Země: USA
Žánr: gothic / industrial rock
Datum vydání: 22.11.2024
Vydavatelství: Nuclear Blast
Seznam skladeb:
01. One Assassination Under God
02. No Funeral Without Applause
03. Nod If You Understand
04. As Sick as the Secrets Within
05. Sacrilegious
06. Death Is Not a Costume
07. Meet Me in Purgatory
08. Raise the Red Flag
09. Sacrifice of the Mass
Hrací doba: 43:26
Odkazy:
web / facebook / instagram
Nad Marilynem Mansonem jsem už dávno zlomil hůl. Poslední desky této formace totiž za moc nestály. Nebo lépe řečeno stály, a sice za hovno. Čestnou výjimkou budiž deset let stará nahrávka „The Pale Emperor“, ale ani k té se po letech takřka nevracím. Prostě když chci Marilyna Mansona, tak sáhnu po něčem starším z přelomu tisíciletí. Tak jak to bylo špatné studiově, to bylo špatné i naživo. Manson, tedy Brian Warner, kolikrát koncert ani nedokončil, různě padal, zkrátka vypadal strašlivě. Až jako karikatura sebe sama. Ničemu nenapomáhaly ani jeho hromadící se skandály. Provokace a soudní spory se s ním sice táhnou od počátku kariéry, avšak ten poslední naprosto přehlušil jeho hudební počínání. Před čtyřmi lety ho několik žen obvinilo ze sexuálního napadení a domácího násilí.
Na základě tohoto obvinění ho vydavatelství Loma Vista Recordings vyhodilo a oznámilo, že nebudou dále novinku „We Are Chaos“ propagovat. Tou dobou už ani kapela nekoncertovala. Poslední turné se konalo po boku Roba Zombieho v roce 2019. Po dobu chození po soudech tak nebylo o Mansonovi skoro slyšet. Ani on sám o sobě nedával moc vědět. Až před rokem, v březnu 2024, se na internetu objevila novinka o chystané šňůře. Brzy vyšla i první nová píseň a následovalo oznámení dvanáctého studiového alba, „One Assassination Under God – Chapter 1“, u vydavatelství Nuclear Blast. Ba co víc, Manson oznámil, že už je několik let čistý a začátkem letošního roku se pro nedostatek důkazů a vypršení promlčecí lhůty vyhnul i oné žalobě.
Začalo se tak blýskat na lepší časy, ovšem je nějaká šance, že se to projeví i hudebně? Zdá se že ano, protože „One Assassination Under God – Chapter 1“ je zcela jednoznačně tím nejlepším, co Marilyn Manson vydal za posledních pětadvacet let. Jinými slovy tím nejlepším od legendární trojice alb „Antichrist Superstar“, „Mechanical Animals“ a „Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death)“. To jsem rozhodně nečekal. Nová deska tyto zásadní kusy dokonce i zvukově a stylově připomíná. Je to prostě návrat Marilyna Mansona tam, kam si asi většina fanoušků přála.
Dráha souboru kolem Mansona by se dala předělit na dvě poloviny skrze kompilaci „Lest We Forget: Best Of“ z roku 2004. Do té doby byl Manson hvězdou. Jedním z ústředních představitelů industriálního rocku. Dařilo se mu prorazit i do hlavního proudu, zkrátka jen málokdo mohl říci, že o něm nikdy neslyšel. Poté si vzal pár let pauzu a svůj výraz lehce překopal. Z povětšinou výbušné, agresivní, ale také hitové hudby, se formace dala na něco daleko klidnějšího. Slovo převzala alternativa, někdy gotika a někdy také glam. V těchto polohách se Manson nacházel už i dříve, třeba na zmiňovaném „Mechanical Animals“. Problémem nové tvorby ale bylo hlavně to, že to byla nuda. Strašná nuda. Třeba „Born Villain“ je fakt příšernost. „Heaven Upside Down“ nebo „We Are Chaos“ se dají poslouchat, ale nevidím důvod tak konat. Touha po umění à la David Bowie se nepovedla.
