Země: Chile
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 11.10.2024
Vydavatelství: Nuclear War Now! Productions
Seznam skladeb:
01. Lord of Agony
02. Seed of Corruption
03. Mercy Begets Savagery
04. Seelenabgründe
05. Harpagisometha
06. Man’s Obsolescence
07. Caliginous Ecstasy
Hrací doba: 35:13
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
Že jsou obaly důležité, tvrdím odjakživa. Už spoustukrát mě navedly na dobré album. Patrick Mameli z Pestilence si může říkat, co chce. Jemu sice rychlá řešení a sračky od umělé inteligence nevadí, ale mně jo. Nikdy nemohou nahradit lidskou práci. Když se výtvarné umění s tím hudebním potká, může to celý koncept povznést o úroveň výše. V případě špatného výběru ale také níže. Jsou to jednoduše spojené nádoby, na kterých záleží. Jedním z mých nejoblíbenějších malířů současnosti je Denis Forkas Kostromitin, rodák z ruského Kamyšinu. Jeho tvorba zdobí nejednu moji oblíbenou nahrávku, přičemž nejzásadnější vliv na mě měl jeho výjev na albu „Endless Wound“ od Black Curse, k jehož poslechu jsem se prvotně odhodlal právě díky tomu, do čeho bylo zabaleno.
Podobná situace nastala i nyní, na podzim roku 2024. Projížděl jsem na internetu, jaké kapely kdy použily jeho dílo, když v tom najednou narazím na desku s názvem „Enkoimeterion“ od Wrathprayer. V lecčems výtvarná stránka dost připomíná právě „Endless Wound“. Za pomocí jemných kouřových čar je zde zobrazena postava (či možná spíše pouze z ní právě vyprchávající duše), držící nad hlavou hrot a zakroucený beraní roh. Po stranách jsou rozevřeny rudé dveře a v pozadí se tyčí siluety sloupů, jež mají možná odkazovat na onen Enkoimeterion, tedy starověkou Řeckou sloupovou síň nacházející se u svatyní. Tak jak už jsme od Kostromitina zvyklí, celá malba působí tajemně a mysticky, a to se k dané hudbě víc než hodí, jelikož Black Curse a Wrathprayer nemají společného pouze ilustrátora obalu, ale také žánr, kterému propadli.
Wrathprayer jsou z Chile. Jižní Amerika obecně je světadílem metalu zaslíbeným, především co se fanoušků týče. Dají se tu najít ale i kapely. V Chile konkrétně je v poslední době slyšet zejména o thrash metalu, a to díky smečkám jako Critical Defiance, Demoniac a Mayhemic. Wrathprayer se ale pohybují v ještě kalnějších vodách. Ti jako když se snaží pokračovat v tom, co se dělo v osmdesátých letech v Brazílii, kdy ještě nikdo pořádně nerozlišoval škatulky black, death a thrash. Dávná svinstva jako Holocausto či Sacrcofágo ve svých začátcích kombinovala právě tyto styly, z čehož vznikl unikátní zvuk, jenž byl pro tehdejší brazilskou scénu poznávacím.
Může se zdát, že Wrathprayer hrají klasickou warmetalovou prasárnu. Ne tak docela. Jejich extrémní válčení nezní tak militantně jako v případě Antichrist Siege Machine nebo Diocletian. Nezní ani vyloženě jako Black Curse, byť k nim už má blíže. Připodobňovat se dá nejvíce k atmosférickému peklu Teitanblood nebo okultnímu death metalu Grave Miasma. Ze stylu Wrathprayer je cítit určitá žánrová nadstavba, jež do celistvého inferna přidává další roviny. Některé skladby mohou evokovat avantgardu ne nepodobnou Celtic Frost, jsou tu i ukryté melodie připomínající Blut Aus Nord, a výrazný je pak především zpěv, či lépe řečeno šeptavé promluvy, v nichž lze hledat asociace s Portal.
Já jsem se k Wrathprayer dostal až nyní, ovšem toto společenství dvou lidí – bubeník Pestifer Fides a vše ostatní God of Torment – funguje už od roku 2006. Jejich řady tvořil i baskytarista J.M. Retsiela, ten však před pěti lety odešel. Devatenáct let činnosti je dost. Wrathprayer samozřejmě něco dělali i před vydáním aktuálního „Enkoimeterion“. První demo „In Utter Darkness“ ale bylo vydáno až po třech letech od založení, první řadové album pak až po šesti letech. Wrathprayer, zdá se, nikam nespěchali. Debut s dlouhým názvem „The Sun of Moloch: The Sublimation of Sulphur’s Essence Which Spawned Death and Life“ zarezonoval a dokonce vyšel na Nuclear War Now! Productions a Ross Bay Cult, kde také jinde než domovských stájích podobných hnusů. Já se s prvotinou Wrathprayer však seznamuji až nyní, po vydání „Enkoimeterion“, takže si na nějaké velké porovnávání zatím netroufám. Roku 2017 se pak Wrathprayer spřáhli se svými chilskými kolegy Force of Darkness a vydali splitko „The Wrath of Darkness“, to byl do loňského října jejich poslední počin.
