Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 08.03.2024
Vydavatelství: Sony Music
Seznam skladeb:
01. Panic Attack
02. The Serpent and the King
03. Invincible Shield
04. Devil in Disguise
05. Gates of Hell
06. Crown of Horns
07. As God Is My Witness
08. Trial by Fire
09. Escape from Reality
10. Sons of Thunder
11. Giants in the Sky
12. Fight of Your Life
13. Vicious Circle
14. The Lodger
Hrací doba: 01:03:33
Odkazy:
web / facebook / instagram
Je třeba vůbec psát nějaký úvod ke kapele jako jsou Judas Priest? Toto jméno by klidně mohlo stát ve slovnících jako názorný příklad k pojmu heavy metal. Judas Priest jsou pro tento žánr naprosto vším. Byli u jeho zrodu a dlouhou dobu určovali také jeho směřování, o kožené a ocvočkované módě ani nemluvě.
Na jejich padesátileté kariéře lze zároveň krásně ilustrovat, jak se tento žánr vyvíjel. Citelné bluesové kořeny na prvotině „Rocka Rolla“ brzy naplno vystřídalo kytarové soupeření dua K.K. Downing a Glenn Tipton a nezaměnitelný ječák Roba Halforda. Pro metal dvě naprosto klíčové přísady. Desky z tohoto období jako „Sad Wings of Destiny“ nebo „Stained Class“ jsou klenoty metalových začátků. Narůstající zájem o nový žánr vykulminoval v hitové album „British Steel“, kde se Judas Priest povedlo do rebelující hudby zakomponovat také hymničnost. Zlatý věk metalu mohl započít a rodáci z Birminghamu se vyhřívali na jeho výsluní. Placky „Screaming for Vengeance“ a „Defenders of the Faith“ jsou absolutní výpovědí tehdejší doby a ukazují, jak to vypadalo, když byl metal v kurzu. Judas Priest se i nadále dařilo jít s dobou, což prokázali v letech následujících, kdy dokázali s deskou „Turbo“ ve správný čas zjemnit a implementovat nové synťákové zvuky, a když zase přišlo na přitvrzení, stvořili mistrovské dílo „Painkiller“.
V devadesátých letech se zvuk metalu nadále modernizoval a i zde se Judas Priest drželi, byť jejich relevance už logicky nebyla taková. „Jugulator“ z této doby je neprávem upozaďovaná deska, z velké části především kvůli personální změně, kdy na začátku desetiletí odešel Halford a nahradil ho Tim „Ripper“ Owens. S příchodem tisíciletí se v metalu odehrávalo několik návratů a to neminulo ani Judas Priest. „Angel of Retribution“ vneslo kapelu zpět do popředí zájmu a s příchodem Halforda jako když se opět našla. Koncepční alba a práce se symfonickými prvky byly koncem nultých let v metalu už zavedená praxe, a ani Judas Priest se této výzvě nevyhnuli, kdy se představili s dvojalbem „Nostradamus“. Tato ambiciózní nahrávka vzbudila rozporuplné pocity, ale do své doby opět zapadala.
V posledních letech se velké oblibě těší vlna nostalgie, kdy se kapely vrací k původnímu zvuku, či vznikají nové, mladé smečky plně vzývající dávný zlatý věk žánru. Judas Priest na tuto vlnu naskočili znamenitě a v pravý čas. Po nevýrazném „Redeemer of Souls“ přišli se smrští „Firepower“, kde se opět trefili do doby. Spolu s producentem Andym Sneapem se jim podařilo vytvořit nahrávku, kterou se bez přehánění dostali na úroveň svých klasických počinů. Znějí na ní svěže a zároveň se posluchač dokáže přenést o pětatřicet let dozadu. V případě takovéto kapely naprostá trefa do černého. Co „Firepower“ nastartovalo, v tom letošní novinka „Invincible Shield“ pokračuje a dělá to neskutečně dobře.
„Invincible Shield“ vnímám jako sesterskou desku šest let staré „Firepower“. Za oběma alby stojí stejný tým, tedy producenti Andy Sneap a Tom Allom, vydavatelství Epic a i kreslíř Mark Wilkinson. Stejně tak hudbu skládalo tradičně trio Glenn Tipton, Rob Halford a Richie Faulkner. Obě alba si jsou podobná jak zvukově, tak stylově, byť samozřejmě dílčí rozdíly tu jsou. Jak tvrdil sám Faulkner, novinka je progresivnější a má blíže k věcem ze sedmdesátých let, což je v některých skladbách skutečně slyšet. „Invincible Shield“ je obecně barvitější a i odvážnější. Na „Firepower“ Judas Priest skutečně ctili osmdesátky se vším všudy, na „Invincible Shield“ už si dovolují i určité odbočky a vyplatilo se.
