Datum: 19.02.2025
Místo: Lucerna Music Bar, Praha
Pořadatel: D Smack U Promotion
Vystupující: Saxon, Girlschool, Grand Slam
Saxon do České republiky jezdí převážně na festivaly, a to celkem často. Od posledního klubového či halového koncertu už uběhlo více jak deset let. Před rokem zde sice v hale hráli, ale to bylo zase pouze v roli předkapely Judas Priest. A tak až nyní, v rámci turné „Hell, Fire and Steel“ vystoupili v menším prostoru a jako hlavní kapela.
Jak už může název šňůry napovědět, jedná se o kombinaci jmen dvou alb Saxon; tedy stále aktuálního „Hell, Fire and Damnation“ a starého, klasického kusu „Wheels of Steel“. Důvod je nasnadě. Poslední deska je stále pouze rok stará, takže její pokračující propagace dává smysl. Ona legendární řadovka pak slaví čtyřicet pět let od vydání, takže v tomto případě se jedná o oslavu asi vůbec té nejproslulejší desky Saxon. Rozhodli se ji živě přehrát úplně celou, což v posledních letech dělá se svými zásadními alby dost kapel. Saxon něco takového konají snad vůbec poprvé a nebyl jediný důvod si myslet, že by to nemělo stát za to.
Večer se konal v Lucerna Music Baru, tedy poměrně skromném prostoru, vezmeme-li v potaz, jak velké jméno historie heavy metalu zde hrálo. Není divu, že byl koncert vyprodán. Plusem „malé Lucerny“ je tradičně dobrý zvuk a také blízký kontakt s kapelou, která je díky netypicky půlkruhovému pódiu na dosah vlastně všem v sále, ať už stojíte kdekoliv. Stinnou stránkou je pak nedýchatelný vzduch, což se začalo projevovat už s prvními kapelami. Pozitivní je, že tohle byl jediný mínus večera.
Prvním vystupujícím byla kapela Grand Slam. Vůbec jsem si je dopředu nenastudoval a vlastně jsem ani nezaregistroval, že tu vůbec budou hrát. Když spustili, stále více jsem si říkal, že to zní jako Thin Lizzy. Se závěrečnou „Whiskey in the Jar“, jíž proslavili právě tito Irové, bylo jasné, že nějaká spojitost tu bude, a také že jo. Grand Slam byla jepičí kapela Phila Lynotta, kterou založil v půlce osmdesátek, dva roky před svým úmrtím. Nikdy nic nevydali, úspěch nezaznamenali, jejich hlavní tvář nežije, přesto se v roce 2016 vrátili. Spunktovali to původní klávesista Mark Stanway a kytarista Laurence Archer. V nové podobě už natočili i dvě desky a stále koncertují. Jako hraje jim to, ale nic víc, než poctu zvuku Thin Lizzy, bych v tom nehledal. Vystoupení rozhodně neurazilo, ale že bych si hned říkal, že si Grand Slam musím doma pustit, to vůbec.
Druhý akt byl již podstatně zajímavější a těšil jsem se na něj. Jednalo se o Girlschool, dívčí kapelu, jež byla stejně jako Saxon významným hybatelem hnutí NWOBHM. Parta kolem Kim McAuliffe je neustále aktivní i co se nového materiálu týče, nicméně jejich koncerty jsou především vzpomínkou na hity dávno osvědčené, za což jsem byl rád, protože jestli od Girlschool něco znám, tak je to album „Hit and Run“ z roku 1981. Tomu se věnovali především, takže došlo na vypalovačky jako „C’mon Let’s Go“, „Kick It Down“ nebo titulní „Hit and Run“. I naživo zní skvěle. Jediným reprezentantem nové tvorby byla skladba „It Is What It Is“ z dva roky starého „WTFortyfive?“, a i ta byla dobrá a mezi staré fláky přirozeně zapadla. Samozřejmě že nemohla chybět vzpomínka na kumpány z Motörhead, kteří v kariéře Girlschool hráli velikou roli. Závěr tak patřil „Bomber“ a poté „Emergency“. Jedinou vadou na kráse jejich vystoupení byla nepřítomnost bubenice Denise Dufort, za kterou zaskočil Lawrence Paterson, bubeník Alcatrazz. Dívčí škola tak byla lehce narušena nevítaným živlem, ale ve výsledku to nijak nevadilo.
