Datum: 23.07.2024
Místo: Archa+, Praha
Pořadatel: Rock for People Concerts
Vystupující: The Cult, Jonathan Hultén
Že bych byl znalcem veškeré tvorby The Cult, to nemohu říci. I přesto jsem si byl mou účastí na pražské zastávce jejich aktuálního „8424“ turné jistý. Poslední dobou je totiž poslouchám dost často, a to sice jejich nejzásadnější éru z konce osmdesátých let. Třeba takové album „Ceremony“ z roku 1991 znám od nepaměti. O něco později jsem naposlouchal také ikonickou desku „Love“ vydanou v roce 1985, ale pak dlouho nic. Změnilo se to teprve před pár lety, kdy jsem konečně dokázal ocenit i to, co se stalo mezi dvěma zmíněnými řadovkami. Paradoxně se jedná o to nejslavnější, co tito Britové kdy vydali, totiž dvě komerčně úspěšná alba „Electric“ a „Sonic Temple“.
Tím nejzajímavějším na The Cult byl vždycky vokál Iana Astburyho a charakteristický zvuk kytary Billy Duffyho. Tito dva naštěstí stále v kapele působí, zbytek sestavy se neustále obměňuje. The Cult vychází z britské scény kolem gotických a post-punkových kapel jako Bauhaus nebo The Smiths. Od těchto potemnělých souputníků je odlišovalo spojení gotického zvuku s jistou grandiozitou, ne nepodobnou třeba starým U2. Do toho ještě navíc přidávali něco z psychedelie, třeba i díky indiánským vlivům vyzařujícím ze zpěvu, textů i pódiového projevu Astburyho. V období druhé desky „Love“ The Cult působili něco jako stadiónová kapela praktikující šamanistické rituály.
Následující dění však jejich zvuk notně ořezalo a zůstal z toho docela obyčejný hard rock. To jsou právě alba „Electric“ a „Sonic Temple“, jimž jsem dlouho nemohl přijít na chuť. Přišlo mi to jako slabý odvar z AC/DC. Skvělé riffy, přesně se trefující bicí a chytlavé refrény však časem udělaly své. Takové „Electric“ dnes vnímám jako jejich nejzdařilejší desku, přestože na „Love“ jsou asi větší, a hlavně skladatelsky nápaditější hity. Právě ona obyčejnost a do jisté míry syrovost (ačkoli produkčně je to velice uhlazená placka) mě na tom tak chytla.
Jak avizuje název probíhajícího turné „8424“, zaměřuje se na všechny éry The Cult. Na kontě mají jedenáct řadovek (nakonec se nehrálo pouze z „Born Into This“, „Hidden City“ a bohužel také „Ceremony“), takže je na koncertech určitě z čeho vybírat, nicméně zásadní kusy s klasických desek jsou jasně dané. Od půlky devadesátých let o The Cult už nebylo moc slyšet, navíc se stihli hned dvakrát rozpadnout. Co jsem se tak dočetl, v těchto nevýrazných letech často koketovali s alternativou. Se svou poslední nahrávkou „Under the Midnight Sun“ z roku 2022 se zase navrátili k úplně původnímu post-punkově gotickému zvuku. Od nynějšího turné jsem si tak sliboval i seznámení s pro mě dosud neznámými etapami kapely.
Večer v prostoru Archa+ otevíral Jonathan Hultén, který je známý především jako bývalý kytarista švédských Tribulation. Poté, co jejich řady před čtyřmi lety opustil, se vrhnul na sólovou dráhu, a ta se nese v podstatně jiném duchu než jeho někdejší formace. Metal vyměnil za písničkářství a temný folk. Pódium bylo ozdobeno jakýmsi oltářem z květin, před nímž Hultén v obrovském černém hábitu a s pomalovaným obličejem nejprve pouze zpíval, ale brzy přidal i kytaru. Bylo to povšechně velice tiché a klidné. Zprvu mi koncert připomínal soundtrack k filmu „2001: Vesmírná odysea“, jindy zase ujetější pasáže Pink Floyd. Hultén používá na vokálech silný echo efekt, díky němuž to často znělo, jako kdyby zpíval celý chrámový sbor. Vystoupení mělo rituální nádech, bylo v tom spousta přírody (cvrlikání ptáků, šum stromů) a díky tomu mělo i šamanský tón, v čemž vidím ono propojení s The Cult. Bylo to bezesporu zajímavé, hlavně v první polovině, poté jsem však už měl problém udržet pozornost. Věřím, že spoustě návštěvníkům musel Hultén přijít úplně mimo, o čemž svědčil i fakt, že sál nebyl ani zdaleka tak zaplněný jako později. Potřebu poslouchat Hulténa doma nemám, nicméně fanoušci třeba Heilung nebo Wardruna by si ho měli vyhledat.
