Země: USA
Žánr: grindcore / metalcore
Datum vydání: 30.08.2024
Vydavatelství: Nuclear Blast Entertainment
Seznam skladeb:
01. Imposing Will
02. Punishment Map
03. Every Bridge Burning
04. Give Me the Painkiller
05. Lacking the Ability to Process Empathy
06. Trapped
07. Made Up in Your Mind
08. Dehumanized
09. I Can’t Turn It Off
10. No More Rivers to Cross
Hrací doba: 17:44
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
Jednou dobou byli Nails mojí vůbec nejposlouchanější kapelou. Bylo to po vydání jejich první desky „Unsilent Death“ z roku 2010. Okamžitě jsem na ně najel. Jak debut, tak i předchozí materiál z EP „Obscene Humanity“ se mě držely a nepouštěly. Řezavé kytary, špinavá produkce a nekompromisní nátlak. Prostě nářez jak hovado, navíc velice chytře napsaný. Styl powerviolence jsem do té doby neposlouchal a snad ani neznal. V podání Nails jsem tomu však s radostí říkal entombedcore, protože zvuk Entombed u nich prostě je, jenom vyhnaný do absolutního extrému.
Následující řadovka „Abandon All Life“, vydaná o tři roky později, u mě způsobila podobný poprask. Je to takový chaos a masakr, že ani nevím, jestli to vůbec lze posunout ještě někam dál. Jedna z nejextrémnějších desek, co jsem kdy slyšel. Stále to však má hlavu a patu. Za další tři roky přišla placka „You Will Never Be One of Us“. Nails přešli od Southern Lord k velkému vydavatelství Nuclear Blast, a na albu se to trochu projevilo. Celá nahrávka působí daleko větším dojmem než její předchůdci. Zvukově je srozumitelnější a po skladatelské stránce vlastně také. Je to více metal než punk, ale stále je to dost super bordel. Bohužel, od tohoto bodu to šlo s Nails z kopce. Už měsíc po vydání nahrávky bylo ohlášeno, že si kapela dala pauzu, takže namísto turné na podporu desky se odehrálo jen pár koncertů a pak prostě přišel konec. Třeba v Praze, kam jsem se tak těšil, už nezahráli. Nicméně ještě toho roku se vrátili a zase začali koncertovat.
Aktivita Nails trvala asi rok a pak zase nějakou dobu nebylo úplně jasné, jestli tedy ještě existují, nebo ne. Sem tam nějaký koncert, jednou dokonce vydaný singl. Jednalo se však pouze o nahodilé věci. Lidé si dělali prdel z toho, že to s tím „ty nikdy nebudeš jedním z nás“ mysleli opravdu vážně, načež v roce 2020 přišly dvě zásadní zprávy; nejprve, že ze sestavy odešel bubeník Taylor Young, a den na to, že ho následoval také baskytarista John Gianelli. Tím pádem v Nails zbyl jenom zpěvák a kytarista Todd Jones. To už vypadalo jako definitivní konec jedné skvělé kapely. Tři roky o nich nebylo ani vidu ani slechu, až se najednou na internetu objevila fotka Jonese, jak stojí po boku producenta Kurta Balloua ve studiu a hlásí, že nová nahrávka bude v létě 2024.
Tou je, jak už dnes všichni víme „Every Bridge Burning“. Po jejím ohlášení se samozřejmě velice rychle zařadila mezi nejočekávanější alba roku. O to větší na ni byly kladeny nároky a možná o to více na mě působí jako mírné zklamání. Ale popořadě. Jones se obklopil hned třemi novými muzikanty, takže jsou v Nails opět dvě kytary. Post druhého kytaristy v minulosti byl, pak zase nebyl, tak teď zase je. Co se stylu týče, tady se nic nezměnilo, a to ani po zvukové stránce. Novinku lze asi nejlépe popsat jako přímé pokračování „You Will Never Be One of Us“. To je trochu škoda, protože předchozí nahrávky, přestože všechny znějí jasně jako Nails, od sebe šlo jednoduše rozeznat.
