Země: Velká Británie
Žánr: psychedelic rock / film soundtrack
Datum vydání: 10.05.2024
Vydavatelství: Rise Above Records
Seznam skladeb:
01. Il sole sorge sempre
02. Giustizia di strada – Lavora fino alla morte
03. La vipera
04. Vendetta (Tema)
05. La bara resterà chiusa
06. Cocktail Party
07. Il tesoro di Sardegna
08. Nell‘ ora blu
09. Il chiamante silenzioso
10. Tortura al telefono
11. Pomeriggio di novembre nel parco – Occhi che osservano
12. Il ritorno del chiamante silenzioso
13. Solo la morte to ammanetta
14. Il gatto morto
15. Guidando veloce verso la campagna
16. L’omicidio
17. Resti umani
18. Sorge anche il sole
19. Ritorno all’oscurità
Hrací doba: 01:17:56
Blíží se Samhain, Halloween, svátek Všech svatých, Dušičky, zkrátka ideální příležitost pustit si něco tematického. A proč nesáhnout namísto obligátního Kinga Diamonda nebo Misfits po něčem aktuálním. Stačí se poohlédnout do letošního dubna, kdy vyšlo album „Nell‘ ora blu“ od Uncle Acid & The Deadbeats, kapely, která je na toto roční období jako dělaná.
Vznikla roku 2009 v Britském Cambridge a takřka ihned se zařadila mezi přední jména novodobého psychedelického rocku a tradičního doom metalu. Zejména pak jejich druhé album „Blood Lust“ je dnes již vnímáno jako klasika a pravidelně se dočkává reedic. I jejich ostatní nahrávky však mají co nabídnout. Každá představuje porci kvalitního retra, jež si libuje v okultismu, hororu a starých filmech. Pro ilustraci stačí kouknout na jejich obaly, ty často jako když z vitríny kina vypadnou. A právě v tomto ohledu se s novinkovou deskou dostali zatím vůbec nejdále.
„Nell‘ ora blu“ je totiž soundtrackem k filmu. Ten film ovšem neexistuje. Vzhledem k tomu, že k něčemu podobnému směřovali Uncle Acid & The Deadbeats celou dobu, to pro mě ani nebylo překvapením. Zvláštní deska to ale dozajista je. Opět stačí kouknout na obal. To je prostě filmový plakát, ne náhodou velice podobný tomu, jež měl „Rivelazioni di un maniaco sessuale al capo della squadra mobile“, italský snímek z roku 1972. Dost přesně popisuje to, o co zde půjde – poctu italským žánrům giallo a poliziotteschi. Tedy nízkorozpočtové krimi s přemírou krve, tajemna a velkou porcí nahoty. Jak je na plakátu, tedy obalu, který mimochodem nestvořil nikdo jiný než ilustrátor Renato Casaro, uvedeno, hlavními hvězdami jsou legendy jako Franco Nero, Edwige Fenech nebo Luc Merenda. Tomuto snímku by tedy v sedmdesátých letech nechybělo snad vůbec nic. Akorát neexistuje.
Už s prvním poslechem bylo jasné, že na starší placky kapely se může docela zapomenout. „Nell‘ ora blu“ je jiné. Uncle Acid & The Deadbeats zřejmě nechtěli nic polovičatého, takže se opravdu jedná o regulérní filmový soundtrack. Hudby, na kterou jsou fanoušci z předešlých řadovek zvyklí, je tu minimum. Namísto toho zde někdo neustále mluví, drnčí tu telefony a ozývá se ruch města. Muzika je v ústraní. Je jenom podkresem pro dialogy a příběh. Koncept nahrávky, či chcete-li filmu, jsem vzhledem k italštině nepochopil úplně do detailu, nicméně každý, kdo někdy viděl italskou kriminálku nebo horor ze sedmdesátek si to na základě všech těch zvuků a zejména skvěle zachycené atmosféry dokáže asi představit. Právě atmosféra je tou hlavní devizou „Nell‘ ora blu“, v tomto ohledu Uncle Acid & The Deadbeats nezklamou nikdy.
Co se ale samotné hudební náplně týče, zde už je to ze zjevných důvodů složitější. Typický výraz Uncle Acid & The Deadbeats se tu objevuje pouze v dílčích momentech. Na druhou stranu, když už na to dojde, stojí to za to. Úvod „Il sole sorge sempre“ tuto polohu ukáže. Plíživé tempo, doomová psychedelie, avšak ihned se synťákama. Je fajn, ale působí vyloženě jako dlouhé intro než regulérní skladba. Namísto toho, aby se tedy s další stopou album pořádně rozjelo, tak se ve druhé „Giustizia di strada – Lavora fino alla morte“ uklidní. Jazzová rytmika se tu mísí s melodiemi, které mi připomínají „A World Without Heroes“ od KISS. Příběh se tu začíná rozjíždět. Následující minuty zní podivně, právě jako dávný italský horor. Strašidelné zvuky jsou brzy useknuty rachotem. Přichází „Vendetta (Tema)“, tedy ústřední téma, jež jako když ze sedmdesátek vypadne. Opět jsou zde velice výrazné synťáky připomínající třeba motiv z prvního „Halloweenu“. Koncept se rozrůstá a nepříjemná noční atmosféra houstne. Všechno je velice poutavě uděláno a připraveno pro další dějství.
