Kerry King – From Hell I Rise

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 17.05.2024
Vydavatelství: Reigning Phoenix Music

Seznam skladeb:
01. Diablo
02. Where I Reign
03. Residue
04. Idle Hands
05. Trophies of the Tyrant
06. Crucifixation
07. Tension
08. Everything I Hate About You
09. Toxic
10. Two Fists
11. Rage
12. Shrapnel
13. From Hell I Rise

Hrací doba: 46:28

Odkazy:
 web / facebook / instagram

Situace kolem Slayer je docela úsměvná. Poté, co tato legenda extrémního metalu v roce 2019 dojela své rozlučkové turné, si Kerry King založil vlastní sólový projekt. King sám by ještě o nějaké ty roky se Slayer stál, nicméně dodával, že nyní se plánuje plně soustředit na svoji sólovou kariéru. Ještě než ale vůbec stihla vyjít deska „From Hell I Rise“, Slayer na léto 2024 oznámili tři koncerty. Nečinnost jim tak vydržela pouze pět let. King se záhy nechal slyšet, že nové koncerty v žádném případě neznamenají návrat Slayer, což je trochu zvláštní. Každopádně dle jeho slov se Slayer rozhodně nechystají na další turné, natož skládat novou muziku. Chtějí si dát prostě pár koncertů, prý na oslavu uplynutí pěti let od posledního turné…

Rovněž mě pobavilo, když King v jednom rozhovoru řekl, že vůbec nechtěl svoji novou kapelu pojmenovat po sobě, tedy Kerry King. Prý se mu to nelíbí, ale jelikož nápady jako Blood Reign nebo King’s Reign vyžadovaly právní postupy, rozhodl se v rámci šetření času pro tu nejjednodušší variantu. Na to, jak dlouho a kolik tajností kolem Kingova projektu panovalo, bylo oznámení jména Kerry King dost vtipné. No co už. Nicméně do konceptu to celkem zapadá, protože stejně genericky působí také název desky „From Hell I Rise“, ale předně také neskutečně klišovitý a nedůstojný obal, který snad vymyslela umělá inteligence.

Tajnůstkaření bylo samozřejmě i kolem sestavy. Nepřekvapí přítomnost bubeníka Paula Bostapha, který působil i v poslední fázi Slayer. Zbytek sestavy už ale konečně přináší do sólo kariéry Kerryho Kinga i nějaké to vzrušení. To se týká zejména pozice zpěváka, kde se nakonec neobjevil všude omílaný Phil Anselmo, nýbrž vokalista Death Angel, Mark Osegueda, což jsem nečekal a rovnou uvedu, že tohle byla šťastná volba. Druhým kytaristou se stal Phil Demmel, známý především z Machine Head, a baskytaristou Kyle Sanders, člen Hellyeah. Potěšil mě hlavně Osegueda, jehož charismatický zpěv jsem měl v Death Angel vždycky rád a jak se ukázalo nyní prostřednictvím „From Hell I Rise“, i do slayerovsky laděného thrashe sedí.

Ano, asi nikdo nebude udiven ze zjištění, že sólovka Kinga zní do jisté míry naprosto stejně jako Slayer. Tedy upřesním novější tvorba Slayer. Označil bych ji za střet „God Hates Us All“ a poslední řadovky „Repentless“, ta je tu slyšet obzvláště. O žádné navázání na „Hell Awaits“, „Reign in Blood“ a podobné arcikulty samozřejmě nejde. Jinými slovy se tu potkává tradiční thrashmetalový styl moderních Slayer s jejich groovemetalovým obdobím. Předvídatelnost materiálu je vysoká, žádná velká překvapení se nekonají. Na druhou stranu bych se zdráhal říci, že „From Hell I Rise“ by klidně mohla být dalším albem Slayer. Sólovka Kinga není tak svázaná stylem jako třeba „Repentless“, takže tu je přece jenom prostor pro nějaké odchylky.

