Mörghuul – Domination of the Beast

Země: Česká republika
Žánr: black / speed / thrash metal
Datum vydání: 02.02.2024
Vydavatelství: Doomentia Records

Seznam skladeb:
01. Intro
02. Crypts of Thrashing Torment
03. Crushing the Holy Scum
04. Mefismoshfeles
05. Slut Queen
06. Priesthunt
07. Omen
08. Into the Coven

Hrací doba: 28:23

Odkazy:
 bandcamp / facebook / instagram

Brno dalo metalovému žánru nejednu významnou kapelu. Za všechny se dají jmenovat tuzemští průkopníci extrémní hudby jako Insania nebo Root. V roce 2019 se pod Špilberkem začala drát na světlo světa nová smečka říkající si Mörghuul. Ta velice významně připomíná právě tu dobu, kdy se dvě výše zmíněné legendy nacházely na úplných začátcích a ortodoxně vzývaly svůj žánr.

O Mörghuul jsem poprvé slyšel díky „Possessed by Insa…“, teda „Possessed by Demo“, což je… demo. Vyšlo v roce 2022 a docela se o něm mluvilo. Zcela upřímně, mě však nezasáhlo, byť jsem si díky němu Mörghuul poznamenal mezi kapely, které do budoucna sledovat. Jeho čtyři písně totiž ukázaly vcelku příjemnou variaci na dávný speed metal načernalého stylu, což jsem s povděkem přijal, jelikož podobně laděná kapela tu mezi zástupem thrashovek chyběla.

Předně bych měl asi ještě poznamenat, jak to vůbec s tímto žánrem mám. Mörghuul bych ze všeho nejvíce přirovnal k Destruction. Ti jsou jednou čtvrtinou takzvané teutonické čtyřky thrash metalu. Thrash mám rád velice, kor právě tyto žánrové klasiky, nicméně ze všech těch velkých jmen mám Destruction v oblibě vůbec nejméně. Samozřejmě je beru jako absolutní kult, ale třeba jejich signifikantním riffům jsem nikdy nepřišel úplně na chuť, stejně tak zpěvu. U Mörghuul lze cítit vlivy z jejich ranného období kolem „Sentence of Death“ a „Infernal Overkill“, kdy se Destruction ještě dali přinejmenším duchem řadit k první blackmetalové vlně.

Mörghuul mají black / thrash / speedmetalový žánr podchycený pevně. Nábojnicové pásy, řetězy, svícny, černě podmalované oči a dostatek bezbožné zkaženosti. Vše splněno do posledního puntíku. Mörghuul, potažmo jejich dlouhohrající prvotina „Domination of the Beast“, jako když vypadnou z první poloviny osmdesátých let, kdy kromě Destruction řádily v podzemních kanálech kapely jako například Hellhammer, Sarcófago či Sodom. Z novějších případů pak lze samozřejmě zmínit pokračovatele z norské scény včele s Deathhammer a Nekromantheon. Předobrazy stylu Mörghuul jsou tedy jasně vidět, však to není ani nijak skrýváno; „Domination of the Beast“ je totálním uctíváním původního extrémního metalu.

U takto laděných kapel mi přijde nejdůležitější, aby to mělo tu správnou energii a zachyceného ducha doby. A aby to bylo celé uvěřitelné, pak to není jenom pouhopouhá kopírka. Mörghuul tohle všechno ale mají. „Domination of the Beast“ je fakt dost dobrá nahrávka, daleko lepší než demo „Possessed by Demo“. Mörghuul jsou sehranější, jistější a také produkčně adekvátně sejmutí. „Domination of the Beast“ je půlhodina poctivé práce. Jak nejsem vyloženě fanouškem Destruction a jejich hudebních stoupenců, tak mě tohle až překvapivě moc baví. Může za to zejména právě ona mladická dravost typická pro debuty v tomto žánru, ale i výborné hudební nápady.

„Domination of the Beast“ začíná naříkáním ztracených duší a chrastícími řetězy. Posléze se stupňuje za pomocí klasického rozevírajícího se riffu. S prvním ugh a přidávající se rytmikou si můžete říci, že je to klišé jako prase, ale o tomhle to přesně je. Ani bych nečekal, že takováto deska začne nějak jinak. Dvojka „Crypts of Thrashing Torment“ už ukazuje kvílivý štěkot po vzoru Schmiera a našláplé tempo. Dost možná má nejoblíbenější stopa na nahrávce. Za ten dlouhý výkřik ke konci zasluhuje zpěvák Matěj Kunc uznání. A není poslední. Jsou tu samozřejmě i skvělé kytary a neméně povedený zlom do střední polohy, to je bomba. Rovněž bicí to hrnou kupředu s potřebnou intenzitou a líbí se mi zvuk cinkajících činelů. Stejně zdařile pokračuje i usedlejší, avšak obdobně rázná „Crushing the Holy Scum“, jež nabízí další skvělé riffy. Podobně zapamatováníhodných momentů je na albu dostatek, častokrát právě díky kytarám Viktora Heži. Všechny ty riffy a kudrliny kolem nich jsou složeny znamenitě a nutí k pokleknutí před hořícím speedmetalovým oltářem. Třeba jako v největším hitu desky a ódě na metal, „Mefismoshfeles“. Zde je navíc jako bonus i zajímavé, snad až rockové sólo.

Ve své druhé polovině mě prvotina Mörghuul bere o něco méně, avšak stále se pokračuje v řádné blasfemii. „Slut Queen“ mi v porovnání s ostatními přijde jako ta méně nápaditá skladba. Sborové vykřikování v refrénu působí osvěžujícím dojmem, ale významněji mě oslovuje až její úplně poslední part. V případě rouhání „Priesthunt“ jsou Mörghuul zase ve svém živlu a servírují kruté riffy a dlouhé ječáky. Mezihra „Omen“ je podobně jako intro celé desky jistým klišé, kdy představuje tu nejvíce předvídatelnou instrumentálku, ovšem i zde platí, že to vůbec nevadí. Možná mohla být trochu kratší, přesto i tak se stále jedná díky chytlavé rytmice a kytarám o povedený zářez. Závěrečná „Into the Coven“ opět sklouzává do trochu obyčejnější sféry, nicméně pokračuje v zavedeném projevu a důstojně ukončuje celou placku.

Druhá polovina „Domination of the Beast“ mě tak sice kope o něco méně než ta první, ale přesto hodnotím nahrávku i jako celek jednoznačně velice pozitivně. Mörghuul to své řemeslo dělají na opravdu dobré úrovni a lze si je směle zařadit po bok kapel jako Bütcher nebo Cruel Force. Je v tom cítit oddanost, úcta i um. Člověk má touhu hrozit a zároveň se potutelně usmívat, jak tradičně znějící po hudební i textové stránce tohle album je. Však stačí kouknout na dostatečně vypovídající obal. Prostě velká zábava. Lidi, které sere, že Hellripper začali hrát melodický black, tak může utěšit, že tu jsou právě třeba Mörghuul, kde je staroškolský metal ještě v pořádku.