Po docela dlouhé pauze se na pódium za zvuků Wagnerovy „Jízdy valkýr“ konečně dostali The Cult. Ihned začali plnit to, co jsem si od nich sliboval, tedy hrát z desek, které neznám. Úvodní dvě písně pochází z alba „Beyond Good and Evil“ a šlapaly výborně. Jsou z roku 2001 a bylo to na nich znát, jelikož mají moderní zvuk a riffy byly na The Cult docela dost tvrdé, avšak pro toto období typické. Zdařilý začátek pak korunovalo zařazení prvního klasického hitu, kdy zazněla dávná „Wild Flower“. Hned mi bylo jasné, jak se tenhle večer bude vyvíjet, jelikož odezva publika byla úplně někde jinde než v případě prvních dvou méně známých fláků. Rozhodně jsem tak nebyl jediný, kdo není plně obeznámen s celou tvorbou The Cult.
Po „Wild Flower“ přišel úsek, kdy se věnovali převážně novějším skladbám, ať už třeba poklidné „Mirror“ z nejnovější studiovky „Under the Midnight Sun“ nebo devadesátkově roztančené „The Witch“. Něco bylo fajn, něco už méně, každopádně publikum notně ochladlo a bylo vidět, že se vyloženě čeká na další velkou pecku. Tou nakonec byla balada „Edie (Ciao Baby)“ na níž navazoval další kus z řadovky „Sonic Temple“, „Sweet Soul Sister“. Kapela zde šlapala v pohodě, zejména kytarista Duffy na sebe po právu dokázal strhnout pozornost s každým výrazným sólem. Co už ale bylo přesvědčivé méně, byl pěvecký výkon Astburyho. Přijde mi, že svůj charismatický hlas stále má, jenom se musí trochu šetřit. Už ve „Wild Flower“ jsem si začal všímat, že často vynechává slova, nebo si různě upravuje rytmiku a frázování, což mi popravdě skladby kazilo.
Jak večer postupoval, stále více se cílilo na hity. Potěšila mě zejména do modrých barev zahalená „Rain“ nebo ukončovací „Love Removal Machine“. „Rain“ vyzněla asi vůbec nejlépe z celého repertoáru, přestože její mohutný refrén Astbury nechával víceméně na publiku. Druhá jmenovaná i přes svůj neskutečný drajv ve slokách trochu strádala, což se dělo i v jiných rychlejších písních. Ozvučení bylo super, ale skladby kolikrát neměly takový tlak, jaký bych si v živém provedení představoval. Některé písně zkrátka naživo postrádaly větší grády, což je trochu divné.
Po prvotním konci bylo jasné, že musí dojít i na přídavek, jelikož doposud nezazněla „She Sells Sanctuary“, hitovka ze všech největší. Před tou ještě došla řada na věc „Brother Wolf, Sister Moon“, také píseň pocházející z nahrávky „Love“. Zde opravdu koncert dosáhl svého vrcholu. Kytarové intro a ikonické šlapavé tempo bicích v „She Sells Sanctuary“ i naživo znělo super. Vlastně i Astbury se víceméně trefoval tak, jak má. Z toho mi tedy vychází, že The Cult se koncertně nejlépe daří předvést skladby z desky „Love“, které zazněly celkem čtyři (tou čtvrtou byla hypnotická „The Phoenix“ zhruba v půlce večera). V případě ostatních klasik jsem měl trochu hořkosladké pocity. Bylo rozhodně fajn slyšet a vidět to vše na vlastní uši a oči, nicméně mělo to taky své mouchy a sliboval jsem si přece jenom větší opojení a zapůsobení atmosféry osmdesátek.
Opravdu hodně mě u The Cult tedy potěšil jenom začátek vystoupení a pak až samotný konec. Vše mezi tím bylo tak napůl. Přestože jsem měl možnost poslechnout si jejich tvorbu kterou neznám a zahráli i víceméně všechny mé oblíbené skladby (i když třeba za „King Contrary Man“, „Lil‘ Devil“ nebo „Nirvana“ bych byl taky rád), něco tomu chybělo. Možná více energie, možná lepší řazení písní, určitě pak jistější výkon Astburyho. I přes všechny výtky své účasti nelituji, ovšem myslel jsem, že to bude ještě lepší. Jestli za pár let přijedou znovu, asi už budu moct s klidem vynechat.
Napsat komentář