Henych 666, ČAD, Bohemyst

Datum: 18.10.2024
Místo: Kulturní dům Barikádníků, Praha
Pořadatel: Henych 666
Vystupující: Henych 666, ČAD, Bohemyst

Kdybych měl dát dohromady seznam mých nejoblíbenějších českých, potažmo československých nahrávek, deska „Institut klinické smrti“ od kapely Törr by se rozhodně nacházela v nejužší špičce. Je to svým způsobem unikátní album, které přestože představuje primitivní extrémní metal, lze ho jen stěží k něčemu jinému připodobnit. Předně má hnusně zvrácenou atmosféru a neuvěřitelně syrový zvuk. Produkce dokonale vystihuje temnotu a přirozenou tvrdost hudby, ale i dekadentní texty, které jsou přednášeny hrubými, a kolikrát až výstředními vokály kytaristů Monroa a Šakala. Struktura písní stojí na kombinaci žánrů thrash, death, black i doom. Sám pořádně nevím, za co přesně bych tuto druhou řadovku Törru označil. Je to hlavně metal odmlácený bez jakýchkoliv servítků. Navíc zabalený v neméně legendárním obalu. Prostě absolutní smrt smrti.

Od doby vydání „Institutu klinické smrti“ uběhlo kristových 33 let. Při té příležitosti Warner Music přichystali jeho znovuvydání v reedici, načež se Vlasta Henych, někdejší vůdčí osobnost Törru, rozhodl udělat speciální koncert, kde proběhne křest, ale hlavně se celá placka přehraje od začátku do konce v živém provedení jeho současné kapely Henych 666. Slyšet všechna ta svinstva z pódia, to je něco, v co doufal asi už jen málokdo. Zažít to mohli jenom skuteční pamětníci tehdejšího turné v roce 1991, od té doby se tyto písně snad jen s výjimkou „Předčasného pohřbu“ nehrály. Situace kolem Törru je totiž tak v prdeli, že to ani není možné. Z jeho nynějších členů nikdo na „Institutu klinické smrti“ nehrál (stejně jako na několika dalších klasických albech), takže to jen těžko budou dávat na koncertech. Zároveň je ze sestavy, jež „Institut klinické smrti“ nahrála, dnes aktivním muzikantem pouze Henych, takže iniciativa mohla přijít jenom od něho. A naštěstí se toho ujal.

To, že se této akce budu chtít zúčastnit jsem věděl hned od začátku, ale na místě byly samozřejmě také jisté obavy a otázky kolem toho, aby to bylo celé pojato nějak důstojně. Henych sice ujišťoval, že kdyby věděl, že to s jeho kapelou nedají na sto procent, tak by do toho nešel, avšak stejně jsem si nedokázal představit, jak se jim povede napodobit všechna specifika této desky, a především pak vokály. Nebylo by asi nic horšího, než kdyby to prostě znělo na hovno, nebo nějak upraveně. Příprava však trvala poctivého půl roku. Navíc členové Henych 666 nejsou žádní novicové. Bubnuje zde Petr „Herr“ Miller z Debustrolu, na kytaru hraje Aleš Hampl známý třeba z Minority Sound a na druhou kytaru Yan Havlín, nejmladší borec, avšak nějaké věci už má také za sebou, třeba působení v Pirates of the Pubs.

Takto velká událost se nemohla obejít bez hostů. V roli předkapel se zde ukázali tuzemští Bohemyst a slovenští ČAD, kteří dostali za úkol publikum rozehřát před hlavním aktem. To ale ještě není vše. Na koncert dorazili také Martin „Melmus“ Melmuka, Pavel „Monroe“ Kohout a dokonce i Daniel „Šakal“ Švarc, takže zde byla přítomna celá sestava z „Institutu klinické smrti“, což je samozřejmě super. Už jenom to, že se všichni dokáží po letech sejít, je fajn. Jejich autogramiáda neměla konce a na několik lidí se ani nedostalo. Pohled na Šakala, mého nejoblíbenějšího člena Törru, byl dost žalostný, nicméně vidět ho poprvé v životě byl i tak zážitek. Životní styl se na něm dost podepsal. Vrátit se na scénu se mu i přes několik pokusů už nikdy nepovedlo a moc nevěřím, že se o to ještě bude někdy snažit, byť nedávno třeba vydal kompilaci demáčů. S lidmi se ale fotil rád a podepisoval kde co. To neustále vysmátý Monroe vypadal dost spokojeně. Po nahrání „Institutu klinické smrti“ se věnoval produkci, ale dnes už s hudbou také údajně není nijak spojen. Melmus, ten pověsil paličky na hřebík v roce 2015, kdy odešel z Alkeholu. To je skoro deset let, nicméně sebral dost kuráže, a dokonce si i jeden flák s kapelou večer vystřihnul.