„One Assassination Under God – Chapter 1“ se blíží více ke starším dílům, ale neznamená to úplnou otočku za dávnými časy. Je tu stále znát i pozdější Mansonova tvorba. Jedná se o takový ideální průsečík obou světů; takže naštvaného a rebelujícího industriálu, spolu s temnou a melodickou gotikou. Toto prolnutí názorně představí úvodní titulní skladba „One Assassination Under God“, která začíná velice ponuře a spíše připravuje půdu pro následující vývoj desky. Manson baladicky vypráví, a už z této jeho polohy je jasné, že to v hrdle stále má. Kytary se místy přitvrdí, Manson zařve a refrén má sílu. V těchto intencích se nese celé album.
I druhá „No Funeral Without Applause“ začne pomalu, nabídne klávesy, ale brzy přinese suprový refrén a pocit devadesátkové písničkovosti. Co rovněž platí pro celou placku je to, že je zapamatovatelná. Opravdu každá jedna stopa má něco, co po pár posleších uvízne v hlavě. Podíl na tom má i nekomplikovanost kostry skladeb, protože všechny jasně směřují za refrény. A je tedy dobře, že se takřka všechny povedly. Jedním z vrcholů je pro mě „Nod If You Understand“, drsnější kus stojící na tvrdém riffu. Významně připomíná období „Antichrist Superstar“.
Jedním z hitů desky je pak následující „As Sick as the Secrets Within“, která byla ostatně i pilotním singlem. Zde se zaskví především Manson, který si hraje s hlasem a dokáže vyniknout jak v dalším skvělém refrénu, tak i závěrečném zhrubnutí. „Sacrilegious“ mi svou rytmikou připomíná jakousi poctu Alice Cooperovi. Díky její rozparáděnosti z „One Assassination Under God – Chapter 1“ vyčnívá, což je trochu na škodu, jelikož lehce kazí tok nahrávky. Je to taková oddechovka. Na konci alespoň pobaví jasným odkazem na kultovní hymnu „Antichrist Superstar“.
Šestá „Death Is Not a Costume“ zajede zpět do temnějšího Mansonova vzezření. Stojí znovu na stejném principu, tedy klidném úvodu, postupnému stupňování se do velkého refrénu, a poté závěrečného vyostření. Tuto šablonovitost alba také beru jako mírnou slabinu desky, nicméně když to tady tak funguje, dá se to zkousnout. Otázkou bude trvanlivost nahrávky jako celku, ale zatím mě i po několika měsících baví v celé své délce.
Za největší hitovku musím jednoznačně zvolit „Meet Me in Purgatory“. Tato až popově podbízivá skladba v chytlavém středním tempu by mohla obrážet rádia, tak jako to měl Marilyn Manson kdysi. To se samozřejmě neděje a dít nebude, ale představa je to pěkná. „Raise the Red Flag“ hraje zase na tvrdší notu a je rovněž dost výrazná. Tak jak „One Assassination Under God – Chapter 1“ začíná, tak i končí, tedy pomalu a rozvážně. Rozloučení „Sacrifice of the Mass“ mohlo být určitě kratší, ale přesto dává smysl a nijak nepřekáží.
Na „One Assassination Under God – Chapter 1“ tak není žádný vyloženě slabý moment. To se v případě Marilyna Mansona a jeho formy z posledních desetiletí rovná až zázraku. Alespoň pro mě. Já bych sice nemohl být zrovna předsedou jeho fanklubu, ale jeho klasické desky mám rád. S novinkou se k nim podařilo přiblížit až nebezpečně blízko. Má to dobrou atmosféru, trochu nostalgie po devadesátých letech, a především pak silný rukopis, kdy má každá skladba co říci. Není tu prostor na žádné zbytečné blbosti ani experimentování. Novinka Marilyna Mansona je prostě chytlavou rockovou deskou a jedním z největších překvapení uplynulého roku.
Napsat komentář