„Enkoimeterion“ se ke mně dostalo zanedlouho po jeho vydání a získalo si mne od prvního poslechu. Jeho spleť extrémního metalu sice není kdovíjak originální, ale daří se jim onu nepřístupnost a úmornou sílu death metalu kombinovat s okultní esoteričností black metalu vskutku poutavě. Pro pochopení atmosféry alba je možná ještě vhodné si vysvětlit, co že se to v té sloupové síni Enkoimeterion ve starém Řecku dělo. Název Enkoimeterion doslova znamená inkubační hala. Podobné síně vznikaly v blízkosti svatyní, kam mířili nemocní poutníci pro léčbu. Po rituálním očištění zde mohli ti osvícení posvátně snít a setkat se tak se samotným bohem lékařství Asklépiem, který ospalé hosty během spánku diagnostikoval a poskytl jim cenné rady. Wrathprayer tento starověký koncept zhudebnili do tajemných přeludů. Skrze texty lze předpokládám pronikat do těl poutníků a snažit se rozmotat jednotlivé významy terapeutických přístupů, ovšem nemám je pro bližší zkoumání k dispozici.
Úvodem alba je krátký symfonický úryvek od chilského skladatele Próspera Bisquertta Prada. Jeho nepříjemné smyčce však v další „Seed of Corruption“ ihned zmizí v propasti, odkud není na příštích pětatřicet minut úniku. Jestli má tohle být ta Asklépiova kúra, tak není zrovna šetrná. Wrathprayer naplno rozjíždí své halucinační vize. Velice mě těší syrová živost produkce, díky níž jsou všechny ty odpornosti daleko snadněji přenositelné na posluchače. Když Wrathprayer zvolňují, často se tak děje jenom proto, aby následně mohli ještě více zatopit pod kotlem. Tlak jejich hudby je citelný. Když je navíc ještě ozvláštněný různými nářky v pozadí či lascivně cinkajícími činely, působí znamenitě. Labyrint kurevsky zdařilých riffů je v kombinaci s neúprosnými bicími stále lákavější. Nad tím vším si hledají svůj prostor zpěvy. Těm je navíc často rozumět, což je věc v žánru poměrně nevídaná. Nejsou nijak agresivní, jak bývá v tomto stylu zvykem, nýbrž spíše ponuře temné. Jako když nad vámi Wrathprayer vedou závěrečné soudy.
Pískot myší v „Mercy Begets Savagery“ může naznačovat, že do propastnějších hlubin už Wrathprayer nepůjdou, ale opak je pravdou. Tento zářez řadím v rámci desky na nejvyšší stupně. Výborné riffy, ještě větší tlak než ve stopě první, a skvělé střídání temp. Ke konci navíc kytary rozjíždějí zdařile klenuté melodie. „Seelenabgründe“ je pak skladbou, na niž jsem si musel zvykat nejdéle. V konceptu „Enkoimeterion“ vyčnívá jak svou táhlostí, tak skomírající atmosférou a znepokojujícími vokály. Ve výsledku je naprosto pohlcující a do jinak intenzivní smršti „Enkoimeterion“ dokonale zapadá. I tato stopa se však utrhne ve svém konci ze řetězu a začne citelně trestat.
Pátá „Harpagisometha“ zabředává do klasického výraziva Wrathprayer. Nabízí zajímavé rychlostní stopky i skřípot. Po lehce chaotičtější pasáži se dostane i do výtečného pomalejšího tempa, v němž opět vyniká zlověstná náladotvornost, což stihne ve své stopáži dokonce i zopakovat. Vrcholem je pak nečekaná melodika kytar, která dílo završuje. Tato vrstva je pod zvukovou hradbou lehce zastřena, takže to nijak nenarušuje tok „Enkoimeterion“, ale naopak tím deska ještě ožívá a Wrathprayer ukazují, jak umně dokáží do pokurveného metalu přirozeně vložit i takto zapamatováníhodné okamžiky.
Po krátkém projevu se s burácející rytmikou v „Man’s Obsolescence“ album znovu dostává do pořádného klepce a pocitu utlačující stěny. Neustále graduje a přidává další a další roviny, které šponují atmosféru. Dynamické plynutí „Enkoimeterion“ uzavírá „Caliginous Ecstasy“, jíž rovněž není co vytýkat. Konec možná přijde příliš náhle, ale za to nabídne i něco jako sólovou kytaru, což je znovu v tom rámusu lehce překvapujícím momentem. Každopádně se „Enkoimeterion“ daří držet si vysokou kvalitu po celou svoji hrací dobu. S tím se pojí i dobře zvolená délka celé nahrávky. Čas lehce přes půl hodiny je přesně tolik, kolik je pro černé deathmetalové zlo tak akorát.
Jak vidno, „Enkoimeterion“ od Wrathprayer je za mě rozhodně dílem hodným poslechu. Je to velice tvrdá deska, přitom ale stále stojí především na atmosféře, než pouze bezbřehém a samoúčelném drcení. Působí vyspělým dojmem. Někdo si s jejím konceptem a vystavěním dal práci. „Enkoimeterion“ funguje hlavně jako celistvá hmota, kdy se vám s každou další skladbou rozevírá nový pohled na duše trpící v nekonečných mukách. Dost možná je právě to jejich vysvobozením. V takovéto letargii je těžké rozeznávat, co je realita a co pouhé bludy. Výborná záležitost.
Napsat komentář