Země: CZE
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 20.02.2024
Vydavatelství: Day After Records
Seznam skladeb:
01. Zvířecí oči
02. Strážce
03. Pandemonium
04. Palác
05. Stín růže ze zadnice mládí
06. Manifest
07. Mírem se neopíjím
08. Bohemian tragedy
Hrací doba: 23:22
Odkazy:
instagram
Je načase dát si zase nějaký pořádný punk. A proč nesáhnout do naší domoviny, když tě Vole, vole, volají se svou novou plackou a slibují za všechny, že to nedopadne dobře. Tohle je budoucnost naší planety, toto je i vaše budoucnost. Tak si nestěžujte na pohodový život ve střední Evropě, nebuďte užiteční idioti a myslete na ostatní, díky. I to stojí v manifestu psaném na rozevírací příloze uvnitř desky. Doba možná není zrovna nakloněna světlým zítřkům, ale alespoň přeje punkovým albům, čehož je „Slibuji za všechny“ důkazem.
Za sedm let fungování ušli Vole slušnou cestu. Novinka je již jejich čtvrtou řadovou nahrávkou. Čtyřčlenná sestava je neměnná, ale styl ano. Tedy přinejmenším v jeho ztvárnění. Když jsem v roce 2017 slyšel jejich prvotinu „Nikdo vám nemůže dát tolik kolik my vám můžeme slíbit“, Vole jsem si zaškatulkoval jako nekontrolovatelný hovadský bordel. Ihned si mě získali na svou stranu. První album je čtvrthodinový kopanec přímo na solar. Rychle, stručně a nejasně. Tou dobou se u nich mísil hardcore punk s noisem tak půl na půl. Rovněž zvukově se jedná o špinavou a vyloženě garážovou desku, co zní jak rozbitá mlátička.
Druhá „Dej Bůh pěstí“ přinesla kromě dalšího skvělého názvu také o něco větší porci variability a snad i přehlednosti, byť se stále jedná o dost hlučný hardcore plný pazvuků a tvrdých výpadů, ovšem s pronikavější produkcí. Třetí „Tohle není prdel“ pak znamená ještě výraznější posun směrem k čitelnějšímu projevu. Ubylo noisových rušiček, zvukové tvrdosti pramenící z metalu a je zde hned několik vyloženě tradičních punkových pasáží. K čemu Vole spějí je tedy jasně vidět. Není tak divu, že nová deska v těchto tendencích pokračuje. A krok udělala doposud největší, jelikož skladby na „Slibuji za všechny“ jsou zase srozumitelnější, a to jak po hudební, tak i textové stránce.
Jak bylo výše zmíněno, Vole kombinovali hardcore s noisem. Na „Slibuji za všechny“ už bych vyloženě za noise rock neoznačil asi nic. Ony hlukové extempore často pocházely z kytary Davida Vály. Byl to právě on, kdo ve skladbách často “vyrušoval“ a nebo surfoval po vzoru East Bay Raye z Dead Kennedys. Samozřejmě i na novince je tento jeho styl stále jasně přítomný, avšak snad i díky celkovému zvuku alba se zdá, že jede více napřímo, po riffech, a citelné jsou i jiné inspirace. Nemohu nezmínit přítomnost syntetických pavučin deathrocku, které svou kytarou vymetá napříč albem zejména ve volných vyhrávkách, ale i sólech. Dost tomuto poznatku pomohl také upírský videoklip ke skladbě „Stín růže ze zadnice mládí“, díky němuž lze tento vliv nejen silně slyšet ke konci skladby, ale i vidět. Můžete si připodobnit kapely jako Devil Master nebo Zorn.
Kromě toho tu dále vnímám třeba Poison Ruïn, nejen hudebně, ale především co se estetiky „Slibuji za všechny“ týče. Grafická stránka vykazuje podobně zdobené středověké motivy, navíc zpěvák Tomáš Mitura má na zadním obalu na hlavě nějaký pytel na brambory. K Vole se to hodí. Přední obal, jejž dělal již klasicky právě Mitura, znázorňuje jakýsi apokalyptický výjev s několika okénky a tématy. Komíny kouří, v temných koutech pavouci lezou a úplně dole, to snad musí být ďáblíci z „The Number of the Beast“ od Iron Maiden. O těch ještě bude řeč, ale ani tím ještě s britským heavy metalem nekončím; vnitřní kresba členů Vole zase může evokovat Motörhead na albu „1916“. A vlastně i o Motörhead ještě musí být zmínka. Barevnost obalu a vykreslení postav na něm mi zase připomíná tuzemskou „Straku v hrsti“ od Pražského výběru. Všechno tohle jsou víceméně detaily, ale poskládané moc pěkně.