Akce se konala na legendární Barče, tedy v Kulturním domě Barikádníků ve Strašnicích, místě spojeném s metalovou hudbou jako snad žádné jiné v Praze. Jakmile nějaká metalová stařešina začne vyprávět o začátcích za komoušů, vždycky dojde na slova o Barče. Právě zde také Törr koncem osmdesátých let jako vlajkonoši tuzemské podzemní scény hráli své koncerty. Aniž bych ty časy zažil, tak místo působí dojmem, že se tu od té doby vůbec nic nezměnilo. Pořád stejné chodby, záclony i protivná bába v šatně. Je to prostě klasický kulturák. Pro tuhle událost asi nešlo vybrat lepší místo. Věřím, že pamětníci se tu museli dojímat. A že jich tu bylo, alespoň věkový průměr auditoria by tomu tak odpovídal.

Program začínal dost brzy. První Bohemyst byli už o půl šesté. Zjevně to nijak nepřekáželo, protože lidí bylo od začátku dost. Bylo také proč, jelikož Bohemyst jsou zavedené jméno, tedy respektive Avenger, což je původní název. Jejich black/death metal sahá až do roku 1992, kdy ještě Törr prožíval své klasické období. Přestože jsem několik alb Avenger slyšel, nikdy jsem se do nich nedostal. Podobně je tomu i s Bohemyst, kteří mají stále na kontě pouze tři roky starou řadovku „Čerň a smrt“. Vystoupení mě až na pár momentů moc nechytlo. Melodické kytary po chvíli omrzely a vysoko položený skřekot také. I přesto jsem byl rád, že jsem mohl konečně vidět v akci Honzu Kapáka. Ten se kromě bubnů proslavil také svým studiem Hellsound, kde nahrával snad každý ze současné scény. Stejně tak bylo fajn spatřit druhého původního člena, kytaristu Petra „Rámuse“ Mecáka, jež stejně jako Kapák působil ve znovuzrozených Master’s Hammer. K jejich zvuku právě často Avenger a nyní i Bohemyst inklinují. Bohemyst nicméně zdařile připravili Barču pro následující dění a jejich zařazení jako předkapely dávalo vzhledem k náplni večera smysl.

To samé se dá říci i o dalších v pořadí. ČAD jsou sice svým původem pankáči, nicméně metal uctívají ve velkém. Vůbec pak ten československý, jako třeba Törr. Protože na začátku jejich vystoupení ještě probíhala autogramiáda Henych 666 a dávných členů Törr, šel jsem si kvůli nataženému štrůdlu lidí najít místo ke straně sálu, blízko pódia, takže hned před repráky. V uších mi zvonilo ještě den potom, ale ČAD předvedli tak super vystoupení, že se mi odtamtud nechtělo. Viděl jsem je potřetí, a tohle bylo nejlepší. Pišta Vandal si svými průpovídkami brzy získal fanoušky na svou stranu a takřka od první skladby to jelo, jak má. Valér Tornád řezal bicí v typickém crustovém monotónním tempu a stihnul během setu i vyměnit šlapku. Hodně potěšilo zařazení starších skladeb, kde se to mele hlava nehlava, jako třeba „Súkromná vojna“ nebo „Varič pika“. Došlo samozřejmě i na novější hity typu „V meste sú medvede“, „Ľudia smrdia“ a v přídavku i „Zbojnícke móresy“. Dle očekávání ale měla největší ohlas óda na starý metal, „Železný mejdan“. Vzhledem k lince o Henychovi to byla povinnost. ČAD se tedy hodně povedli. Teď už ale hlavní chod.

První část koncertu Henych 666 spočívala v přehrání celého „Institutu klinické smrti“. Po krátkém úvodu s odpočítáváním se na pódiu zjevila celá sestava a začal se hrát otevírák „V podzemí“ (malá poznámka – ano, právě odtud pramení název tohoto blogu). Pár věcí bylo jasných ihned. Zvuk je v pohodě a Millerovi bicí kopou jako svině. Sice to nemá onu sklepní ozvěnu a výrazný virbl jako na desce, ale s tím jsem ani nepočítal, byť třeba Rippikoulu se i tohle podařilo naživo přenést. Když se do toho rozezněly kytary, byla to paráda. Zanedlouho se Hampl přiblížil k mikrofonu a spustil první páchnoucí skřek jako Monroe a bylo to tam. Od onoho „uuugh“ jsem věděl, že tohle bude šlapat, a taky že jo.

