Země: USA
Žánr: noise rock / post-hardcore
Datum vydání: 13.09.2024
Vydavatelství: Ipecac Recordings
Seznam skladeb:
01. Hide & Seek
02. Armistice Day
03. Grind
04. What If?
05. Lord Godiva
06. Alexis Feels Sick
07. Falling Down
08. Dunning Kruger
09. Moto(R)
10. Is That Your Hand?
11. Swan the Dog
Hrací doba: 36:44
Ke kapele The Jesus Lizard jsem se dostal díky jejich splitu s Nirvanou. Šlo o singl „Puss / Oh, the Guilt“ vydaný v roce 1993, tedy v době, kdy Nirvana byla již celosvětovou senzací a The Jesus Lizard rovněž prožívali velice úspěšná léta, byť ve zcela odlišném měřítku, než parta kolem Cobaina. Obě dvě písně patří k mým nejoblíbenějším od obou interpretů. „Puss“ od The Jesus Lizard je jednoduše pecka jak hovado. Perfektně se v ní snoubí podivnost s hitovostí, tím ostatně tito rodáci z texaského Austinu prosluli. Dokáží přinášet ty nejkrásnější ošklivé zvuky a balancovat tak na hranici čirého potěšení a propukající mánie. Ke stěžejním plackám patří zejména „Goat“ a „Liar“ vydané v letech 1991, respektive 1992. Ale ona celá první půlka devadesátek je v podání The Jesus Lizard pro žánry noise rock či post-hardcore naprosto stylotvornou záležitostí.
Jak už to tak bývá, přestože byl jejich vliv na scénu zcela zásadní, nikdy se nesetkali s komerčním úspěchem. V roce 1999 se rozpadli. Po šesti vydaných řadovkách se zdála být dráha The Jesus Lizard s koncem tisíciletí symbolicky uzavřena. Uběhlo ale necelých deset let a došlo na návrat, dokonce v původní sestavě. Po turné se ale opět členové rozešli ke svým projektům a nechali domovskou kapelu nadále u ledu. V roce 2017 však došlo k dalšímu návratu a znovu v původní sestavě. Tentokrát už to drží o něco pevněji, což se potvrdilo právě letos, kdy byla oznámena a v září také vydána zbrusu nová deska „Rack“. Po dlouhých dvaceti šesti letech konečně nový materiál.
Ze zmiňovaných letopočtů výše lze vytušit, že The Jesus Lizard už mají nějaké roky za sebou a jsou to v podstatě dědkové, což může být v případě žánru, jakému se věnují, docela zásadní problém. A on není. The Jesus Lizard to v sobě stále mají. Novinka je pořádným přívalem energie. David Yow se s tím nemaže a stejně jako kdykoliv předtím dokáže řvát jako šílenec. Zní to, jako kdyby ho někdo unesl, zavřel a on se snažil dostat pryč. Jeho unikátní a nevypočitatelný styl je ihned rozpoznatelný. Duane Denison i David Wm. Sims mučí své kytary obdobným způsobem, stejně tak Mac McNeilly svou soupravu bicích. Dohromady dokáží vytvořit fanouškům dobře známou noiserockovou kulisu; syrovou, hlasitou a provokující, což výborně funguje dohromady s typickým sarkasmem a vulgaritou textů Yowa. „Rack“ jsou prostě The Jesus Lizard se vším všudy. Že to asi nebude provar, dával tušit i obal desky. Tvoří ho znovu podivná koláž, tentokrát dítěte, které má na vodítku přivázané jako mazlíčka malé tele. Hlava onoho dítěte se pak vznáší ve vzduchu. Tedy vše v pořádku.
Najít si zde oblíbené skladby netrvalo dlouho. Je tu pár takových, které pro mě vyčnívají nad i tak dobrým zbytkem. Třeba první „Hide & Seek“ byla naprosto po právu vybrána jako stěžejní singl desky. Svým sloganem „she’s not an idiot – just a witch“ je chytlavá jako blázen, kytary tu správně skřípají a navíc ještě posléze vybouchne do super refrénu. Patří k těm přímějším skladbám ale je zcela ve stylu The Jesus Lizard. Ostatně celá novinka jde tak nějak více na první dobrou a nemá tolik nečekaných zákrut jako prvotní tvorba. Podobně laděnou je i rozjetá „Falling Down“, která napoprvé působila poněkud stroze, ale přitom je bohatá na nápady. Podobně by se dala popsat i „Moto(R)“ nebo „Dunning Kruger“, rovněž parádní věc, ukazující styl The Jesus Lizard, z něhož se mohli učit třeba takoví IDLES. Skvělá je i šestá „Alexis Feels Sick“ s naléhavým projevem Yowa a podivínskou rytmikou. Všechny tyto skladby se nacházejí v druhé půlce alba, která mi připadá prostě silnější. Pouze dva úplně poslední kusy mě nechávají chladným.
Z první poloviny ještě vypíchnu trojku „Grind“. Je rychlá a obsahuje mimo jiné i jeden umírněnější part, kde mi The Jesus Lizard připomínají Voivod, což je fajn zpestření. Spojitostí s Voivod (zejména jejich „Nothingface“ obdobím) si ale u The Jesus Lizard všímám odjakživa, takže to není nic extra překvapivého. Často je to v kytarách a rytmice, tady však pro změnu v melodiích zpěvu. Byť mě tak nebere, za zmínku stojí i ponurá „Armistice Day“. Má silnou atmosféru, ostatně stejně jako experimentální „What If?“. Obě jsou ale spíše vyčkávanou, druhá jmenovaná určitě. Dojem ale kazí hlavně jejich délka, která patří k nejdelším na „Rack“. Jinak je ale stopáž desky zvládnuta naprosto vhodně, takže to utíká, jak má a případná hlušší místa se dají v pohodě vstřebat.
Očekávat, že by se The Jesus Lizard s novinkou dokázali kvalitou přiblížit ke svým klasickým počinům, by bylo hodně naivní. To se při podobných návratech děje opravdu výjimečně. „Rack“ se ale podařilo kapelu důstojně připomenout a znovu studiově nakopnout. Jeho vydání rozhodně mělo smysl, protože materiál je to dobrý a jistě stojí za poslechnutí. Není to sice tak neobvyklá a komplikovaná hudba jako kdysi, ale i tak je zajímavá. The Jesus Lizard byli vždycky zábavnou kapelou a na tom se nic nemění ani v roce 2024. „Rack“ se může směle poměřovat s posledními třemi řadovkami, což je na partu šedesátiletých pankáčů parádní výsledek. Dobře že jsou zpátky!
Napsat komentář