Brutal Assault 27 (pátek, sobota)

Datum: 09.-10.08.2024
Místo: Pevnost Josefov
Pořadatel: Brutal Assault
Vystupující (dle reportu): Candlemass, Cephalic Carnage, Chthe’ilist, Cult of Fire, Cynic, Dødheimsgard, Imperial Triumphant, New Model Army, Pestilence, Sadus, Toxic Holocaust, Worm

PÁTEK

S pátkem už se mi v sestavě začaly rýsovat také opravdu technicky vyspělé party. Tou první byla hned ta snad nejbizarnější, tedy metalová avant-garda Imperial Triumphant soustředící se na špínu a hnus New Yorku. Když jsem je na Brutal Assaultu viděl posledně, stálo to celkem za prd, protože hráli v blbý čas za přímého slunce a s hrozným zvukem na zadním pódiu, které také bylo od onoho ročníku zrušeno. Nyní znovu dostali čas po třetí hodině odpolední, nicméně to výslednému dojmu moc nevadilo. I za denního světla se jim podařilo diváka vtáhnout do jazzového labyrintu plného nesourodých harmonií a zdánlivě se rozpadajících konstrukcí skladeb. Koncert měl až do závěrečné „Swarming Opulence“ gradaci a nechybělo ani rozlévání šampaňského či baskytarové sólo Stevea Blanca, které bylo spíše na efekt než ukázkou hráčského umění, a silně tak připomínalo Genea Simmonse. Velice zdařilé art deco divadlo.

Jako další v pořadí jsem měl Toxic Holocaust, koncertní tutovku, jež dokáže vždy naprosto spolehlivě pobavit. Jejich d-beatem poháněný thrash odpálili výbornou „Bitch“ a z tohoto rozpoložení už neslevili. Do lidí se valil jeden riffový flák za druhým až vzduchem létaly pantofle. Veliké odezvě se samozřejmě těšili „Wild Dogs“, „666“ nebo „War Is Hell“. Jednoduché ale sakra účinné. Těžko něco vyčítat. Snad jen to, že skončili zhruba o deset minut dříve, než měli, ale zas o to větší intenzitou jejich vystoupení působilo.

Další technickou pochoutku jsem si sliboval od velice očekávaných Cynic. Bohužel z toho ale bylo jenom zklamání. Vše začalo tím, že se po prvních tónech přestalo hrát, protože Paulu Masvidalovi, jedinému původnímu členovi, nefungoval ikonický vocodér. Bez toho jaksi Cynic nemohou fungovat, takže se prvních deset minut jenom řešilo, kde je závada. Poté se již začalo hrát. Na řadu přišly skladby z novější desky „Traced in Air“ a u nové tvorby se k mému překvapení zůstávalo i nadále. Z klasického alba „Focus“ zazněla pouze poslední „How Could I“, kde zahostoval Daniel R. Flys ze skupiny Persefone, aby odbyl všechny řevy. Místo jazzem ovlivněného technického death metalu se tak z koncertu vyklubala progmetalová seance. Jelikož alba jako „Kindly Bent to Free Us“ nebo „Ascension Codes“ moc nemusím, nebyl to set úplně pro mě. Vystoupení mělo své dobré hráčské momenty, ale také podivný spirituální ezo nádech. Ten byl prezentovaný zejména v projekci na obrazovce, ovšem přispěl i sám Masvidal, když třeba vyzval publikum k jakémusi jóga cvičení. No spousta lidí v průběhu času odcházela pryč, nakonec jsem se díky tomu dostal alespoň celkem blízko k pódiu, ale nijak památný zážitek jsem si neodnesl, spíše naopak.

To nejlepší však bylo teprve přede mnou. Hodně jsem si totiž sliboval také od legendárních Candlemass, a tady už se vše naštěstí vyplnilo, jak jsem si představoval. Jestli jsem u Testament psal, že se vyučovalo z thrash metalu, tak tady to bylo ukázkové cvičení na téma doom metal. Candlemass jsou v tomto žánru jedním z největších jmen a myslím, že muselo být každému přítomnému jasné proč. Mši započali ve velkém stylu skrze hit „Bewitched“ na nějž navázala snad má nejoblíbenější od nich, „Dark Are the Veils of Death“. Hrálo se vlastně jenom z prvních čtyř alb, čili pouze osmdesátá léta a další velice staře orientovaný koncert na letošním Brutal Assaultu. Kapela si kromě zpěváka drží sestavu z tohoto období, ale ocenit musím právě vokalistu Johana Längquista, který se ke Candlemass přidal až v roce 2018 (kdysi nazpíval debut, ale odmítl stát se plnohodnotným členem). Dává to teda neskutečně. Jeho vokál se spolu s tvrdými riffy rozléhal pevností třeba i skrze „Dark Reflections“, za což sklízel zasloužené ovace. Vrcholem pak byla závěrečná a sborově zpívaná „Solitude“, otvírák legendární nahrávky „Epicus Doomicus Metallicus“. Prostor byl ještě na přídavek, ale k tomu již nedošlo. Candlemass se povedli a řadím je k tomu nejlepšímu z celého festivalu.