Pokračovalo se přesně tak, jak to jde za sebou na albu, takže i se všemi intry, outry a mezihrami. Ty na svém pedálu ovládal kytarista Havlín. Jeho chvíle nastala ve skladbě „Seru krev“, kde přišla řada na Šakalovy vokální party, které jsou tu jedny z nejpodivnějších, co znám. Byl jsem moc rád, když jsem uslyšel, co jsem uslyšel. Tvrdé riffy a kopáky spolehlivě decimovaly a když se do toho přidalo i všechno to hlasité a ujeté zvracení, byla to nádhera. V toto jsem opravdu ani nedoufal. Henych a spol. se s tím prostě nesrali a napálili to tam se vším všudy, žádné ústupky. „Institut klinické smrti“ si ani nic jiného nezasloužil.

Nyní jsem byl už úplně v klidu a vše si užíval. Henych 666 pluli deskou bez většího zaškobrtnutí a dávali s jistotou jednu klasikou za druhou. V násilné „Právem silnějšího“ válel našlápnutým tempem Miller a chroptěním zase Hampl. Parádně vyzněl i Freddy Krueger, tedy „Pán snů (Noční můra na ulici Elm)“ nebo pomalejší „Institut klinické smrti“. S „Krematorem“ jsem si zase naplno uvědomil, jak je super všechno tohle slyšet živě, navíc takhle dobře zahrané. Jedná se o snad moji nejposlouchanější skladbu Törru. Současná sestava Henych 666 je při vší úctě k původním členům Törru opravdu na úrovni a písně tím dostaly jako když profesionálnější tvář a hlavně jistější ruku. Na YouTube je k vidění záznam z turné z roku 1991, a teda nejen pro porovnání je zajímavé to zkusit. Samozřejmě ono kouzlo doby nejde nikdy nahradit, ale prostě ta vyhranost nynějších muzikantů je tam silně znát.

Henychův moment přišel s „Předčasným pohřbem“, což je jedna ze dvou jím zpívaných skladeb na „Institutu klinické smrti“. Právě tu přišel odbubnovat Melmus. Vybral si tak tu nejlehčí z celé nahrávky, ale to se asi dá pochopit. Na druhou stranu je to zároveň také nejznámější věc z desky. Po závěrečné „Sebevraždě“ se nechalo dojet i její hrozivé outro a poté už se mohl křtít nově vydaný a na koncertu během první hodiny vyprodaný vinyl. Toho se zúčastnili Melmus i Monroe, Šakal už byl Bůh ví kde. Oba pronesli pár slov, jeden exemplář letěl do publika a pokračovalo se už klasickým setem Henych 666.

Ten byl oproti předchozímu aktu, kde nebyl prostor pro slabší kusy, už trochu na houpačce, ale pořád se jednalo o velikou zábavu. Henych se zaměřil jak na svoji tvorbu s šestkama, tak i starý Törr mimo „Institut klinické smrti“. Došlo na pár překvapení, alespoň pro mě. Set byl kolísavý i co se stylů týče, což dává rozum vzhledem k tomu, že většina toho, co Henych kdy dělal, bralo z různých žánrů. Takže se hrály jak hardrockové „Za krev“ či „Jen jednou“ tak i méně čekané kusy jako předělávka od Kurtizán z 25. Avenue „Travestit“, rovněž z jeho nejnovější éry. Prý aby si zahrál taky něco pro sebe. Mě asi nejvíce potěšila další šakalovina, a to black „n“ rollová „Chcípni o kus dál“. Nesměly ovšem chybět ani kulty ze všech nejzásadnější. Velký ohlas sklidil jak „Kult ohně“, tak ikonická „Kladivo na čarodějnice“, což byla neskutečná jízda. Stejně jako v případě materiálu z „Institutu klinické smrti“, ani tady neváhali to tam naprat se vším všudy, aby to byl ten pravý black metal první vlny.

Z Henychova katalogu by se dalo vybírat ještě dlouho, ale kolem desáté hodiny se končilo. Akce rozhodně předčila má očekávání. Jestli měl někdo nějak reprodukovat to, co se na „Institutu klinické smrti“ odehrává, tak si to moc nedokážu představit udělané lépe. A to včetně věcí okolo. Vybráním Barči pro místo konání počínaje a pozváním všech původních členů konče. Koncert byl fakt po všech stránkách dotažený. Hlavně to bylo důstojné, za což jsem vůbec nejraději. „Institutu klinické smrti“ bylo zkrátka zadostiučiněno a doufám, že Henych 666 do svého programu budou nějaké skladby z této placky zařazovat i nadále.