Novinkou je ale osočování Kummerera z plagiátorství. Když začala Obscura vydávat první singly z novinky „A Sonication“, ozval se nejprve kdysi zaskakující zpěvák Max Phelps a chvíli na to i sám basák Alex Weber, že Kummerer používá v nových písních jeho nápady. Pár dní poté přišel se stejným obviněním z krádeže i jeden z mála dlouholetých členů Obscury, kytarista Christian Münzner. Ten ještě Kummerera posměšně nazval Mr. Tech Death Genius. Celé je to o to divnější, že Kummerer bývalé členy vyhodil na základě neshod ohledně budoucího hudebního směřování. A pak jim ukradne riffy. Na druhou stranu, chovat se jako diktátor a kokot je dnes v kurzu, takže Steffen Kummerer jde alespoň s dobou.
Všechno tohle vydání „A Sonication“ poměrně přehlušilo, takže atmosféra před koncertem Obscury ve Futurum Music Baru byla všelijaká. Všechna ta dramata kolem mě přijdou spíše úsměvná, ale co mě zajímá daleko více je samotná hudba Obscury, která mě s posledními deskami moc nebaví a v případě novinky „A Sonication“ v nemálo momentech vyloženě míjí. Lístek jsem ale koupil. Hlavním důvodem byly kvalitní předkapely. Francouzští tech deathmetalisté Gorod a Američtí deathmetalový zpátečníci Skeletal Remains jsou rozhodně party, od nichž lze čekat kvalitu.
Na první vystupující Gorod jsem se těšil snad vůbec nejvíce. Sice nikdy nepatřili k mým nejoblíbenějším kapelám technického death metalu, ale i tak mě jejich tvorba převážně baví a v moderním pojetí tohoto žánru po právu něco znamenají. Dostali sice jenom půl hodiny času, nicméně možná to bylo i ku prospěchu věci, jelikož Gorod ani na vteřinu nenudili. Nejvíce hráli z poslední desky „The Orb“, jíž moc nemusím, ovšem došlo i na starší věci z alb „Process of a New Decline“ nebo mého oblíbeného „Æthra“. Každopádně ať už hráli cokoliv, tak to stálo za to.
Ocenit se musí zejména hráčské výkony a souhra kytaristů Nicolase Albernyho a Mathieua Pascala. To byla paráda. Hudba Gorod je sice death metal, ale má v sobě mnoho poloh a tvarů, takže kromě nářezu ve velkém dochází i na rozmáchlé polohy, ba i melodie či corové zasekávačky. V tom všem dokáže vyniknout právě sehranost nástrojů. Ty byly navíc výborně ozvučené, což rovněž hrálo důležitou roli. Kromě instrumentálních výkonů zaujala i takřka bezchybná čeština zpěváka Juliena Deyrese. Jeho „díky“ nemělo ani náznak jakéhokoliv přízvuku. Gorod udělali velký dojem.
Druzí na řadě byli Skeletal Remains. Ti se na tuto šňůru dostali kvůli vypadnutí původně avizovaných deathcoristů Rings of Saturn. Pro mě jedině dobře, protože v sestavě s nimi bych tu nejspíše nebyl. Skeletal Remains se svým staroškolským death metalem z jinak progresivního večírku dost vyčnívali. Čekal jsem od nich jistotu v podobě tvrdých riffů a přísných temp. Na to také došlo, ovšem nějak mě to nevzalo. Zahaleni do mlhy valili hrubý death metal, který se však dost sléval. Zejména v prvních dvou skladbách vše přebyly neustále znějící kopáky, což po chvíli už docela omrzelo. Koncert dokázala oživit až třetí „Beyond Cremation“ ze staršího alba „Condemned to Misery“.
Jinak se podle mě Skeletal Remains zaměřovali převážně na loňskou placku „Fragments of the Ageless“, jíž jsem doposud neslyšel celou, a vystoupení ve Futuru mě na její poslech tedy moc nenalákalo. Ze starších nahrávek mě přitom Skeletal Remains baví, prostě death metal, jenž si na nic nehraje. Živé vystoupení sice podobně jako v případě Gorod uteklo, ale i kvůli slabšímu zvuku mě nechalo překvapivě chladným. Vyzdvihnul bych snad jen jejich perfektně zvládnutá střední tempa, jinak zklamání.
Od Obscury jsem neměl vzhledem k posledním dvěma deskám takřka žádná očekávání. Pouze jsem doufal, že dojde řada i na nějaké starší kusy. Toto přání moc vyslyšeno nebylo. Vystoupení začali v duchu posledních let, tedy na vlně silně melodického metalu z „A Valediction“ a „A Sonication“, kterým se za celý večer věnovali nejvíce. Obě dostaly prostoru po čtyřech skladbách. Nijak záživný úvod byl dokonán skrze až odporně hodnou „Evenfall“, jednoho ze singlů novinky. U této zívačky jsem začal vystoupení Obscury pohřbívat. V polovině koncertu však pročísli vody morbidangelovskou „Devoured Usurper“. Tato na Obscuru netypicky zemitá skladba dokázala svým jednoduchým ale účinným rytmem vlít trochu krve do žil. Od této chvíle mě začala Obscura bavit.
Druhá polovina jejich setu už konečně ukázala i starší tvorbu jako „Akróasis“ nebo „The Anticosmic Overload“. Dokonce i mezi ně zařazená novinka „The Sun Eater“ najednou zněla v pohodě. Nutno uznat, že ji z „A Sonication“ považuji rozhodně za to lepší. Poté se skrze titulní skladbu a „When Stars Collide“ navrátili k předchozímu „A Valediction“, a kupodivu to bylo stále fajn. To mě překvapilo hlavně u „When Stars Collide“, která mi z desky přijde kvůli kýčovitým neoklasicistním kytarám, a ještě kýčovitějšímu čistému zpěvu už za hranou snesitelnosti. Na živo to ale šlo. Po zdánlivém konci ještě dali přídavek „Septuagint“, s nímž Obscura opět přešla k tomu osvědčenému ze své tvorby. Tomu už ale přihlížel pouze poměrně prořídlý dav.
Napsat komentář