A pojďme si ten zbytek k heavymetalům odbýt hned teď. Protože samotný úvod „Slibuji za všechny“ v podobě otvíráku „Zvířecí oči“, to je přece „Run to the Hills“. Tím druhým poznatkem je baskytara Emila Prachaře, která jako vždy, i tady zní jako totální válec. Vynikne třeba ve čtvrté stopě „Palác“, kde je to onen typický Lemmyho zvuk. Teď už k písním samotným. „Zvířecí oči“ plní podobnou úlohu jako „Byl jednou jeden člověk“ na minulé desce. Pohybuje se spíše v přešlapávacím tempu basy a bicích, do toho kvílí kytary a skladba příjemně přidává na tlaku. Mitura zde vystřihne několik melodických linek, což je další důležitý aspekt novinky; přibylo melodií. Pár skladeb z novinky jsem znal již z koncertů, a tohle je jedna z nich.
Druhá „Strážce“ už nakopává desku do rychlého tempa. Nabízí skvělý refrén a mojí hodně oblíbenou linku „myslím to vážně – chci vaše vášně – blueeegh“. Bezvadný. V „Pandemonium“ zase vynikne zvuk bicích Ondřeje Filípka, čímž se dostávám k produkci desky. Ta je prostě super. Souzní s celkovým konceptem „Slibuji za všechny“, kdy je čitelná, tak akorát zaneřáděná pro potřeby Vole, a právě zejména zvuk bicích mi přijde naprosto top, hlavně ten mlaskající šroťák. Oproti minulým počinům je to velký rozdíl, ale jednoznačně to sem sedí. „Pandemonium“ je sice píseň, co nemá refrén, přitom ho má parádní a dost chytlavý. Baví mě také její ústřední agresivní riff, který vystihuje válečné téma zákopů a padajících bomb na naše srdce. Jako nejméně výraznou, avšak ne o moc horší vnímám čtvrtou „Palác“, na níž zaujme především humpolácké tempo, díky němuž má ale potřebnou údernost.
„Stín růže ze zadnice mládí“ byla vhodně zvolena na klip, jelikož je to hit jako blázen. Je propracovaná do několika rozdílných pasáží, za její půlkou je asi moje nejoblíbenější. Do toho má další dobré slogany, jako třeba „já chci být bez sebe – ty chceš být se mnou“, a její dohra se nese v onom výrazném deathrockovém hávu. Vtipný klip je pak jen třešničkou na dortu. Poslední tři skladby jsou tím nejpřekvapivějším. Dobře, střednětempý protest s pistolovskou vyhrávkou „Manifest“ je ještě v intencích Vole. Jede napřímo a úvodnímu zvolání „premiér! – je a bude kretén“ se lze jen těžko ubránit. Nicméně takto šlapavý vál doposud Vole neměli, blízko byl snad jen „Panter“. Velké pozdvihnutí obočí u mě ale způsobila následující „Mírem se neopíjím“, plešatý hit s buranským textem o všech, díky kterým to tu spěje jen k lepšímu. Překvapením byla její melodičnost, zejména v refrénu, kde si Mitura opravdu vyhrál. Na tuhle oi!/streetpunkovou halekačku jsem si musel zvykat, ale nakonec je z toho díky její neuvěřitelné energii jedna z mých nejčastěji poslouchaných skladeb na novince.
Závěr „Bohemian tragedy“ je pak totálním odkloněním se od známého stylu Vole. Je to vlastně taková volí balada. A duet. Ano, duet Tomáše Mitury a Meggie z kapely Bibione. Tohle překvapení na závěr rovněž vyžadovalo několik pokusů, ale stejně jako v případě „Mírem se neopíjím“, i tohle si nakonec pouštím nejčastěji, a to opět díky chytlavému refrénu, kde Mitura poprvé zpívá čistě. Poslední skladba jako když podtrhuje a tím stvrzuje dlouhodobý vývoj Vole, že na příště už můžeme čekat úplně všechno. A je to dobře.
Vole tedy dospěli do jejich doposud nejsnáze poslouchatelné formy, kdy stále servírují řízný hardcore punk, avšak daleko srozumitelnější. Struktury skladeb mají jasně dané motivy a stejně tak je tomu v případě textů, kterým lze rozumět a přiřadit je do současného světa. I v této podobě zní Vole výborně a za to všechna čest. Z hlediska jejich napěchované diskografie lze těžko kvalitativně zařazovat, ale v současné době u mě „Slibuji za všechny“ soupeří s „Dej Bůh pěstí“ o první příčku.
Napsat komentář