Datum: 07.-08.08.2024
Místo: Pevnost Josefov
Pořadatel: Brutal Assault
Vystupující (dle reportu): Armored Saint, Deicide, Exodus, Forbidden, Grand Magus, Incantation, Red Fang, Terrorizer, Testament, The Obsessed, Triumph of Death
STŘEDA
První plnohodnotný festivalový den jsem započal s absolutní legendou extrémního metalu, Terrorizer. Ty jsem již jednou na Brutal Assaultu viděl, ovšem vystoupení to bylo spíše smutné. Nejenomže z původní sestavy zde působil pouze bubeník Pete Sandoval, ale hlavně měli technické problémy s kytarami a svůj výstup soustředili i na nepříliš zajímavou pozdější etapu, jelikož měli, tuším, aktuálně venku album „Hordes of Zombies“. Letos vše nasvědčovalo lepšímu výkonu. Jak známo, do sestavy se vrátil basák David Vincent a Terrorizer přehráli snad celé kultovní „World Downfall“. Pro mě, jakožto fanouška této klasiky super věc, ale nemohu se ubránit dojmu, že to prostě už není ono. Skladby, které hráli jsou všechny samozřejmě famózní, ale ta energie z toho neleze. Pomalovaný zpěvák Brian Werner tomu svou vizáží taky nepřidal a spalující slunce smažící lidi před pódiem také ne. Povšechně to ale byl rozhodně lepší koncert než ten před deseti lety.
Po menší pauze na osvěžení jsem se vydal ještě zhruba na půlku heavymetalistů Grand Magus. Sice je nijak neposlouchám, ale dokázali zaujmout natolik, abych vydržel až do konce. Melodii závěrečného hymnu „Hammer of the North“ zpíval dav ještě několik minut poté, co se tito Švédové již rozloučili. Před dalším programem byl čas kouknout po areálu, takže jsem navštívil „Art-Brut-All“ expozici, kde vystavovali zejména Čeští, Maďarští a Slovenští umělci. Pěkná byla lesní tématika Filipa Kůrky, jehož myslivecký realismus před dvěma roky bavil vůbec nejvíce z celého Brutal Assaultu.
Zanedlouho přišla řada na Red Fang. Tihle borci jsou koncertní jistotou. Vždycky dokázali svým přímočarým stoner rockem pobavit a nejinak tomu bylo i nyní. Zaměřovali se hlavně na své první album „Murder the Mountains“, ale došlo i na hity z ostatních. Tutovky jako třeba úvodní „Hank Is Dead“, „Night Destroyer“ nebo závěrečné „Dirt Wizard“ a „Prehistoric Dog“ dokázaly dav spolehlivě rozhýbat. Sympatická byla také jejich prezentace, kdy si Red Fang nepřipravili vůbec nic, prostě jen čtyři Amíci ve středních letech co rádi pijí pivo, hulí trávu a řežou do toho. Žádná plachta ani jiné blbosti, jenom hudba.
S příchodem večerního času šlo do tuhého, protože se chystala jedna pecka za druhou. Tou první byli Deicide. Po několika nezdarech s účastí se nyní na Brutal Assault vrátili hned po roce, a to snad nemohlo nikomu vadit. Mezitím sice vydali novou a nepříliš záživnou desku „Banished by Sin“, z níž zazněly tři kusy, ale jinak se hoblovalo víceméně z prvních tří klasik, takže vlastně ideální scénář. Glen Benton má svůj hluboký murmur stále vysoce pod kontrolou, takže všechno to nelidské rouhání pro Deicide typické dával s přehledem. Stejně tak zbytek kapely včetně smrtících kopáků Steva Asheima šlapal celou hodinu jako stroj. Jediné přerušení nastalo zhruba v polovině, kdy Benton prohlásil něco jako zdar, nazdar a jelo se dál. Jednoduše hodina skvělého death metalu bez ústupků. Mezi nejzářnější momenty určitě patřilo vyřvávání „SATAN“ v „Sacrificial Suicide“ nebo kytarová sóla v poslední „Homage of Satan“.
