Země: Velká Británie
Žánr: art rock / post-punk
Datum vydání: 16.02.2024
Vydavatelství: Partisan Records
Seznam skladeb:
01. IDEA 01
02. Gift Horse
03. POP POP POP
04. Roy
05. A Gospel
06. Dancer
07. Grace
08. Hall & Oates
09. Jungle
10. Gratitude
10. Monolith
Hrací doba: 40:06
Odkazy:
web / facebook / instagram
Moc dobře si pamatuji na moment, kdy jsem o britské senzaci IDLES slyšel poprvé. Bylo tomu ke konci roku 2017, tehdy se ke mně konečně dostala jejich prvotina „Brutalism“ vydána v první čtvrtině onoho roku. Ta mě semlela jako v hardcorovém žánru dlouho nic. Věrné texty ověnčené návykovými slogany, maniakální projev zpěváka Joea Talbota, nasraná rytmika a syrový zvuk. To všechno lze dodnes na této punkové lahůdce vyzdvihovat. Jsem přesvědčen, že zanedlouho se bude jednat o žánrovou klasiku. Ostatně stejně jako v případě následující „Joy as an Act of Resistance.“, kde slova o klasice platí tuplem. Její zásah byl ohromný a posunula IDLES díky barvitějšímu materiálu do popředí zájmu, o čemž svědčí i albové žebříčky prodejnosti.
Navázat na takto vynikající dílo je samozřejmě vždy problém, a i IDLES zde klopýtli. Očekávání byla veliká, však také třetí nahrávka „Ultra Mono“ ihned vystřelila na vrchol prodejnosti v Británii. Ohlas na tuto placku byl však poněkud rozporuplný, s čímž souzním, jelikož se rozhodně nejedná o kvalitativní úroveň předchozích dvou desek. Přesto ji mám rád. Podobným způsobem vnímám i další „Crawler“, jež pro IDLES rovněž znamenala další žebříčkový úspěch, ale dosáhnout kvality prvotní tvorby se ji nepodařilo. Tyto dvě doposud poslední nahrávky IDLES už na mě nepůsobí tak precizně kompaktním dojmem, kde má každá skladba své místo, ale spíše si zde své oblíbence musím vybírat. A to se mi koneckonců daří. V únoru letošního roku však IDLES vydali novinku, nese název „TANGK“ a opět se umístila v žebřících velice vysoko, v jejich domácím pak znovu opanovala první příčku. Popularita tak stále trvá.
Stylový posun v tvorbě IDLES je znatelný už leta. Ještě než vůbec vydali svůj debut, se věnovali jakémusi indie post-punkovému revivalu. Tato etapa je zaznamenána na třech EPčkách vydaných mezi lety 2011 až 2015. Hudba to byla spíše poklidná, ale předobraz pozdějšího dění už tu byl. Jak jsem naznačil výše, debut „Brutalism“ byla v porovnání s těmito EPčky totální vichřice. Přibylo agrese, rychlosti i tvrdosti. Tuhle energii se jim s „Joy as an Act of Resistance.“ povedlo přetavit do přijatelnější formy, aniž by u toho ztratili ono pohlcující kouzlo. Na „Ultra Mono“ se pak IDLES dostali k jednodušším, přímočařejším schématům, ale zároveň se v jejich tvorbě začalo objevovat experimentování, třeba s elektronikou. V těchto ambicích ještě přitlačili s následujícím „Crawler“. Pryč tedy byla ona animální hardcorová agrese. Tady už se vymýšlelo, čím ještě zaujmout a dát tomu trochu umělečtější nádech, kdy se některé skladby opíraly třeba o soul, jiné zase o hip hop.
Aktuální deska „TANGK“ ukazuje IDLES zase v trochu jiném rozpoložení. Přestože se IDLES v průběhu let a nahrávek mění, onen základ je stále přítomný. Ten tvoří důraz na rytmiku, tedy bicí Jona Harpera a basu Adama Devonshira. To bych řekl, je poznávacím znamením IDLES, samozřejmě spolu s charismatickým projevem Joea Talbota, ze kterého se stal skutečně obstojný zpěvák napříč žánry. Na novince to nadále potvrzuje, jelikož zde má doposud snad nejvíce příležitostí se ukázat. „TANGK“ je totiž převážně velice pokojným albem se spoustou prostoru ke zpěvům. Krom klidu však jako kontrast fungují i taneční rytmy, takže jsou tu i vyloženě dance punkové motivy. Zhruba těmito dvěma atributy bych novinku IDLES popsal – jedná se o směsici klidných momentů a tanečně hravých eskapád. Radostně třaskavý výbuch, jaký lze vidět na obalu, to však nezpůsobuje.
Ústředím sloganem desky je Love Is the Fing. Dle slov Talbota jsou všechny skladby o lásce, to je to, co chtěli IDLES nyní předat svým fanouškům. Chtějí je roztančit, prokázat vděčnost, dát jim sílu, proto onen citoslovečný název „TANGK“ symbolizující silný střet a propojení komunity kolem kapely. Jejich sdělení bylo vždy ve výsledku pozitivní, i přes původní nasranost. Nyní to jen dávají najevo velice napřímo. Tím hlavním pro mě však je hudba samotná.
