Datum: 17.06.2024
Místo: Enteria Arena, Pardubice
Pořadatel: Live Nation
Vystupující: Jamaron, Alice Cooper
Můj pomyslný seznamu interpretů, které bych chtěl někdy vidět naživo, stále čítá i pár velice známých jmen. Jedním z nich byl ještě před pár dny Alice Cooper. Po pondělní noci v pardubické Enteria aréně, jež hostila jeho Too Close for Comfort turné, jsem si však tuto legendu mohl odškrtnout. A nejednalo se pouze o jakési splnění povinnosti, nýbrž o opravdu výborný koncert, který do jisté míry předčil má očekávání.
Cooperova vystoupení jsou vyhlášená, to je známý fakt. Je však pozoruhodné, jak moc dobře to funguje i po padesáti šesti letech, tedy od doby, co byla kapela Alice Cooper založena. Samozřejmě se hrálo jak z tohoto období, tak ze sólové kariéry Vincenta Damona Furniera, který si po rozpadu původního uskupení roku 1975 změnil jméno na Alice Cooper, aby mohl v dílu pokračovat dále. Jak lze z jeho následující rozsáhlé kariéry vidět, rozhodně se vyplatilo. Nejen rockovému žánru přinesl spoustu dalších nápadů a vylepšení, co všechno by ještě mohla hudební podívaná snést, a samozřejmě také řadu klasických alb a hitů. Právě na hity se probíhající turné soustředí.
Nejprve ale k předkapele. Tou byla česká formace Jamaron, o níž jsem doposud nikdy neslyšel. O to větší překvapení mě čekalo, když jsem na YouTube zjistil, že mají videoklip s více jak šesti milióny přehrání. Hudebně se kapela pohybuje v mezích toho nejbanálnějšího pop rocku, jakých lze v naší republice slyšet stovky. Spojitost s Cooperem byla snad jenom v tom, že mají taky kytary a bicí. Jamaron jsou vhodnou kapelou pro jakýkoliv středněproudý festival či městskou slavnost. V případě úlohy předskokana Alice Coopera tak nanejvýš zkrátili chvíli čekání, jinak to byla fakt nuda. Výrazněji vyniknout jim nedovolil ani zvuk, který se místy dost sléval a vokál zpěvačky Marie Dostálové v něm zapadal hluboko mezi nástroje. Při pohledu na kapely, jaké doprovázejí Coopera v jiných zemích (třeba Doro v Německu, Primal Scream ve Velké Británii nebo Rob Zombie v Americe), si může český fanoušek maximálně tak postesknout.
S devátou hodinou už ale přišlo hlavní dějství. Na pódiu se objevili dva moroví doktoři a začali odzvánět. Za chvíli se strhla opona se rozezněly se první tóny „Lock Me Up“. Pódium připomínalo soudní síň se dvěma vyvýšenými řečnickými ochozy, na něž v průběhu vystoupení chodili zejména kytaristé Ryan Roxie, Tommy Henriksen a Nita Strauss odehrávat svá sóla. Občas se tam objevil i basista Chuck Garric. Sám Alice Cooper vtrhl na scénu rozseknutím obrovského plakátu vprostřed scény, na němž stálo ZAKÁZÁN V ČESKÉ REPUBLICE – SOUDNÍ PROCES ZA ZLOČINY PROTI LIDSKOSTI. Za bubeníkem Glenem Sobelem se pak nacházely čtyři veliké obrazovky, kde šlo spatřit detaily či různé motivy k písním. Osmdesátkový otvírák „Lock Me Up“ sloužil vyloženě jako entrée, jelikož byl zkrácen a plynule přešel do „Welcome to the Show“, ze stále aktuální řadovky „Road“ vydané v minulém roce. Ta byla nakonec vůbec jedinou položkou ze současnosti. Tvorbu z posledních třiceti let Alice Cooper na tomto turné zcela ignoruje, seznam skladeb byl cílen výhradně na minulé století.
Po uvítání se koncert dostal do zběsilého tempa, kdy se valil jeden hit za druhým. Pomohla tomu i délka, respektive krátkost následujících skladeb – trojice z první poloviny sedmdesátých let „No More Mr. Nice Guy“, „I’m Eighteen“ a „Under My Wheels“ tak tak atakuje tříminutovou délku a slyšet je takhle všechny hned za sebou, bez prostojů, byl jeden z nejlepších momentů celého vystoupení. Cooper se s publikem nijak nevybavoval, což mi vůbec nechybělo. Celý koncert šlapal podle scénáře, tak jako v divadle, pod taktovkou/berlí/šavlí Coopera. Jízda pokračovala skrze další hity, reprezentanta glammetalového období „Bed of Nails“ a starší, teatrálně laděné „Billion Dollar Babies“ se slavným bubenickým intrem. Létající dolarovky nemohly chybět.