V nekompromisním tempu se pokračovalo i nadále – hned poté nastoupili Exodus. Ti to valili kupředu stejnou silou, pouze v rytmu thrash metalu. Poté co si chvíli sedal zvuk (zejména bicích) mělo tohle vystoupení všechno. Exodus to odpálili s „Bonded by Blood“ takže to byla jatka od samého začátku. Odlehčení obstaral překvapivě zařazený atmosférický kousek „Prescribing Horror“ z poslední řadovky „Persona non grata“, ale jinak se jelo plnou parou kupředu. Nejvíce mě potěšila „Fabulous Disaster“, jíž jsem naživo ještě nikdy neslyšel. Steve Souza byl v dobré náladě, jen si mohl odpustit neustále proslovy na to, jak je Brutal skvělým místem. Na druhou stranu se mu ale povedl vtípek, kdy trochu popíchl Garyho Holta, ať raději zahraje nějaké Slayer, a ten spustil riff „Raining Blood“. Hned na to ale přešel zpět do „The Toxic Waltz“, a to už byl dav v jednom kole. Mlelo se to hlava nehlava, což vyústilo v závěrečnou rubanici „Strike of the Beast“. Vystoupení Exodus patří vždy k těm nejlepším. I letos dostáli své pověsti a opět je musím řadit do absolutního topu festivalu.
Večer ale zdaleka nekončil. Jak mě během dne, vzhledem k mému triku Celtic Frost, hned několik lidí upozorňovalo, na zadním pódiu zahrají Triumph of Death, tedy Hellhammer, doslova demo verze Celtic Frost. Vstoupení bylo takřka totožné s tím před pěti lety. Hellhammer jsou prapůvod všeho toho běsnění, které jak magoři posloucháme a utrácíme za něj nemalé množství peněz. Je to primitivní a temné. Přestože více jak čtyřicet let staré, stále to funguje, což je trochu s podivem. Nikdy bych nečekal, že tuto kapelu, která to za dobu své krátké existence vlastně nikam nedotáhla, Thomas Gabriel Fischer někdy vyhrabe z pod hlíny zpět k životu a bude s ní objíždět přední festivaly v pozici hlavního aktu. Trochu překvapivě se Warrior nebál i zavtipkovat a snad mezi každou skladbou měl nějakou tu průpovídku. Atmosféře koncertu to ubíralo, ovšem zároveň dodávalo celému tomu primitivismu potřebný nadhled. Snad symbolicky se ke konci přihnaly blesky a déšť, což doprovázelo skrze závěrečné nesmrtelné kulty „Messiah“, „Visions of Mortality“ a samozřejmě „Triumph of Death“ obřad Hellhammer ke svému konci. Bylo to opět dobré, ale napříště už bych si přál zase Triptykon, ať už sám za sebe, nebo v roli šiřitelů odkazu starých Celtic Frost.
V úkrytu hradeb jsem vyčkával konec deště, který stále nepřicházel. Hodina poslední plánované kapely dne, Armored Saint, se blížila, takže nebylo zbytí a vyrazil jsem zpět k pódiu. Dle očekávání tu bylo téměř prázdno, ale Armored Saint začali hrát v plném nasazení. John Bush několikrát poděkoval všem, kdo se i přes déšť dostavili, a pokračovali v průřezu tvorbou. Bylo super vidět je opravdu z blízka. Vokál Bushe je stále neuvěřitelný, což dokázal třeba v „Last Train Home“. Ze starších kusů zahráli také „Chemical Euphoria“ nebo „March of the Saint“, ovšem prokládali to i novějšími skladbami, což je jedině dobře, protože tito Američané jsou známí svou trvalou kvalitou. To naživo ukázaly pecky jako „Standing on the Shoulder of Giants“ nebo „Win Hands Down“. Závěr patřil „Reign of Fire“, kde si při jejím mocném refrénu mohl každý zkusit vyzpívat vše s Bushem. Energické vystoupení nakonec vyhnalo i déšť, takže zhruba od poloviny koncertu už se pod pódiem bavil slušný zástup fanoušků. Závěr dne byl tedy velice silný a jeden koncert překonával druhý. Exodus pro mě však už nikdo nesesadil.
ČTVRTEK
Deathdoomoví Incantation jsou na Brutal Assaultu jako doma, přesto jsem je nemohl ani letos vynechat. Znovu tam s přehledem nasypali jak klasiky z devadesátých let, tak i novější kusy včetně jednoho z posledního alba „Unholy Deification“. Občas byly znát rozdíly v kvalitě, kdy třeba „Essence Ablaze“ nebo „Impending Diabolical Conquest“ jsou mordy jako prase, zatímco věci z posledního desetiletí jsou spíše standardem. I tak ale bylo tohle vystoupení jako celek dost dobré a správně hnusné, čemuž dopomohl i výtečný zvuk. Kytarista a zpěvák John McEntee se jako bonus navíc ukázal být nejpoctivějším hrozičem celého festivalu. Za neustálého drobného deště následoval přechod na zadní Obscure stage. Zde již začali hrát Dopethrone, přiznaní šiřitelé odkazu Electric Wizard. Viděl jsem je poprvé a jejich tvorbu vůbec neznal. Dle předpokladů to byl do marihuany zabalený sludge s příjemnou dávkou odpornosti. Bavilo i vystupování obou kytaristů Vincenta Houdea a Mike Riopela, kteří svými nástroji neustále mlátili buď o sebe, nebo o pódium. V jejich silně zkresleném zvuku to nepochybně udělalo svoji službu.