Úvod alba „From Hell I Rise“ je každopádně naprosto totožný s „Repentless“. Také začíná instrumentálním intrem, na nějž naváže pořádný klepec. V úvodní „Diablo“ vyniká typický slayerovský riff navozující atmosféru otevírajícího se pekla, skrze nějž se děj přesune k dost možná nejlepší skladbě nahrávky „Where I Reign“. Tu lze označit za moderní Slayer klasiku. Od prvních momentů je jasné, že zpěv Oseguedy do takto laděné hudby naprosto zapadá. Jeho hlas je zpěvavější, ale jsou tu pasáže, kde má podobnou barvu jako Tom Araya. Podobnost je ještě markantnější naživo, kde Kerry King hraje právě písně Slayer. Tam můžete zavřít oči a Arayu vnímat velice věrně.

S třetí skladbou „Residue“ se deska přesune z nasupeného thrashe do groovu. Lze si představit třeba „Diabolus in Musica“, tedy jednoznačně nejslabší období Slayer, a asi přesně tak mě tento kus baví. Plusem je ale Osegueda, který celou píseň přece jenom drží v přijatelných mezích. Tam se pohybuje i následující „Idle Hands“, opět standardní rychlovka v intencích posledních Slayer, a také „Trophies of the Tyrant“. Ta už trochu vybočuje ze známého stylu Kinga, kdy má i jakýsi náznak snahy o atmosféru, nicméně působí spíše odpočinkovým dojmem a kromě vokálů je dost nevýrazná.

Po slabším úseku nahrávky přichází skladba, která mě baví. Tou je „Crucifixation“, další očekávaná smršť, jíž táhne kupředu zejména Bostaph. Přilévá zde do ohně potřebnou energii, kterou Slayer na „Repentless“ často postrádali. Stejně tak Kingův ústřední riff zní dobře. Rozběhnuté tempo ovšem naruší hned následující „Tension“, podivná mezihra, v níž lze ocenit alespoň výrazné kytarové sólo. Ačkoliv byl ve Slayer tím větším pankáčem druhý kytarista Jeff Hanneman, i King si na své sólovce vzpomenul na staré hardcorové časy. Nářez „Everything I Hate About You“ nemá ani minutu a půl a jede prostě rovně bez uhýbaní. Tak to má být. Super věc, která potěší. Hardcorové prvky má také „Two Fists“, zde však mluvíme o středním tempu a spíše devadesátkovém stylu, ale rovněž to funguje. Příjemné osvěžení mimo standardní rozměr Slayer.

Mezi nimi se nachází ještě stopa „Toxic“, jeden ze singlů desky. Ta je poskládaná fajn, ovšem její refrén mě brzy začal vyloženě srát a po několika posleších „From Hell I Rise“ jsem si říkal, tohle už prosím ne. Sice uvízne v hlavě, ale toto není ten případ, kdy to chcete. Rozporuplný je i blížící se konec desky. „Rage“ je i díky užití dvojkopáku trochu netradičním Slayer válem, ale podobně jako „Toxic“ je ve svém refrénu trošku otravná. Pomalejší „Shrapnel“ mě pak přijde vyloženě slabá, bez zajímavých nápadů. Naštěstí poslední a titulní „From Hell I Rise“ vyšvihne nahrávku zpět do povedených vod, jak jinak než v zajetém slayerovském způsobu.

Sólovka Kerryho Kinga dopadla tak nějak dle mých očekávání. Nese se převážně ve známém stylu Slayer z posledního období, tedy „Repentless“. Občas zabrouzdá i do jiných příbuzných žánrů, ale překvapení se nekonají. Při jejich vzájemném porovnání vychází kvalitativně dost podobně, takže průměrně, přičemž na „From Hell I Rise“ jsem si našel přece jenom více oblíbených kusů. Jsou tu dobré písně, převážně se jedná o ty rychlejší, thrashové. Skladby koketující s groovemetalem patří k tomu slabšímu, tohle ostatně nebyla kdovíjak dobrá perioda ani pro Slayer samotné. „From Hell I Rise“ by tak mělo fanoušky minimálně posledního alba Slayer potěšit. Nejedná se o nic převratného, ale na pár poslechů dokáže zabavit a žízeň po novém materiálu uhasit. Takové „World Painted Blood“ z roku 2009 hodnotím ale daleko výše. Dvojice členů Hanneman a Lombardo byla v tvorbě a vyznění Slayer vždy důležitá, možná vůbec nejdůležitější, což se s jejich odchodem ostatně potvrdilo. King potažmo „From Hell I Rise“ tedy obstojně navazuje na tu řekněme chabější formu Slayer.