Země: Česká republika
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 15.11.2024
Vydavatelství: Doomentia Records
Seznam skladeb:
01. Death Galore
02. Where Nightmares Reign Supreme
03. Digital Decay
04. Entombed Alive
05. White Torture
06. Diluting the Slime
07. Exchanging the Suffering
08. The Cremator
09. Lust Decontrol
10. Conformity Slave
Hrací doba: 32:49
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
V březnu roku 2020 jsem byl na akci Lidstvu smrt, koalám život svědkem pozoruhodné události. Jedna z kapel přímo na pódiu Underdogs‘ oznámila, že se od tohoto večera budou jmenovat jinak. Šlo o českou partu Coldblooded Fish, respektive CBF, jak si říkali ve své pozdější fázi. Jako nové jméno bylo zvoleno Faüst. Nebyl jsem zdaleka sám, kdo si ihned říkal, že to zrovna moc originální název pro metalovou kapelu není, ale určitě je to lepší než Coldblooded Fish. Jak jsem nyní zjistil, je to vlastně už jejich čtvrtý název, jelikož v prvním roce fungování si říkali ještě Snow Landslide. Marně si snažím vzpomenout na nějakou jinou skupinu, která by vystřídala tolik názvů. Nicméně Faüst se prozatím jeví jako ta správná volba, protože právě pod tímto označením je o nich slyšet zatím nejvíce.
Počátek pražské formace Faüst se tedy datuje k roku 2020, ovšem bereme-li v potaz i předchozí inkarnace, dostaneme se až k letopočtu 2013. Už jako Coldblooded Fish byli studiově činní. Vydali EPčko „With the Fishes“ a dokonce také dlouhohrající desku „Malvarma“. Album jsem v té době registroval, ale ničím mě neoslovovalo. Jedná se o takový sranda thrash metal, který ve svých začátcích jela třeba i trutnovská Exorcizphobia. Prostě pivo, thrash a v případě CBF taky teda ryby. Musí se ale nechat, že nějaké ty riffy zandat dokázali. Se jménem Faüst ale jako když uzavřeli smlouvu s ďáblem, podobně jako onen studovaný doktor. Celý kapelní koncept překopali, a hlavně povznesli na vyšší úroveň.
Netrvalo dlouho a na světě bylo třískladbové eponymní EP. Kromě intra, vzdávajícímu hold vejtřaskám a trebuchetům, se na něm nachází také parádní předělávka Pentagram a autorská skladba „Door Into Debris“. Z její punkové energie, rozjetých riffů a našlapaného tempa šlo cítit, že s Faüst se do budoucna musí počítat. Na obalu EP je pak jasně vyobrazena ona faustovská legenda, takže přerod byl stvrzen a názorně dokonán. Spojení jména Faüst a takovéhoto ostřejšího thrash metalu najednou dávalo smysl, byť se samozřejmě zatím jednalo pouze o malý vzorek nové tvorby.
To hlavní přišlo až o dva roky později, kdy se Faüst vytasili s první řadovkou. Na debut „Tinnitus Inquisition“ jsem se po předchozím EP docela těšil, ale možná o to více jsem pak byl zklamán. Čekal jsem přece jenom něco trochu jiného. Prvotina na mě dodnes působí jako něco mezi; mezi původním thrashem CBF a něčím novým. „Tinnitus Inquisition“ má své momenty, ovšem nic z něj mě nebaví tolik, jako předchozí EP. Produkce je samozřejmě lepší, písně jsou i propracovanější, ale energie z toho neleze taková, jakou u thrashe očekávám. Tvrdší riffy tu přibrzďují různé kudrlinky a rozjetá tempa se kolikrát kostrbatě usměrňují skrze různé hráčské parádičky a rock ‚n‘ rollové výjezdy. Prostě to není thrash podle mého gusta, byť na něm není svým provedením nic špatného. „Tinnitus Inquisition“ mě hází někam k modernějším thrashům typu Gama Bomb nebo Lich King, což nemusím. Prostě rychlý thrash, co cupitá kupředu, ale neničí, nekope. Ohlas za své první album ale sklidili Faüst slušný.
Když se tedy oznámil nástupce „Tinnitus Inquisition“, už jsem k němu přistupoval o poznání vlažněji. První singly ale dávaly tušit, že „Death Galore“ bych měl zkusit. Své udělal také obal. Ten na „Tinnitus Inquisition“ mě pobavil, ale koukat na něj s vážnou tváří moc nejde. Stejně jako desku ho vnímám tak napůl. Napůl žánrový ortodox, napůl barvité srandičky. Ilustrace k „Death Galore“ se mi však pozdává mnohem více a hudbu vystihuje stejně tak dobře. Rovněž není úplně seriózní a má retro podobu, ovšem jeho celková potemnělost mě baví, hlavně barevné sladění a černá postava na obzoru. Jak už jsem poznamenal, podobně je na tom i hudební náplň.
