Země: Velká Británie
Žánr: garage punk / pub rock
Datum vydání: 04.10.2024
Vydavatelství: Flatspot Records
Seznam skladeb:
01. Neither the Day, Nor the Hour
02. There’s a Devil in the Jukebox
03. To Be Young
04. The Bonnie Banks
05. The Ravelin
06. Anticop
07. Some to Make You Better, Some to Make You Sick
08. To Fade Away
09. Company I Don’t Want to Keep
10. Love Song (A Response)
11. Since You Said Goodbye
12. Trepanning
13. A Lust For More
14. Wish You Were Here
15. Two Hearts
16. Cocaine Sunday
Hrací doba: 45:32
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
Když v roce 2020 vydali Chubby and the Gang svoje první album, byl to pro mě jeden z největších objevů té doby. Jejich výbušná směsice fest rychlého rock ‚n‘ rollu a punku mě totálně sebrala. Navíc se jedná o ne zrovna příliš frekventovaný žánr, v němž mám pouze pár oblíbenců, o to to byl objev cennější. Jejich debut „Speed Kills“ zpětně vnímám jako jednu z nejlepších desek onoho roku. Kromě super hudby na prvotině funguje skrze v textech zmiňované odlehlé uličky, pouliční bitky fotbalových chuligánů či létající pinty ležáků, i jeho londýnská atmosféra. Prostě ucelené dílo, k němuž nemám snad žádné výhrady.
Na povedený zásah se pokusili navázat hned o rok později s nahrávkou „The Mutt’s Nuts“. Recept byl podobný – tedy zahrát pořádný rock ‚n‘ roll hezky postaru, ale s novou dávkou energie. Opět to je hlasitý a drzý punk, hodící se do anglické hospody na dělání bordelu, ovšem přece jenom oproti první desce působí trochu usedleji, hlavně co se rychlosti týče. Sice se i na „The Mutt’s Nuts“ nacházejí pořádné šlehy, ale „Speed Kills“, jak už napovídá jeho název, z rozjetého tempa až na čestné výjimky neuhýbá. Jednoduše nářez za nářezem. „The Mutt’s Nuts“ se namísto toho více soustředí na zapamatovatelné refrény a melodie, v nichž se Chubby and the Gang často inspirují pouličním stylem oi!. Stejně jako na debutu je tu přítomno i klasické vytleskávání rytmu, hammondky či slide kytary. Písně jsou díky rozvážnějšímu tempu najednou delší, stejně jako celková stopáž desky, což je ne vždy ku prospěchu věci, vůbec u takovéhoto stylu. Podařená nahrávka, nicméně „Speed Kills“ mě bere daleko více.
Po dvou vydatných letech se Chubby and the Gang odmlčeli. Další velká studiová placka vyšla až letos. Ještě předtím ale nastaly v kapele zásadní změny. Vlastně nyní už můžeme s klidem mluvit o sólovém projektu Charlieho „Chubby Charlese“ Manning-Walkera, jelikož zde zůstal jako jediný původní člen. Všichni ostatní roku 2022 odešli. Asi jinej gang. Změna byla hned viditelná, jelikož nyní se na „kapelních“ fotkách a ve videoklipech objevuje výhradně Chubby, takže je jasné, kdo je vůdcem. Vůdcem bez gangu. Také v posledních letech začal upřednostňovat street punkery The Chisel, u nichž hraje na kytaru. Ostatně, nechal se slyšet, že aktuální album Chubby and the Gang, „And Then There Was…“, je složené z písní, které se mu nehodily pro The Chisel.