Největší očekávání byla však upředena na akt následující. Unikátním koncertem letošního ročníku Brutal Assaultu bylo vystoupení československých Cult of Fire spolu s Bohemian Symphony Orchestra Prague pod vedením Martina Šandy, za účelem složení poklony Bedřichu Smetanovi k příležitosti 200. výročí jeho narození. Zcela upřímně jsem od toho nečekal zázraky, jelikož podobná spojení občas balancují na hranici kýče a zbytečnosti, ovšem tady se povedlo všem zúčastněním zprostředkovat vskutku mimořádný zážitek. Obavy ze zvuku se sice ze začátku naplnily, kdy zejména bicí přeřvávaly vše okolo a orchestr nebyl až na dílčí momenty skoro slyšet, ovšem to se povedlo s postupem času vyladit. Spojení black metalu a klasické hudby dává ze všech metalových podžánrů asi největší smysl. Ostatně, Cult of Fire už s tím mají svou zkušenost, kdy v roce 2014 vydali jako singl právě skvěle přepracovanou „Vltavu“ od Smetany.

A „Vltava“ byla také jedním z vrcholů vystoupení. Kytaristovi Opatovi se podařilo své tremolo v této světoznámé melodii perfektně sladit, stejně jako blastbeaty Peteru Hetešovi, které do klasické hudby zapadly hladce a přirozeně. Naše národní hrdost byla navíc podtržena videoprezentací za orchestrem, která pro každou z kompozic promítala daná témata, jako krásy architektury českých hradů a zámků, tok řeky Vltavy, pražský Vyšehrad, habsburské monarchy nebo Slovenské památky při závěrečné skladbě „Váh“, už z dílny Cult of Fire. Většina Smetanových děl vyzněla opravdu dobře, jediným trochu horším momentem byly veselé melodie v jedné z prvních kompozic, ke kterým black metal Cult of Fire úplně neseděl. Jako celek bylo však toto vystoupení památné a zcela jistě nezapomenutelné. Aplaus byl ohlušující a Smetana by snad byl za předvedený výkon a zaplněný prostor v Josefovské pevnosti rád. Po skončení jsem šel obhlédnout stánek Cult of Fire a po cestě stále slýchal lidi, jak si sdělují své dojmy z koncertu a mluví o něčem velikém. Zajímalo by mě, co na to cizinci, ale v davu šlo slyšet všemožné jazyky, tak doufám, že také ocenili něco tak moc Českého, jako bylo toto vystoupení.

SOBOTA

Poslední festivalový den byl pro mě také tím nejnáročnějším. Program byl neúprosný, křížilo se mi tu snad nejvíce kapel, ale nakonec jsem nějakou cestu zvolil. Na jejím začátku bylo odpoledne s Pestilence. Kromě kultovní „Dehydrated“ se první polovina vystoupení zaměřila na pozdější tvorbu kapely. Možná trochu překvapivě došlo hned na dva fláky z návratové placky „Resurrection Macabre“. To má samozřejmě k tomu nejlepšímu od Pestilence daleko a prvotnímu dojmu nepomáhal ani přehulený zvuk, v němž se všechny ty technické party a kytarová sóla dost ztrácela. Death metalu bylo zadostiučiněno až když došlo na klasiky z alba „Testimony of the Ancients“ a závěrečnou „Out of the Body“. Už jsem viděl i lepší koncerty Pestilence, ale bylo to stále fajn.