„Death Galore“ je dalším krokem Faüst kupředu. Oproti „Tinnitus Inquisition“ jej vnímám jako tvrdší a semknutější album. Kudrlinky a vyhrávky v kytarách tu stále jsou, nicméně jich ubylo, a namísto nich je tu více přímých pasáží. Jsem také moc rád, že v těchto momentech mají Faüst zase onu punkovou energii čtyři roky starého ípka. Stejně jako muzika, působí hrubším dojmem i zpěv Kryštofa Eichlera, který zde více chroptí. Celkovému temnějšímu vyznění „Death Galore“ pomáhá i špinavě nakřáplá produkce od Amáka, k takovémuto thrash metalu přísedící. Ve stejném duchu jsou i texty. Už žádné chlastání jako kdysi, ale témata o společnosti, utrpení a smrti. Porůznu se tu možná nezáměrně objevují i vtipné odkazy na jiná známá díla, třeba „Endless Pain“, „Show No Mercy“ či „Left Hand Path“.
Úvod alba je docela překvapivý. První „Terminal Hallucinations“ totiž ještě není úplným nářezem, jaký bych od otvíráku čekal. Intro zní díky výrazné base jako Iron Maiden, ústřední riff vzápětí připomíná novější progrese Voivod, a bicí se snaží sekundovat za nijak agresivního tempa. Celé je to zajímavé a čekám, co se stane po sóle dál, ale nestane se nic. Píseň se pouze utlumí a vyšumí pryč. To se na albu ještě párkrát bohužel stane, takto líný konec. „Terminal Hallucinations“ je zároveň nejdelší skladba nahrávky, což je rovněž zvláštní takhle na startu, zkrátka pozoruhodná volba pro otevření desky.
Od druhé „Where Nightmares Reign Supreme“ už jsou to ale Faüst dle očekávání. Energie se začíná šponovat, tempo dostávat do otáček a síla starého thrashe vyvěrat na povrch. Je zde také povedený zlom, v němž riffy neustále jedou a střídají se. Co chybí k dokonalosti je výraznější refrén. Tuto poznámku mohu aplikovat na celé „Death Galore“, protože právě v jejich nevýraznosti vidím největší slabinu nahrávky. Skladby kolikrát pak působí zbytečně jednolitě a deska se může stát posluchačským kolovrátkem, což se mi tu v jeden moment také děje. Ne však u skladeb následujících, jelikož „Digital Decay“ (suprové riffy) a „Entombed Alive“ (po počátečním ugh je to thrash jako blázen) patří k nejzářnějším okamžikům desky. Punková, kolikrát svou valivostí až d-beatová energie táhne písně befelem kupředu a obě dokáží vyburcovat k akci. Parket je široký, tak do tance.
Pátá „White Torture“ zaujme především svým hravým riffem, jenž by se neztratil u leckteré black/speed thrashovky. Není to můj šálek. Navíc právě zde se mi zpravidla začíná projevovat onen flašinet, kdy si při každém poslechu říkám, že se tato stopa nějak protahuje. Naneštěstí „Exchanging the Suffering“ pro mě dílo obvykle dokoná, jelikož na ní jsem si nenašel vůbec nic. Z této slabší pasáže se „Death Galore“ dostane skrze „The Cremator“, v níž opět úřadují nasupené bicí a ostré riffy. Rubanice, jak má být. K tomu se tu objevují zdařilé zlomy, které dávají této pecce potřebnou dynamiku. Stejně tak zdařile funguje i přemostění do středního tempa. Dost možná nejpovedenější stopa nahrávky.
Na to jako když naváže předposlední „Lust Decontrol“, jež je jedinou převážně střednětempou písní alba. Skrze její zemitost snadno v jinak rychlé desce vyniká. Faüst umí i v tomto rozpoložení. Konečná „Conformity Slave“ nepředstavuje žádné velké finále jako spíše standardní kus z faustovské dílny. Je trochu příbuzná s úvodní „Terminal Hallucinations“, a to sice skrze další voivodovský riff. Také ji ukončují melodické kytary. Tedy nejenom ji, ale i celé „Death Galore“.
Můj finální dojem z novinky Faüst je pozitivní. Přestože tu jistojistě je prostor ke zlepšování, „Death Galore“ dokáže nakopat prdel, tak jak se na thrash metal sluší a patří. Až na prostřední pasáž šlape velice dobře. Svým způsobem mě baví i první a poslední píseň, byť se zbytku skladeb vymykají. Anebo možná právě proto. Přidává to živosti nahrávky a podobných momentů tu zase tolik není. Nezlobil bych se, kdyby deska měla více chytlavých háčků a nápadů, zejména skrze zpěvy. To by ji mohlo ještě ucelit. I tak je ale posun Faüst kupředu evidentní a správným směrem. Riffy mají ještě lepší než kdy předtím a energie jede po většinu stopáže na sto procent. I proto „Death Galore“ rozhodně stojí za slyšení, tím spíše pokud jste vyznavačem thrashe.
Napsat komentář