Novinka „And Then There Was…“, dá se říci, pokračuje v nastavené cestě. To znamená, že oproti předchozí tvorbě ještě více ubralo na rychlosti. Tady už to opravdu není o tom, aby rychlost zabíjela, ale spíše o střednětempém rytmu vhodném k podupávání, a především vylitému pořvávání. A je to teda nuda. Hlavně při srovnání se „Speed Kills“. To, čím si mne Chubby and the Gang tehdy získali, byla ta neskutečná dávka energie. Ta už na „And Then There Was…“ jednoduše není. Stylově se to stále drží punku z garáží a ulic Britské metropole a při poslechu vás dokáže deska přenést jak do padesátých let pučícího rock ‚n‘ rollu, tak do současné nálevny nasáklé Guinessem, ale už to působí moc hodně. Po stránce atmosféry je tedy vše stále v pořádku, takže jako výlet do Anglie to funguje, nicméně nevidím jediný důvod, proč bych si k tomuto účelu měl pouštět „And Then There Was…“, když máme „Speed Kills“ potažmo „The Mutt’s Nuts“.
Kromě toho, že zde postrádám rychlost a energii, mi také úplně nevoní ještě důraznější směřování k melodiím street punku. I tento prvek tlumí někdejší agresi hudby Chubby and the Gang. V neposlední řadě pak albu škodí i neúnosná délka, na což dojíždělo už minulé „The Mutt’s Nuts“. Poslouchat takto zamřenou punkovou desku čtyřicet pět minut je prostě přespříliš. Jednička „Speed Kills“ přitom tohle chápala naprosto dokonale, pětadvacet minut a dost. Prostě bič a pryč. Méně je někdy více. Při snaze přiblížit jejich současný zvuk skrze přirovnání k jiným spolkům, lze k tradičním Ramones, Dr. Feelgood a Cockney Rejects přidat i Rancid nebo dokonce The Pogues.
Kdybych měl vybrat své oblíbené momenty na „And Then There Was…“ (protože i ty tu jsou), musím až k samotnému závěru desky. Třináctou „A Lust for More“ počínaje mě album začíná bavit. Právě v této jmenované se konečně poprvé za celou stopáž nahrávky Chubby and the Gang vrhnou po trošku hulvátštějším výrazu a nesnaží se být stále melodičtí až na hranu vlezlosti. Už jenom tím, jak na placce vyniká, mě baví. Následující „Wish You Were Here“, přestože dost melodická, zase patří k těm rychlejším skladbám. Je dobře poskládaná, zcela jasně směřuje ke svému cíli do dvou minut, nenudí, a navíc má super halekačku na konci. Poslední dvě písně pak navrací album na klidnější notu, avšak vkusně provedenou, navíc i vtipnou, zejména pak v poslední, vyloženě Chubbyho baladě, „Cocaine Sunday“.
Zbytek skladeb mi nepřipadá ničím zvláštní. Svoje si tu Chubby and the Gang odehrají, ale kvůli již zmíněným výtkám to se mnou nic nedělá. Úvodní „Neither the Day, Nor the Hour“ dává jistou naději. Je jedinou opravdu našláplou stopou na albu, ovšem už i ta naznačuje, že „And Then There Was…“ pojede spíše najemno, zvesela, a hlavně po chytlavých nápěvech, což také dělá. V „Anticop“ a „Love Song (A Response)“ se jim to ještě daří, v ostatních už moc ne. Některé sice začnou třeba ostřeji, avšak brzy zařadí nižší kvalt a jedou dle předpisů. Vytrhnout dokáže ještě bluesová „To Fade Away“, ale tu zase sundává dolů přemrštěná délka.
Musím tedy konstatovat, že „And Then There Was…“ je pro mě jednoznačně zklamáním a vrhá Chubby and the Gang do stylu, který jde trochu mimo mě. Proti melodiím, hospodskému pořvávání i baladám od srdce vcelku nic nemám, ale je tu toho přece jenom na mě trochu moc. Paradoxně se mi více líbí letošní nahrávka The Chisel „What a Fucking Nightmare“, jejichž prvotinu „Retaliation“ jsem takřka ze stejných důvodů jako „And Then There Was…“ nedával, ale o tom třeba někdy jindy.
Napsat komentář