Země: Finsko
Žánr: avant-garde metal / psychedelic rock
Datum vydání: 11.10.2024
Vydavatelství: Nuclear Blast
Seznam skladeb:
01. Bioalkemisti
02. Muuntautuja
03. Voitelu
04. Hautatuuli
05. ●
06. Valotus
07. Ikikäärme
08. Vierivä usva
Hrací doba: 43:05
Odkazy:
web / facebook / instagram
Od té doby, co se podivnosti Oranžového Pazuzu přesunuly pod křídla gigantu Nuclear Blast, se sice už nejedná o tak obskurní záležitost, jakou tito Finové byli kdysi pod daleko menšími vydavatelstvími, nicméně co se stylu a hudby týče, Oranssi Pazuzu neustupují ani o píď. Předchozí řadovka „Mestarin kynsi“ jasně ukázala, že Oranssi Pazuzu budou ve své výstřední pouti vesmírem pokračovat ať už patří kamkoliv. Obavy některých fanoušků z toho, že by se snad chtěli zalíbit masám a ustoupit tak ze svého svébytného zvuku, byly ihned rozmetány. Nebyl tak jediný důvod se netěšit taky na novinku „Muuntautuja“.
Kosmická dráha Oranssi Pazuzu trvá už od roku 2007. Pozornost upoutali hned o dva roky později se svým debutem „Muukalainen puhuu“. Každému už tehdy bylo jasné, že tohle je hudba pro vyložené fajnšmekry. Asi nejlépe je lze popsat jako psychedelický black metal ponořený do space rocku. Oranssi Pazuzu výslednou hmotu vždy namíchají trochu jinak. S druhou deskou „Kosmonument“ se vydali na totální pouť neznámem, kdy přidali právě na spacerockovém blouznění. Je to těžké, ale kdybych měl vypíchnout moji nejoblíbenější řadovku Oranssi Pazuzu, asi bych zmínil právě tuto. Následující „Valonielu“ bych označil jako to album, se kterým se naplno prosadili a dozvědělo se o nich širší publikum. Skladatelská práce byla přehlednější a Oranssi Pazuzu se tak nějak určili. Přitom ale stále zůstali neskutečně originální. Toto rozpoložení ještě posunuli s další „Värähtelijä“, ambiciózním dílem, do nějž se jim podařilo i na úkor úbytku blackmetalového základu vtěsnat několik hitových momentů. Přechod k velkému vydavatelství se tak zdál jako další logický krok.
S „Mestarin kynsi“ pak zaznamenali z obecného hlediska svůj dosavadní vrchol. Nahrávka byla k vidění úplně všude a nepostřehl jsem snad jedinou negativní reakci. Oranssi Pazuzu znovu mistrně zvládli namíchat drogový maglazj nejrůznějších stylů, ve kterém je stále co objevovat. To platí pro veškerou jejich tvorbu, avšak další velkou předností finských experimentátorů je, že se navíc dokáží neopakovat, takže každé jedno album má svoji vlastní tvář. Vezmeme-li v potaz kvalitu, která je už od počátku jenom na té nejvyšší úrovni, je to až s podivem. Od novinky „Muuntautuja“ tak nešlo čekat nic míň než další skvělou práci.
Jak už jsem zmiňoval výše, Oranssi Pazuzu se neopakují. Jsou neustále originální. V jejich tvorbě je také znatelný posun směrem od původně převládajícího black metalu. Je to zfetovaná směsice žánrů. Ostatně, jak o sobě sami tvrdí, dělají hudbu, která zve všechny žháře a kuřáky ke společnému držení se za ruce. Velice nepřekvapivě, i aktuální „Muuntautuja“ všechno tohle splňuje. Oranssi Pazuzu to znovu dokázali. Laťka se nesnížila. Zůstává stále vysoko. Fanoušek kapely může být jen těžko zklamán. Vlastně jeden příklad mě napadá, a sice kdyby někdo opravdu vyžadoval dominanci black metalu, protože zde už se o něm opravdu dá mluvit pouze z hlediska estetiky a celkového vyznění nahrávky, ale hudebně se mu Oranssi Pazuzu vzdálili takřka úplně. „Muuntautuja“ je už pouze čistá psychedelická avantgarda.