Zajímavou asociaci mi navíc navozuje také práce malíře Wilkinsona. Když si vedle sebe dám obaly „Firepower“ a „Invincible Shield“, nemohu se ubránit podobnosti s deskami „Screaming for Vengeance“ a „Defenders of the Faith“, které byly rovněž vnímány jako sesterské. Opět zde máme totiž žlutou barvu proti barvě modročervené. Podobnosti lze vnímat také z názvů nahrávek, kdy „Firepower“ zní útočně a odhodlaně jít kupředu, podobně jako „Screaming for Vengeance“, zatímco „Invincible Shield“ představuje doslova neprorazitelný štít, myšleno na obranu heavymetalového žánru, stejně jako mělo kdysi chránit víru v tento žánr „Defenders of the Faith“.
Vyhnout se porovnávání s „Firepower“ asi v případě „Invincible Shield“ ani nelze. Obě jsou to jistojistě naprosto skvělé nahrávky. A tu novější pak řadím snad ještě o kousíček výše právě pro její větší odvahu. Skladby jsou delší, kolikrát mají více poloh, přitom stále královsky baví. Skladatelská úroveň je tu vskutku obdivuhodná. Nejsilnější mi album připadá na samotném začátku, tedy první tři stopy. Po krátkém, velice osmdesátkovém intru, dostojí „Panic Attack“ naprosto svému názvu, kdy jede kupředu, Halford v refrénu brousí hranu a střídání kytarových sól, to je lahůdka. „The Serpent and the King“ už hraje větší kličkovanou s tempy. Díky dravému riffu ještě přiostří rozpoložení placky a v refrénu se zajímavě lomí do ne zcela čekaných melodií. Když už se zdá, že onu energii nejde dál stupňovat, přichází titulní nářez „Invincible Shield“, absolutní jízda podle těch nejlepších tradic Judas Priest. Opět zde válí všechny posty, ale vyzdvihnout se musí znovu zejména sólíčka v druhé polovině.
S „Devil in Disguise“ už se Judas Priest trochu uklidňují a dávají prostor vydechnout. Šlapavé tempo zde přijde vhod, stejně jako jednoduše úderný refrén. Pasáže v této písni nabízí právě ty odvážnější postupy. „Gates of Hell“ je typickým hitem s chytlavým refrénem, jakých Judas Priest napsali už několik a stále to funguje. Nedá se nic vytýkat. Kdybych musel označit přece jenom nějaké slabší místo na „Invincible Shield“, pak to bude její prostředek. Zpěvavá „Crown of Horns“ má dozajista také hitový potenciál skrze chytlavost Halfordových linek, avšak její poklidné tempo občas naruší jinak plynulý tok desky. Tvrdou „As God Is My Witness“ pak vidím jako nejméně zajímavou skladbu z novinky, přestože se stále bavíme o dobré věci.
Houpavé tempo v „Trial by Fire“ jsme rovněž už u Judas Priest mohli v minulosti slyšet, ale poskládané je to skutečně zdařile, zejména sekaný refrén a ozvěna po kytarovém sólu baví. V trochu podobném, přičemž temnějším rozpoložení se nese „Escape From Reality“. Má progresivnější postupy a překvapí tu i pasáž, v níž Halford zní úplně jako Ozzy Osbourne. Svou ponurou atmosférou je vlastně celá trochu do Black Sabbath. Do rychlejších vod hodí desku následující „Sons of Thunder“. Její stopáž je ve výrazném kontrastu k ostatním skladbám a přesně tak také působí; stručně a jasně. Stojí na skvělém riffu a úderném tempu a nic víc nevymýšlí ani v refrénu. Konec alba pak obstarává jedna z mých nejoblíbenějších stop, „Giants in the Sky“, mohutná záležitost s neskutečně chytlavým refrénem. Jen stěží si představit lepší ukončení desky.
Na speciální verzi „Invincible Shield“ se nachází ještě tři další bonusy. Pro úplnost tedy zmíním i je. Předně je třeba říci, že jsou poněkud slabší než hlavní náplň nahrávky. Zajímavá je především první „Fight of Your Life“, jejíž kytary doslova křičí po Judas Priest ze sedmdesátých let. To v další „Vicious Circle“ je zase dobrý, tvrdý riff, ale tak nějak chápu, proč skončila pouze jako bonus. Díky poslední „The Lodger“ pak může mít „Invincible Shield“ vlastně dva konce, jelikož i tato píseň má onu ukončovací náladu. Ani její mystická atmosféra z ní však nedělá lepší kus, než jakým je „Giants in the Sky“, takže za mě je album poskládané, jak nejlépe být mohlo.
Myslím, že je snad jasné, že „Invincible Shield“ je parádní nahrávkou. Judas Priest i po padesáti letech fungování dokáží složit desku, jež se může porovnávat s tím nejlepším z jejich bohatého katalogu a to je opravdu unikátní počin. Obdivuhodné je také to, jak se jim podařilo opět vybalancovat onen přístup, kdy zní současně a přitom se posluchač dokáže přenést o několik dekád dozadu. Judas Priest se s „Invincible Shield“ podařilo ještě o malinko vyšperkovat formu nabranou s „Firepower“ a nadále tak kralují žánru, k jehož vzniku velkou měrou přispěli.
Napsat komentář