Je tedy jasné, že je to opět totální smršť. Fanoušci dostali po osmi letech sedmnáct minut náklepu. Může se to zdát jako málo, ale v žánru grindcore je to až až. Však je s touto stopáží „Every Bridge Burning“ druhou nejdelší nahrávkou Nails. Navíc sedmnáct minut s Nails se rovná následujícím dvaceti minutám s tinnitem. Opět je to výbušná směs hardcoru, crustu i thrashe. Přesně nějak takhle byl zamýšlen původní metalcore. Znovu zde není ani vteřina klidu. Vazbení kytar pomáhá držet všechny skladby po kupě a tím vytvářet nenávistnou, až apokalyptickou atmosféru. Ničení nástrojů a nasrané dštění ohně a síry prosakuje skrze aparaturu s obvyklou intenzitou Nails. Málokdo jim v tomto může konkurovat. Na „Every Bridge Burning“ mi tak vadí jenom jedna věc, a to sice, že už to Nails udělali i lépe. Přesněji už třikrát.
Zejména momentů, kvůli kterým bych se chtěl k „Every Bridge Burning“ vracet, je tu na Nails nebývale málo. Přestože hrají takovou prasárnu, tak se u nich vždy dalo bez problémů najít něco, co vás prostě přimělo točit danou skladbu, v lepším případě celé album, pořád dokola. I na novince je samozřejmě pár takových stop, ale zatímco v případě „Unsilent Death“ jde každou píseň vnímat jako zcela svébytnou, tady jsou i takové, které celkem brzy zapadly mimo můj zájem, protože jsem si v nich zkrátka nic nenašel. Úvodu alba však není moc co vytýkat. „Imposing Will“ jde rovnou na věc. Ihned zaútočí řinčivým riffem, vynikne masitá produkce, pro podobné metal punky příhodná, a plnou parou se valí dál kupředu. Šroťák silně kope a Jones štěká nenávist co mu síly stačí. Dvojka „Punishment Map“ už nabídne na poměry Nails i volnější tempa i větší nápaditost, ale to hlavní přichází až vzápětí. Titulní „Every Bridge Burning“ a další „Give Me the Painkiller“ jsou bezesporu ústředními hity alba. Hlavně jsou výrazné, to je právě to, co některým stopám na novince chybí. Obě jsou hozené více do staré školy, nicméně stále se jedná o totální hardcore. První z dvojice má třeba výborné přemostění, druhá zase naježený riff připomínající útočící roj včel. Kopáky jsou absolutní válec a nejde si zde nevzpomenout třeba na Motörhead. Prostě klasické postupy z metalu, jenom převedeny do úplného pekla.
„Lacking the Ability to Process Empathy“ nabídne první zvolnění do středního tempa. Smrtící intenzita ale samozřejmě přetrvává. Jde po údernosti, ale moc mě nebaví. Stejně jako další skladba „Trapped“, půl minutový ušní průplach, který si splní, co potřebuje, avšak nikam nevede. Nestihne to. Po slabší pasáži přijde zlepšení. „Made Up in Your Mind“ i „Dehumanized“ pokračují ve válcování, a zejména druhá jmenovaná ukáže i trochu méně otřelé nápady a dobře narrifovaný konec. Je to ale až „I Can’t Turn It Off“, která dosáhne té nejlepší úrovně. Má super tempo, parádně provedený zlom a v něm krásně zvonivé činely. Sice trochu tušíte, kudy se bude ubírat, ale šlape skvěle a dojde i na sólíčko. Takhle by to rozhodně šlo, v tomto top rozpoložení se však nachází pouze tři skladby. Jak už mají Nails ve zvyku, závěrečná kompozice je vždy nejdelší a z trochu jiného ranku. Je to případ i „No More Rivers to Cross“, zemitého kusu s cílením na atmosféru. Jako ukončení je fajn, ovšem opět mohu pouze konstatovat, že už to zvládli udělat i lépe.
„Every Bridge Burning“ má svoje slabší místa a může být dokonce i lehkým zklamáním, nicméně je dobré mít na paměti, že i přesto všechno se zde bavíme o Nails, takže celkově se stále jedná o kurva dobrou placku, která si s většinou ostatních kapel vytírá prdel. Stejně tak ale nejde opomenout, že už se jedná o čtvrtou nahrávku Nails, a ty předchozí mě prostě baví více. Novince chybí zajímavější nápady, zejména v kratších skladbách, které mohou působit dojmem, že tu jsou prostě jenom proto, aby tu byly. Jinak je ale jasné, že i nový materiál bude naživo vraždit a pokud konečně někdy zavítají i k nám, bude povinností tuto událost navštívit.
Napsat komentář