Rozjezd „Nell‘ ora blu“ se mi tedy, přestože se tu neobjevují žádné typické postupy Uncle Acid & The Deadbeats, líbí. Následující stopy se ale začínají soustředit výhradně na filmovou sekci. Je z toho cítit sice parádní noir, ovšem z muzikálního hlediska tu není moc co poslouchat. Slyšet jsou neustále jen telefony a podivné rozhovory. Pocitově je jasné, že se na plátně rozjíždí pořádná kriminální zápletka, ovšem právě zde si člověk říká, že by to třeba také rád viděl, než pouze slyšel. Trochu oživení vnese sedmá „Il tesoro di Sardegna“, v níž dojde kromě dalšího dialogu také na příjemně poklidnou pasáž, evokující zastřeně snovou scénu. Brzy se navíc převrhne vyloženě do hudby, kde dominuje saxofon. Titulní skladba volně navazuje a dále buduje atmosféru potemnělých uliček a z nich plynoucí nejistoty, že se něco špatného brzy stane. Zločin je v patách a posluchač v napětí. Pouliční lampy se začínají halit do mlhy. Je zvláštní, že i toto baví, přestože nástroje jsou po celých pět minut v ústraní.
Po chvíli vzruchu se ale deska opět zaměří na mezihru. Z hlediska příběhu zřejmě důležitou mezihru, jelikož v „Il chiamante silenzioso“ lze slyšet klasickou filmovou scénu, kde někomu neustále zvoní telefon, ovšem na druhém konci nikdo neodpovídá. Ozývá se pouze dýchání. Poté, co vyděšená oběť naštvaně po několikáté praští sluchátkem, se objeví záběr na broušení nože. Zde se „Nell‘ ora blu“ začíná dostávat k tomu nejzajímavějšímu. „Tortura al telefono“ totiž konečně ukáže Uncle Acid & The Deadbeats také v tradičním střihu. Výborný riff a hlučné bicí převezmou kontrolu a dojde dokonce i na kytarové sólování.
Vrcholem je pro mě „Pomeriggio di novembre nel parco – Occhi che osservano“. Ta obsahuje tak nějak všechno z konceptu „Nell‘ ora blu“. Začíná hezkým pianem, navozujícím náladu ospalé ranní kavárny. Postava se poté přesouvá vyšetřovat. Je slyšet cvakání fotoaparátu a kroky vedoucí zřejmě do parku. Nelze si nevybavit mysteriózní snímek „Blow-Up“ od Antonioniho. Mrazivá atmosféra přituhuje a po zjevně nepříjemné konverzaci se do toho vloží plnou silou i kapela. Tvrdý, ale o to chytlavější motiv i se zpěvy jasně ukáže, že kdyby Uncle Acid & The Deadbeats chtěli, mohou klidně znovu vydat skvělou rockovou desku. Namísto toho ale experimentují.
V následujícím, řekněme předposledním dění, se nahrávka drží standardních hudebních postupů a silných riffů, což je dobře. Opojnost jejich vokální popěvků zde funguje parádně. Nejdelší píseň alba, „Il gatto morto“, ale toto rozpoložení utne. Uncle Acid & The Deadbeats se jako rocková kapela znovu přesunou bokem a nechávají promlouvat své postavy. Deštivé počasí a ruch nočního baru představí scénu, v níž se někdo dožaduje telefonu a mluví o uplácení své konkurence. Skladba přidá na basách, vrátí se i saxofon, a vůbec to celé začíná připomínat Hitchcockovo hraní si s divákem. Tím pádem tedy i třeba ty podivnější projekty Mika Pattona.
Z hudebního hlediska je však už docela náročné „Nell‘ ora blu“ doposlouchávat. Ostatně, na jeden zátah jsem ji dal jenom jednou. Jejích sedmdesát sedm minut je neúprosných. Od čtrnácté skladby se deska opět soustředí výhradně na příběh a jeho ukončení. Z tohoto pohledu je klíčová „L’omicidio“, v níž dochází k jasně slyšitelným řezným ranám. Thriller vrcholí. Po tomto dramatu dojde k uklidnění scény, náladotvornost trvá, ale celé už je to spíše očekávaný dojezd. V autorádiu zřejmě běží zprávy informující o vraždě, do toho hraje akustická kytara, kterou přeruší až výstřely a následná bouračka. Poslední „Ritorno all’oscurità“ je pak vyloženě titulková. Na jejím konci jako když se ještě chystá dějový zvrat, ten je však záhy useknut a šmitec.
Hodnotit „Nell‘ ora blu“ je docela těžké. Přestože se jedná o velice zajímavé a netradiční album, které svým konceptem láká a v několika momentech i baví, asi ho mohu s klidem označit za mé nejméně oblíbené dílo Uncle Acid & The Deadbeats, za což ale může právě onen koncept. Působí spíše splněním nějakého přání kapely napodobit třeba legendární Goblin, než úlitbu fanouškům, protože poslouchat ho není vůbec jednoduché. Pochválit lze určitě atmosféru a dotaženost nápadu udělat filmový soundtrack. Z hudebního hlediska je to pro mě však opravdu věc jen na pár poslechů. Třeba se ale na motivy „Nell‘ ora blu“ jednou ten film natočí, pak by mohla nahrávka získat nový rozměr.
Napsat komentář