Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 01.03.2024
Vydavatelství: BMG
Seznam skladeb:
01. Afterglow of Ragnarok
02. Many Doors to Hell
03. Rain on the Graves
04. Resurrection Men
05. Fingers in the Wounds
06. Eternity Has Failed
07. Mistress of Mercy
08. Face in the Mirror
09. Shadow of the Gods
10. Sonata (Immortal Beloved)
Hrací doba: 58:49
Jedna z nejrespektovanějších osobností světa rockové a metalové hudby, Bruce Dickinson, konečně po dlouhých devatenácti letech vydala novou sólovou desku. Jeho kariéra byla zejména v devadesátých letech až nečekaně úspěšná a předčila i jeho domovské Iron Maiden. Alba „Accident of Birth“ a „The Chemical Wedding“ lze dnes již považovat za moderní heavymetalovou klasiku a do jisté míry i za zjevení, jelikož vyšla v době, kdy se zdál heavy metal být docela mrtvý. Baví mě ale i ostatní nahrávky, vlastně celou diskografii Bruce Dickinsona považuji za dobrou, ať už je to rockově uvolněná prvotina „Tattooed Millionaire“ nebo alternativní a až grungově laděné „Skunkworks“.
Jak je dobře známo, Dickinson má milión různých aktivit. Namátkou lze zmínit letectví, filmování, pivovarnictví a samozřejmě působení v Iron Maiden. Takže se nelze moc divit, že přijít s novou sólovkou trvalo tak dlouho. Navíc měl ještě zdravotní peripetie, ale ty už jsou snad nadobro zažehnány. Nicméně, „The Mandrake Project“ je na světě. Jedná se o koncepční album a onen koncept posluchač nejlépe pochopí s přečtením komiksu, jehož první díl je přiložen ke speciální CD verzi. Jelikož ale já vlastním LP, netuším, o co v tajemném příběhu přesně jde. Každopádně lze z textů pochytit, že se zde pracuje s faustovskou tématikou, hledáním nesmrtelnosti a bádáním v kosmu. Opět to také vypadá na inspiraci spisovatelem Williamem Blakem, ostatně v písni „Shadow of the Gods“ se objevují reference na „Chemical Wedding“.
Na „The Mandrake Project“ s Dickinsonem spolupracoval Roy Z, což je rozhodně dobrá zpráva. Jedná se o borce, který má lví podíl na většině Dickinsonových nahrávek, a to včetně těch nejlepších. Stejnou měrou se zasloužil i o sólovou kariéru Roba Halforda nebo Sebastiana Bacha, zkrátka chlapík, o něhož stojí ty největší hvězdy. V případě „The Mandrake Project“ produkoval celé album, skladatelsky se podílel na šesti písních a ještě nahrál většinu kytar a basu. Jeho vliv je znát. Znovu se jedná o velké, dynamické dílo s masivním zvukem a propracovanými nápady.
Všechny skladby na albu jsou lehce zapamatovatelné, a to i přesto, že jsou poměrně dlouhé. Opravdu všechny v sobě mají něco, co utkví v hlavě už po prvním maximálně druhém poslechu. Častokrát jsou to chytlavé refrény, které ve většině případů fungují. Pojďme si ale nejprve odbýt to slabší z „The Mandrake Project“. Jsou tu i momenty, či refrény, kdy už to trochu leze krkem, což se děje zejména ke konci desky a vrcholí s devítiminutovým opusem „Sonata (Immortal Beloved)“. Ten přímo stojí na neustálém opakování „SAVE ME NOW“, které zazní nesčetněkrát. Co na tom, že má dobrou melodii, začne to nudit. Podobně uspávacím dojmem působí už i předchozí „Shadow of the Gods“, již alespoň protne jedno ostré tempo s tvrdými kytarami. To je také jedinou energičtější chvilkou posledních více jak dvaceti minut „The Mandrake Project“, jelikož „Face in the Mirror“ je zase baladou. Ukončení nahrávky je tedy v dost poklidném a ne úplně atraktivním tónu. To, co mu předchází, však naštěstí zachycuje Dickinsona v lepším rozmaru.
Samotný úvod desky je hodně zdařilý. „Afterglow of Ragnarok“ i „Many Doors to Hell“ jsou klasické hity s rozmáchlými refrény a chytlavou instrumentální sekcí. Poskládány jsou chytře, nepůsobí příliš jednoduše, ale ani překombinovaně, což je rozpoložení, které třeba současným Iron Maiden častokrát schází. Se třetí „Rain on the Graves“ se Dickinson dostává do lehce divadelní polohy, jež je mu ostatně blízká. Tato výpravná píseň s důrazem na atmosférické prvky dává nahrávce další rozměr a posiluje konceptuální příběh. Velice rád mám „Resurrection Men“, kde se projeví i ethno latinské prvky, jež jsou tu a tam přítomny na ploše celé nahrávky. Baví mě zejména kytara a uklidňující nálada písně, která zní jako soundtrack k nějaké road movie. Pro Dickinsonovu tvorbu ne zcela typická forma, navíc zde hraje i na bonga.
Po čtveřici skvělých titulů přichází pianová a dokonce orchestrem opředená „Fingers in the Wounds“. I přes bohaté aranže mě výrazněji neoslovuje. Má, na standardy „The Mandrake Project“, pouhé tři minuty, takže se dá ale v klidu zvládnout. Kéž by podobnou sebereflexi měly i dvě poslední stopy. Velkým překvapením pro mě byla „Eternity Has Failed“, což je samozřejmě skladba od Iron Maiden ze studiovky „The Book of Souls“. Nevím, co vedlo Dickinsona k jejímu znovunahrání. Pravděpodobně mu zapadala do příběhu „The Mandrake Project“ a tušil, že by ji mohli nahrát ještě lépe než před devíti lety. V podání Dickinsonovy kapely dostála jistým změnám; má poutavější indiánské intro, je v lehce pomalejším tempu a ještě více zvýrazňuje svůj bohatě klenutý refrén. Což o to, skladba je to výborná, ale už je dávno známá, takže ji těžko hodnotit jako něco nového. Nicméně super je a na album zapadá. „Mistress of Mercy“ pak platí za tu nejpřímočařejší píseň nahrávky. Po většinu hrací doby si drží našlápnuté tempo a má zpěvný refrén. Je to taková fajn oddechovka.
K úplnému závěru „The Mandrake Project“ jsem se již vyjadřoval výše. Tady se deska dostane do zbytečně utahané polohy a je to spíše o povedených dílčích momentech než celých skladbách. Nic co by vysloveně uráželo, ale album mohlo skončit i daleko lépe. Délka téměř přesně jedné hodiny je neúprosná a zejména ke konci by bývalo vhodnější zkracovat.
Novinku Bruce Dickinsona i přes slabší závěr stále vnímám jako dobrou deskou. Více jak polovina stopáže je fakt povedená (byť je zde jedna předělávka). Zbytek má své mouchy, ale drží se v mantinelech přijatelně dobrého materiálu. Na to je dvojice Dickinson a Roy Z dostatečně zkušená a zručná. Navíc Dickinson má stálé svůj pověstný hlasový rozsah. „The Mandrake Project“ není o moc horší než třeba minulé „Tyranny of Souls“, což si myslím lze brát, vzhledem ke kvalitám onoho počinu, jako pozitivní sdělení. Při porovnání s aktuální řadovkou Iron Maiden „Senjutsu“ pro mě jako vítěz vychází právě „The Mandrake Project“. I z těchto všech důvodů rozhodně stojí nové album Dickinsona za poslech a fanoušky by mělo potěšit.
Napsat komentář