Ihned po nich se na vedlejším pódiu objevila žánrově příbuzná smečka Sadus. Jejich bryskní death thrash to valil kupředu možná až moc rychle. Chaotické skladby spolu s opět silně přeřvaným zvukem vytvořily hlukovou kouli, jež mohla mít vzhledem ke stylu Sadus svůj význam, ale mně byla spíše na obtíž. K mému čerstvému zjištění Sadus vydali po sedmnácti letech nové album a z něj se pravděpodobně hrálo dost. Obeznámen pouze s jejich klasickou tvorbou „Illusions“, „Swallowed in Black“ a „A Vision of Misery“ jsem se většinou moc nechytal. I to, co jsem poznal, ovšem neznělo tak dobře, jak mělo. Zvuk na hlavních dvou pódiích byl toto odpoledne zkrátka zbytečně přepálený a písně neměly šanci pořádně vyznít.

Třetí kapelou v řade byli Chthe’ilist. Ti se v roce 2016 zaskvěli s technicky deathmetalovým opusem „Le dernier crépuscule“, na nějž o dva roky později navázali s EP „Passage Into the Xexanotth“. Pak jako by se po nich slehla zem. Nicméně letos zase koncertují a i díky tomu jsem je měl zařazené jako jeden z předních aktů letošního Brutal Assaultu. U zadního pódia jim přihlížel docela prořídlý dav, ostatně tak tomu v zadní části areálu bylo po celou sobotu. Počínaje Chthe’ilist jsem se však od tohoto jeviště až do samotného konce nehnul. Zvuk měli hutný, tak jak se k jejich zlověstnému žánru hodí. Trocha čistoty a méně zahuhlanosti by možná jejich kytarám prospěla, ale jednalo se každopádně o lepší poslech, než u předešlých Pestilence a Sadus. Výkony všech muzikantů byly skvělé, pozornost na sebe strhával zejména zpěvák Laurent Bellemare, který si užíval každou vteřinu a svým extrémním žába chrochtáním až možná nechtěně bavil. Chthe’ilist jistojistě splnili má očekávání a odcházel jsem spokojen.

Po úvodní trojici jsem měl konečně chvíli na odpočinek a tak jsem se vydal do míst pevnosti, jež jsem doposud nenavštívil. Post-apokalyptický konvoj, který jako když vypadne ze světa Šíleného Maxe, byl situován na stejném místě jako každý rok. Vlastně se v něm vůbec nic nezměnilo. Jeho špinaví obyvatelé si tu posedávali, popíjeli, vyráběli maličkosti z kůže, a když se dle programu rozhodli trochu zařádit, túrovali motory svých ze šrotu složených vozidel, nebo soutěžili v Postapolympiádě. Hned vedle konvoje byla zaparkovaná věž Voidmonger, kterou jsem bohužel nikdy neviděl v akci, ale z fotek a videí vypadala tato show působivě. Poté jsem šel do přední části areálu, kde byla v prostorách vinárny ještě jedna zapomenutá výstava. Ve dvou dlouhých chodbách se nacházely fotografie kostnic od Miroslava Hlinky. Před vstupem se nalézal stojan s baterkami, protože vevnitř byla až na pár svíček úplná tma. Poté jsem šel už po několikáté zkontrolovat Lemmyho, ale ani poslední den nebyla jeho vitráž na tradičním místě přítomna . Netuším, co se s ní stalo, ale kobka byla nějaké dny buď prázdná, nebo úplně zabarikádovaná.

Jako následující kapelu jsem zvolil Cephalic Carnage. Sobotní set byl už jejich druhým na letošním Brutal Assaultu, což jsem nakonec ocenil, protože první čas se mi kryl. Znám je pouze skrze poslední album „Misled by Certainty“, které je už čtrnáct let staré. Jedná se o deathgrind, avšak vysoce technického rázu. Když vyšel na pódium zpěvák v převleku za pizzu, říkal jsem si, co to kurva je. Neměl jsem totiž ponětí, že je to takováto sranda kapela. Neustále se skandovalo buď pivo nebo tráva, došlo i na převleky a jakousi variaci na black metal (hráli proti Emperor, takže nám Leonard Leal neustále děkoval, že na ně alespoň někdo přišel) a davem létal nafukovací žralok. Nakonec se z toho vyklubal jeden z nejzábavnějších koncertů festivalu. Jejich tři čtvrtě hodinka rychle utekla a Cephalic Carnage ukázali, jak se dá spojit brutální hudba s trochou zábavy, aniž by to byla úplná pitomost.