Po menší pauze už se chystali Forbidden, další kapela, kterou jsem viděl prvně. Nic moc jsem nečekal, jelikož jejich klasické řadovky „Forbidden Evil“ a „Twisted Into Form“ mě baví tak z poloviny. Mám tušení, že z jiných placek ani nic nezahráli, takže vyloženě vzpomínkový set. Potěšila přítomnost nově zaskakujícího kytaristy Daniela Mongraina z Voivod, stejně tak legendárního bubeníka Chrise Kontose. Mimo to čítá současná sestava Fobidden také dva původní členy, basáka Matta Camachoa a kytaristu Craiga Lociceroa, který si bral nejčastěji průvodní slovo. Koncert odsýpal, měl dobré technicky thrashové momenty, ale projevovaly se i ony slabší nápady, třeba neustálé omílaný refrén „Off the Edge“. Na thrashovou kapelu to zkrátka nemělo ty správné koule a tah na bránu. I proto jsem je nikdy z nahrávek úplně nemusel.
Zanedlouho se na pódiu mezi hradbami, tedy Octagon stage, objevila jedna z největší legend letošního ročníku, The Obsessed, kteří dokonce vydali po letech novou placku nazvanou „Gilded Sorrow“. Už v průběhu dne jsem v areálu potkal Scotta Weinricha, lépe známého jako Wino. Přestože kapela za dva roky oslaví padesát let od založení, stále má dozajista co nabídnout, protože vystoupení to bylo skvělé. Podpořeni jistým zvukem servírovali The Obsessed parádní riffy a střídali zádumčivá doomová tempa vycházející z tvrdého blues s těmi punkově ostřejšími, tak jak je v klasickém osmdesátkovém doom metalu zvykem. Wino a spol. působí jako obyčejní chlapíci, možná proto hráli na nejmenším festivalovém pódiu, což mě trochu překvapilo. Stejně jako návštěva koncertu, kdy tento stísněný prostor nebyl ani zdaleka naplněn k prasknutí. Ostatně, po celý čtvrteční den mi přišel areál tak nějak prázdnější než obvykle. Avšak každý, kdo si nechal první vystoupení The Obsessed v České republice uniknout, může tak akorát litovat. Tohle se povedlo.
Vrchol dne pro mě spočíval v Testament, po Exodus a Forbidden další zástupci proslulé thrash metalové oblasti z Bay Area. No a co si budeme, tohle byl mazec a jednoznačně to nejlepší, co jsem tento den slyšel. Testament nedávno vydali reedice klasických alb „The Legacy“ a „The New Order“ a jak zpěvák Chuck Billy brzy avizoval, tohle bude oslava právě těchto dvou počinů, takže Testament nepřekročí rok 1988. To zároveň znamenalo, že nebude možné šlápnout vedle, byť i poslední nahrávky Testament jsou super. Hrál se hit za hitem. Striktní thrash cupoval dav na kusy. Jediné vydechnutí nastalo při obligátním bubenickém sólu, jež bylo naštěstí krátké. Zařazeno bylo snad proto, aby se ukázal nově příchozí Chris Dovas, teprve dvacetišestiletý mladík, který usedl na stoličku po jménech jako Gene Hoglan a Dave Lombardo. Svého údělu se ale zhostil náramně. Nabízí se porovnání s Exodus. Oba koncerty představily neskutečně nasupené thrashové ataky, které zametly i s leckterým death nebo black metalem. U Testament byla ta intenzita přece jenom ještě o kousíček větší, jelikož Billy se na rozdíl od Zetra nevykecával. Těžko vybírat nejlepší momenty, šlapalo to od začátku do konce, ale na brutální „Curse of the Legions of Death“ budu vzpomínat ještě dlouho. Vřava pod pódiem neustále sílila a se závěrečnou nesmrtelnou dvojicí „Over the Wall“ a „Into the Pit“ dosáhla vrcholu. Tohle byla vysoká škola thrash metalu.
Napsat komentář