což platí pro všechna jeho alba. Zřejmě je to tím, že se nejedná o regulérní kapelu, zároveň nevím, jak nahrávání probíhá, ale zvuk působí plastickým až digitálním dojmem. Třeba prvotina „Ψευδομένη“ tímto doslova trpí. Týká se to zejména bicích, které zní snad až moc strojově a dokonale? Na stranu druhou, u „Τρωθησομένη“ se mi ona lehká industrialová ozvěna celkem zamlouvá. Musím ale uznat, že i zvukově se Ὁπλίτης neustále posouvá. „Παραμαινομένη“ zní jednoznačně nejlépe ze všech, kdy se podařilo částečně odbourat ten sterilní dojem z poslechu a nástroje zní živelně. Prostor pro zlepšování v tomto ohledu tu však rozhodně je.
Úkaz Ὁπλίτης si stále drží svoji laťku a tu nepodlézá, ba naopak navyšuje. „Παραμαινομένη“ je doposud jeho nejpropracovanější a nejucelenější dílo. Sice by se tu dalo občas nějakou skladbu přistřihnout, zvukově se lze také neustále zdokonalovat, avšak jako celek působí „Παραμαινομένη“ parádně. Je to výborná záležitost a velká deska, jíž by měl slyšet každý hudební bonviván, který má touhu objevovat nové obzory.
Napsat komentář