Dalším v pořadí byli Dødheimsgard, avantgardní spolek mísící black metal s industrialem. I když jejich tvorbu neznám důkladně, na tento koncert jsem se těšil, protože tito Norové bývají pro svůj inovativní přístup vysoce ceněni. Jejich vystoupení mělo dobrou atmosféru i pódiovou prezentaci. Oděni v hábitech a s obrovským logem v zádech nabídli, dá se říci, průřez svou diskografií, přičemž hodně pozornosti dostala stále aktuální deska „Black Medium Current“. Mimo progrese a podivností tak došlo i na jeden přímočarý blackthrashový nážez, jímž byla skladba „The Crystal Specter“. Tu namísto Vicotnika odzpíval jakýsi fanoušek z Chile přímo na pódiu s kapelou. Vicotnik docela často mluvil k publiku a jeho nejistá mluva občas působila vtipně. Od Dødheimsgard jsem však dostal, co jsem čekal; velice dobrý koncert na úrovni.

Asi nejvíce vybočující kapelou letošního Brutal Assaultu byli New Model Army. Ti nehrají žádný metal, ale post-punk. Založeni byli v roce 1980 ve Velké Británii, takže se jedná o přímé účastníky tehdejší scény. Troufám si tvrdit, že podobně jako většina návštěvníku, je znám díky Sepultuře, která v devadesátkách předělala jejich skladbu „The Hunt“. Velice potěšilo, že právě tuto píseň New Model Army zahráli. Měla také největší ohlas, přestože se nejedná o jejich hit. Charisma vůdčí osobnosti Justina Sullivana bylo obrovské. V podstatě od prvního kusu dokázali New Model Army pohltit a přivést metalové publikum skrze tvrdé post-punkové bicí, kolikrát připomínající staré Amebix, na svou stranu. Zapůsobily i zpěvné sborové refrény, třeba v protestní „Here Comes the War“. Zajímavé byly i folkové prvky pro kapelu tak typické. I toto vystoupení bylo příjemným překvapením a bavilo po celou svoji dobu.

Závěr festivalu jsem si stanovil s Worm, objevem sezóny 2021, kdy se vytasili s parádním deathdoomovým svinstvem „Foreverglade“. Do jejich stylu se však od té doby vrací i black metal, přesněji symfonický black metal, takže jsem vlastně pořádně nevěděl, co čekat. K mému potěšení se začalo na výbornou notu skrze skladby „Murk Above the Dark Moor“ a „Empire of the Necromancers“ ze zmiňované desky. Koncert měl parádní atmosféru. Worm vypadali jako klasická blackmetalová kapela; pomalované obličeje, černé kápě a hraní si s lebkou a číší vína. Pódium bylo nejprve zahaleno do zelených barev a změna světel na modrou dávala jasně tušit, že se začnou hrát poslední nekromantickým black metalem nasáklé věci ze „Starpath“. Worm fungovaly všechny polohy, ať už prvotní death, nebo pozdější black. Co se atmosféry týče, bylo to nejlepší vystoupení, jaké jsem letos na Brutal Assaultu viděl. Těžko si tak představovat lepší ukončení, než v půl druhé ráno poslouchat tento pomalý, ale tvrdý umíráček na dobrou noc.

ZÁVĚR

Při odchodu z festivalu šlo jen smutně přihlížet tomu, jak zeje celý areál prázdnotou. V pivnici už před vystoupením Worm nikdo kromě pořadatelů nebyl, drtivá většina stánků byla zavřená, nebo rovnou odjetá, a uličky zely prázdnotou. U dvou hlavních pódií započaly odklízející práce, ale přesto se v areálu ještě dala najít živá hudba. Moje účast však skončila. Těžko Brutal Assault hodnotit jinak než vysoce pozitivně. Tak jako každý rok, už po dvanácté. Od organizace festivalu přes pohodové lidi z celého světa až po výkony samotných kapel si není na co stěžovat. Ano, občas haproval zvuk, ale tak to prostě už bývá. Dokud se tak děje výjimečně, dá se to překonat mávnutím ruky. Z výčtu mnou viděných kapel se mi většina líbila hodně. Vybírat bylo rozhodně z čeho, na každý den jsem byl v pohodě schopen sestavit dva různé programy. To je ostatně vždycky největší úskalí Brutal Assaultu, rozhodnout se na co jít, a co oželet.

Pokusím se dát dohromady můj osobní top pěti nejlepších vystoupení, dokud mám vše v čerstvé paměti. Uvidíme, jak budu hodnotit při ročním zúčtování v lednu příštího roku:

1. Testament
2. Exodus
3. Candlemass
4. Cult of Fire a Bohemian Symphony Orchestra Prague
5. Worm