U předchozích dvou alb jsem poznamenal, že na mě jako celky nefungují, a to stejné se děje i v případě „TANGK“. I zde mám několik oblíbených písní, ale zdá se mi, že jich je ještě méně, než na „Ultra Mono“ a „Crawler“. Jako fanouškovi zejména jejich prvních dvou nahrávek mi bylo více po chuti, když to IDLES pořádně řezali, ale své jsem si našel i v pozdější tvorbě. Nehledě na styl, tím nejzásadnějším jsou totiž vždy skladatelská práce a dílčí nápady, a ty jsou zkrátka neporovnatelně slabší. Linka oblíbenosti jednotlivých alb je v mém případě poměrně jasně vidět a bohužel má klesající tendenci.
Překvapivý může být už samotný úvod desky, kterým je zádumčivé pianové intro „IDEA 01“. To je přesně ten kus, kde může vyniknout právě Talbotův zpěv, a tak se také děje. Jako začátek funguje a daří se mu připravit půdu pro následující „Gift Horse“. Ta je jednoduše tím nejlepším z „TANGK“. Je zde ona tradiční rytmika bicích a basy a zejména výbušný refrén „look at him go!“. V jedné sloce se objeví i kritika monarchie s Joeovým oblíbeným sloganem „fuck the king!“, který lze běžně slýchat i na koncertech. Tady není o čem, prostě klasicky roztančení novodobí IDLES. Další „POP POP POP“ už háže desku na delší dobu do klidnější roviny. Je velice minimalistická, až krautrockově sevřená a sazí na atmosféru, což se ji i daří. Zařadit ji však mezi mé oblíbené mohu jen stěží.
V podobné rovině pokračuje „Roy“, lehce šmrncnutá bluesem. Zaujme chytlavou kytarou v předrefrénu, ale opět cílí zejména na Talbotův zpěv. Člověk si zde uvědomí, že je to prozatím vůbec poprvé, kdy si lze kytary jako nástroje pořádně všimnout. Struny Marka Bowena a Lee Kiernana byly u IDLES vždy tak trochu v pozadí, hledaly si prostor, kde vyniknout, nepřekypovaly riffama, ale s pozdější tvorbou (na „TANGK“ obzvláště) jich je už opravdu tuze málo, což je další věc mně proti srsti. Následující stopa „A Gospel“ je pak komorní výpovědí, v níž figurují pouze zpěv a piano. „Roy“ je alespoň něčím zajímavá, „A Gospel“ už podstatně méně. Z první pětice skladeb je tak jen jedna jediná trochu ráznější, což je na IDLES opravdu nezvyk.
Rozčísnout rozvážné rozpoložení alba se daří singlové „Dancer“, velice přímé skladbě s návykovým refrénem. Nic se zde nevymýšlí, pouze jede kupředu v křepčivém tempu. Představuje tak nějak dobrý standard současné tvorby IDLES, navíc zde hostují taneční mistři LCD Soundsystem. „Grace“ ale opět dupne na brzdu a ukáže IDLES v další pomalé seanci, tentokrát až goticky laděné. Říkám si, proč ne, ale je to opět ten typ skladby, ke které se nemusím vracet. Pořádné oživení tak představuje až „Hall & Oates“, po „Gift Horse“ má nejoblíbenější stopa. Má výrazně garážový riff a je jednoduše zábavná. Rovněž si nic nekomplikuje, nevymýšlí, a funguje to.
V případě „Jungle“ se IDLES pohybují tak nějak na pomezí těch klidných a hlasitých skladeb. Má dobré nápady a řadím ji díky dalšímu Talbotovu povedenému výkonu k tomu lepšímu na „TANGK“. Ještě daleko zdařilejší je však následující „Gratitude“. Ta mě baví zejména svým refrénem, který na jednu stranu není nijak výrazný, ale na stranu druhou má vtipně zesílené syrové bicí a dikci v Talbotově hlasu. Jako celek je i tato píseň spíše tou umírněnější tváří IDLES. S tou také ukončují celou nahrávku skrze poslední „Monolith“, jíž lze skutečně označit jenom jako pouhé rozloučení.
Když se podívám na seznam skladeb na „TANGK“ tak mi vychází, že k oblíbeným písním řadím tři, pak tu mám další tři skladby, které považuji za dobré, no a zbytek už vidím jenom jako šeď a průměr, případně výplň. A to je prostě na IDLES sakra málo. Na druhou stranu mě to ani nepřekvapuje. Jak už jsem poznamenal, má oblíbenost desek IDLES je s každou další klesající. „TANGK“ tedy vidím jako doposud jejich nejslabší desku. Oceňuji, že kapela představila zase trochu jiný přístup k jejich stylu, ale kýžený výsledek to nepřineslo. Chybí jí především nápaditost, protože v několika momentech prostě a jednoduše nudí, což je vůbec nejhorší. Přidávám ale poznatek z koncertu, na němž novinky vyzněly daleko lépe než z desky. Studiově „TANGK“ však působí utahaným dojmem, někdy až přílišnou snahou o umění. Klidně ať zkoušejí i nadále artovější věci, však třeba „A Hymn“ nebo „The Beachland Ballroom“ jsou naprosto výborné, na „TANGK“ však nic tak silného není. Pár oblíbenců jsem tu znovu našel, ale celkově se jedná o průměr, k němuž se v rámci diskografie IDLES budu jen stěží častěji vracet.
Napsat komentář