Něčím ale museli díru po black metalu zalepit. Tím něčím je elektronika. S tou si Oranssi Pazuzu vždycky pohrávali, ale nyní je dosud nejpřítomnější. A ke všemu tomu mlhavému oparu a různým pazvukům to sedí více než dobře. Toto směřování nastolilo právě zlomové „Valonielu“, jež mimo to navíc ukázalo Oranssi Pazuzu i ve velkolepých polohách post-metalu, což se jich rovněž drží až dodnes. Užití elektroniky je ale tím, co pro mě zvuk Oranssi Pazuzu na „Muuntautuja“ definuje. Jsou tu jak industrialové pasáže, tak i vyloženě triphopové, kde mohou vytanout na mysli i Massive Attack, ale pro svou chladnou atmosférou především třeba Scorn. Deska je díky tomu znovu zasazena do trochu jiného prostředí, přitom stále v jasně rozpoznatelném stylu Oranssi Pazuzu. Opomenout nemohu ale ani s tím související zintenzivnění noisových pasáží.
„Muuntautuja“ se poslouchá nejlépe jako celek. Ostatně stejně jako všechny ostatní nahrávky Oranssi Pazuzu. Úvodní „Bioalkemisti“ je ideálním začátkem. Poklidný rozjezd a typicky nakřáplý vokál po chvíli díky přirozeně sílící mohutnosti přeskočí do noisrockové vřavy plné agresivních kytar a hypnotických rytmů. S druhou „Muuntautuja“ se objeví první opravdu výrazný moment, přitom taková blbost chtělo by se říci. Právě tato píseň asi nejvíce reprezentuje ony vlivy trip hopu. Elektronika je zde kurevsky chytlavá, je to jako blikající kontrolky v opuštěné laboratoři. Robotický hlas přispívá k této atmosféře rovněž velkou měrou. I v této stopě samozřejmě dojde na hlukový výbuch. „Voitelu“ navazuje výborně. Označil bych ji za ústřední hit „Muuntautuja“. Chvílemi působí jako dvě skladby přes sebe, ale po kupě ji drží osobitý klávesový motiv. Ten představuje onu klidnou vrstvu, zatímco zbytek nástrojů tu útočící.
„Hautatuuli“, podobně jako titulní „Muuntautuja“, zvolní a nese se ve stylu podobném třeba elektronickému žánru illbient. Je až strašidelně znepokojivá. Znovu evokuje prolézání opuštěného komplexu, kde se mohla dít všelijaká zvěrstva. Zamražené vzorky, poničené zkumavky. Už od prvních poslechů jsem ji bral jako mezihru, ta přitom nastává až s následující „•“. Šestá „Valotus“ hodí desku zpět do násilného vzezření. Prvotně vzdálené tepání brzy vyleze do popředí a svou monotónností stále více tlačí ke zdi. Dynamika skladby se ustavičně proměňuje, čímž si naprosto hraje s posluchačem. Vše vrcholí v jejím závěru, kde vždy zvládne nepříjemně pocuchat nervy.
Nejdelší stopa „Ikikäärme“ mě baví zejména v její první polovině. Tam ji provází klidný klávesový motiv, který znovu výborně dokresluje znepokojivou atmosféru. Přidají se i chytlavé kytary. Když se dle očekávání rozjede, nemá to na mě už ten efekt jako v předchozích případech, ale je to i tak stále parádní. „Vierivä usva“ je pak ambientní elektronickou dohrou. Posluchač se při ní může probudit z noční můry jménem „Muuntautuja“, nebo do ní naopak ještě více zabřednout a už se nevrátit.
Oranssi Pazuzu se znovu podařilo přetransformovat svůj zvuk do něčeho dosud neslyšeného, přitom tak známého. Vydat se cestou mrazivé elektroniky a přepáleně ohulených kytar a vokálů se vyplatilo. Díky tomuto stylovému zařazení má deska až lehce devadesátkový nádech, přitom zní zcela současně. Nemohu se při jejím poslechu ale ubránit pomyšlení na klasické desky Marilyna Mansona nebo Nine Inch Nails. „Muuntautuja“ každopádně není ničím jiným než dalším velkolepým dílem Oranžového Pazuzu. V jeho famózní diskografii je velice těžké někam zařazovat, ale věřím, že to jednou, po delším rozležení v hlavě, bude do nejvyšších příček.
Napsat komentář