Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 31.05.2024
Vydavatelství: Sacred Bones Records
Seznam skladeb:
01. Narcissist’s Prayer
02. Emotional Terrorist
03. Lonely Vigil
04. House of Ideas
05. I Feel Nothing When You Cry
06. Unbidden Guest
07. I Return as Chained and Bound to You
08. The Promise
09. Panic Stricken, I Flee
10. Siege Perilous
Hrací doba: 48:47
Odkazy:
web / facebook / instagram
Jednou z nejproslulejších scén metalu je bezpochyby NOLA, tedy metal z oblasti New Orleans a Louisiany. Své kořeny tu má jak groove metal, tak sludge metal. Kapely jako Crowbar, Down, Eyehategod, či titáni devadesátých let, Pantera, mluví za vše. Dá se říci, že právě zde se začal naplno vůbec poprvé míchat zvuk pomalého doom metalu s rychlým thrash metalem, třeba díky experimentům Exhorder, což dalo vzniknout těmto novým žánrům. O tom, že se jim povedlo stvořit něco unikátního svědčí i fakt, že zde neustále vznikají další kapely. Jednou takovou jsou i Thou, rodáci z Louisiany.
Založeni byli roku 2005 a hned s první eponymním albem se zapsali mezi přední jména žánru sludge/doom. Tehdy se Thou představili jako úderka připoutána ke dnu zkurveného oceánu, ale s chladnou, život zhasínající elegancí. Je to hlasité a plné nenávisti, takže přesně takové, jaké to lze po přečtení jejich domovského státu čekat. Díru do světa udělali především s řadovkou „Heathen“ z roku 2014, v níž se mimo jejich skličujícího stylu začali soustředit také na pořádnou dávku atmosféry, a to se jim povedlo. Tento krok jim vyloženě prospěl. Kromě křiku a hluku přibyly klidné party i čisté vokály. Společenský kolaps dosáhl nových rozměrů, jak říkají; sundejte kůži a tančete v kostech.
Tehdy jsem o Thou slyšel asi poprvé, a přestože jsem jejich tvorbu po očku sledoval neustále (však třeba splitům s The Body nebo Emma Ruth Rundle se nešlo vyhnout), nemohl bych být zrovna předsedou jejich fanklubu. Letošní placka „Umbilical“ mě ale zaujala natolik, že jsem jí věnoval zvláštní pozornost. Thou totiž znovu odbočili trochu jinam. Na novince už to nejsou pouze ty nejpomalejší riffy, co jste kdy slyšeli, ale celkem široká paleta nápadů, která se neštítí ani chytlavosti. To je na poměry Thou dost netypické. Zřejmě se naplno projevila jejich láska pro grunge.
Že je něco na „Umbilical“ jinak, napoví už pohled na seznam písní. Těch je deset, ale žádná z nich nedosahuje gargantuovských deseti minut a více. S tím se pojí i úplná absence drone vlivů, o něž se právě tyto delší kompozice Thou zpravidla opírají. Na aktuální placce po nich není ani stopy. Skladby na novince jdou více po podstatě samotné písničky. Mají tedy zpravidla jasnou strukturu, výrazné momenty, dokonce i něco jako refrény, zkrátka lezou dobře do ucha. Hodně z nich má nějaký záchytný bod, jehož se lze snadno držet a bez bolesti se tak desku naučit. Co zůstalo, je ale všudypřítomný marast a beznaděj. Z hlediska estetiky jsou to stále staří dobří Thou, neúprosní a zničující jako vždy.
Jako náčrt může posloužit klidně první „Narcissist’s Prayer“. Startuje ji skvělý riff, který mučí už sám o sobě. Později se přidá i typický uřvaný zpěv Bryana Funcka, čímž začíná agrese a nenávist vystrkovat své drápy. Nechybí ani občasné nervní ruchy. Skladba se pohybuje ve středním, řekněme Eyehategod tempu, ale postupně se vyvíjí, aby ve svém úplném konci ještě přidala na intenzitě opakováním sloganu „At last, it’s time to die. So die.“ Následující „Emotional Terrorist“ úspěšně pokračuje ve zdařilém útisku. Zaujme na ní především brutálně drnčící basa, ale i skutečně chytlavý refrén, v němž Thou připomínají až Marilyna Mansona v jeho „Antichrist Superstar“ období. Do ještě většího bahna vrhne posluchače „Lonely Vigil“, to je nepříjemný sludge se vším všudy.
Jedním z vrcholu je dozajista „House of Ideas“, brutalita, při níž cítíte, jak vám pulzuje mozek v hlavě, aby se snad každou chvílí rozskočil. I když po úvodním masakru zvolní do melancholičtějších poloh, stále se vše děje pod neuvěřitelným tlakem. Silná věc. Překvapením je pak pátá „I Feel Nothing When You Cry“. Nevybavuji si snad žádnou podobně skočnou skladbu od Thou. Funguje na opakujícím se motivu, který bych sice neřadil k tomu nejlepšímu z „Umbilical“, ale je to fajn zpestření. Hlavně ke konci se z ní stává pořádný válec. S „Unbidden Guest“ se Thou vrací k běžnému výrazivu – střednětempému lomozu. „I Return as Chained and Bound to You“ platí za nejsilnější tryznu novinky. Opravdu nenabízí moc prostoru k vyhnutí se před neodvratnou zkázou. Thou zde malují obrazy podle svého nejlepšího mustru, avšak musím konstatovat, že v první polovině „Umbilical“ jim to jde přece jenom o něco lépe.
Dalším překvapením je stopa „The Promise“, která v chytlavém refrénu nečekaně nabídne i výrazně melodický podkres. Znovu to beru jako zajímavé zpestření, ale to nejlepší z alba je jinde. Melodie se objevují i v předposlední, znovu celkem rozjeté „Panic Stricken, I Flee“, konkrétně v kytarovém sólu, jež je na desce jen toto jediné. Sedí sem ale skvěle, parádní kus. Konečná „Siege Perilous“ se loučí zase v typicky pomalém utrpení. Tvrdé údery v poslední fázi jsou asi to nejlepší, co se mohlo „Umbilical“ přihodit k ideálnímu ukončení.
Thou se podařilo stvořit opravdu silnou desku. „Umbilical“ je nesmlouvavě tvrdé, přitom na poslech vcelku dostupné. Thou svůj styl osekali, přidali pár zvláštností a povedlo se. Fanoušci sludge si rozhodně nemohou dovolit jejich novinku vynechat. Budou si mnout ruce, protože v žánru moc lepších desek za poslední roky nevyšlo.
Napsat komentář