Lehkým překvapením bylo zařazení skladby „Snakebite“, však zazněla poprvé od roku 1991, kdy také vyšla. Nepatří mezi hity, avšak na současném turné ji chovatel hadů Cooper spojil s představením svého hroznýše. Hadi patří ke Cooperovi už od dob alba „Killer“ z roku 1971. Z této desky pochází i následující rock ‚n‘ rollová „Be My Lover“. Po ní se pozornost vrhla na pozdější léta, a to sice díky skvělým „Lost in America“ a „Hey Stoopid“. V druhé jmenované se odehrála i miniscénka s dotěrným fotografem, kterého nakonec Cooper probodl stojanem na mikrofon, jak jinak. Bubenická sóla jsou u podobných velkých koncertů starých bardů standardem, takže i zde na něj došlo. Hned poté ale pódium z rozdováděných singlů devadesátých let potemnělo a na řadu přišla do bouřky zahalená „Welcome to My Nightmare“. V té dostali možnost se ukázat zejména kytaristé. Po uvolněnější „Cold Ethyl“ se koncert znovu dostal do temnějších vod díky další klasice v pořadí, „Go to Hell“.
Vystoupení začínalo pomalu gradovat, čili na řadu přišly hity z největších. Nejsilnější ohlas sklidil nepřekvapivě „Poison“, píseň, jež v osmdesátých letech vrátila Cooperovi hvězdný status. Ve „Feed My Frankenstein“ se na pódiu objevilo dvoumetrové monstrum s podobou Coopera. Následující pasáž patřila kytaristce Nita Strauss, která ukázala své umění před jakousi variací na skladbu „The Black Widow“, zde provedenou pouze instrumentálně tak, aby každý ze členů skupiny dostal svůj prostor. Jako další z velkých vrcholů vidím „Ballad of Dwight Fry“, kterou Cooper odzpíval tradičně sevřený v kazajce. Atmosféra tohoto kusu je stále neskutečná, stejně tak je obdivuhodný Cooperův pěvecký, ale i herecký výkon, zdaleka nejenom v této písni. Poté přišlo nevyhnutelné, nejslavnější proprieta spojena s koncerty Alice Coopera, gilotina. Za děsivých zvuků „Killer“ mu byla setnuta hlava a kapela si následně užívala morbidní „I Love the Dead“.
Celý tento akt byl samozřejmě připravováním půdy pro závěrečné finále. Pódium znovu změnilo svoji tvář. Uprostřed se objevil obrovský volební pult s americkými vlajkami a Alice Cooper se vítězoslavně navrátil na scénu za vyřvávání chci být zvolený!,tedy prezidentskou „Elected“. Mimochodem, v letošním roce se Copper, tak jako každé čtyři roky od vydání tohoto singlu, tedy roku 1972, opět chystá na prezidentskou kampaň. Sloganem je „Já jsem Alice Cooper a jsem problémový muž pro problémové časy.“ Přidává ještě, „vůbec nemám ponětí co dělat, takže bych se na to hodil.“ Navíc by v 76 letech byl mezi Donaldem Trumpem a Joem Bidenem mladíkem. A jako jediný z nich je členem rock ‚n‘ rollové síně slávy, takže…
Na konec nemohlo být nic jiného než „School’s Out“. Naživo byla dost natahovaná, třeba o kousek recitování textu z „Another Brick in the Wall (Part 2)“ od Pink Floyd nebo o průběžné představování jednotlivých členů souboru. Publikum pod pódiem ještě na rozloučenou zasypaly nafukovací balónky a všelijaké konfety, a pak už se jen na zadních obrazovkách objevil obal aktuální desky „Road“ a všichni účinkující se v čele s hlavním principálem Alice Cooperem odebrali do šaten. Celé vystoupení bylo naprosto super, o čemž svědčí i fakt, jak moc rychle to uteklo. Klidně bych ještě zvládl několik dalších písniček. Spokojený jsem byl jak se zvukem, tak s celkovou show i s výběrem skladeb. Být to už mé několikáté setkání s Cooperem, asi bych moc neocenil zaměření se pouze na hity, a ne na nic třeba z novější tvorby. Jelikož se ale jednalo o můj první koncert Alice Coopera, za toto vyložené best of jsem moc rád.
Napsat komentář