Po předehře k nové vlně britského heavy metalu přišla na scénu jedna z jeho největších veličin. Saxon patří mezi těch pár kapel, které si i přes dlouholetou kariéru stále drží svoji laťku a vydávají tak nová alba, která dávají smysl. Důkazem budiž poslední „Hell, Fire and Damnation“, kvalitní nahrávka hodná takového jména. Stejně jako i těch několik předešlých. Zkrátka Saxon stále umí a živě to platí dvojnásob. Jejich vystoupení nechybělo snad vůbec nic. Líbila se mi dramaturgie celého koncertu, kde bylo jasné, že mají přehrát celou desku „Wheels of Steel“, ale nebylo zřejmé, kdy s tím začnou. Úvod totiž patřil skladbám ze všech možných období. Došlo i na pro mě nečekanou „Dogs of War“, jež zazněla hned jako druhá, nebo „Backs to the Wall“ z úplně prvního eponymního alba. Takovéto kusy Saxon moc často nehrají.
Mimo to v první části koncertu docházelo především na skladby z novinky, ale prostor dostaly i klasiky jako „And the Bands Played On“ či „Dallas 1 PM“. V tomto rozpoložení Saxon jeli dobrou půlhodinu. Skvělé rozehřátí před „Wheels of Steel“. Biff Byford a jeho charismatický hlas nenesl žádné známky opotřebení a se stejnou jistotou působil i zbytek kapely. O největší zábavu se staral již tradičně Nibbs Carter, však je také věkově nejmladší, byť se od žádného mladíka už rozhodně nejedná. Nicméně basák a bavič je to výborný a energie má za tři. Souhra kytar Douga Scratta a Briana Tatlera byla precizní, všechna sóla zněla skvěle, hlavně v případě „Crusader“ se jednalo o mimořádný zážitek. Ikoničnost této písně vynikla naplno. Zezadu vše jistil neúnavný Nigel Glocker, který si nakonec zasloužil extra potlesk.
V momentu, kdy Byford vyzval všechny fanoušky, aby nastartovali své motocykly bylo jasné, že teď začíná jízda s „Wheels of Steel“. Hezky popořadě tak, jak je to zaznamenáno na studiové nahrávce. Vzhledem k tomu, že se jedná o zásadní album Saxon, nějaké skladby z něj hrají pravidelně. Nyní však byla možnost zaslechnout kromě hitů „Motorcycle Man“, „747 (Strangers in the Night)“ nebo titulní „Wheels of Steel“ i ty méně profláklé kusy. Potěšilo třeba bubenické intro „Freeway Mad“, chytlavý refrén „See the Light Shining“ nebo nasekané riffy „Street Fighting Gang“. I když nejsou některé písně tohoto alba tak silné, bylo fajn slyšet je všechny takto pohromadě. Heavy metal ročníku 1980 funguje i dnes bez problémů. Kromě zábavy to byla i cenná ukázka toho, jak se tento žánr formoval, jelikož právě na „Wheels of Steel“, stejně jako deskách „Strong Arm of the Law“ a „Denim and Leather“, lze ještě slyšet dozvuky sedmdesátkového hard rocku, z jehož boogie, jak sami Saxon tvrdí, vzešli.
Po odehrání celého „Wheels of Steel“ se dle očekávání ještě přidávalo. Saxon si jen stěží mohou dovolit opustit pódium bez přehrání heavymetalových hymen, kterých mají na kontě hned několik. Takže dali již zmiňovanou epickou výpravu „Crusader“, našlapanou smršť „Heavy Metal Thunder“ a ódu na metal „Denim and Leather“. Poslední jmenovanou odehráli v džískách od fanoušků, které jim nakonec spolu s dalšími proprietami hojně podepisovali. Podobnou interakci s publikem jsem ještě nikdy neviděl. Finální rozloučení obstarala legendární „Princess of the Night“. Fanoušci vše náležitě ocenili a atmosféra tímto kusem vyvrcholila, tak by to mělo být.
Saxon splnili, ba dokonce možná ještě předčili, má očekávání. To, že stále vydávají skvělá alba, jsem věděl moc dobře, ale že jim to i naživo maká po padesáti letech takhle neskutečně, o tom jsem se přesvědčil až nyní. Samozřejmě bych si dokázal vybrat z jejich bohatého archivu ještě jiné skladby (zejména z druhé poloviny devadesátých let), ale i takto vládne jednoznačná spokojenost. I díky Girlschool se tak v Lucerna Music Baru odehrála povedená výprava do období NWOBHM.
Napsat komentář