Na narozeninové oslavě časopisu jsem ještě nikdy nebyl. I proto mě akce Revolver Revue, kulturního žurnálu založeného roku 1985 pod názvem Jednou nohou, lákala. Hlavním důvodem navštívení prostoru Archa+ pro mě nebyl ani tak večírek samotný, nýbrž interesantní soupiska kapel, která byla na slávu ke čtyřiceti letům existence pozvána. Směsice to byla různorodá. Potkaly se tu alternativní kytary s hlučným westernem, sluníčkovým popem, a nakonec i hardcore punkem.
Revolver Revue, to je především underground a nezávislá scéna, takže koncertní obsazení povahu plátku plně vystihovalo. Časopis byl založen Viktorem Karlíkem, Ivanem Lamperem a Jáchymem Topolem. Později do něj přispívali jména jako třeba Václav Havel, Alexandr Vondra či J. H. Krchovský. Poslední dva jmenovaní se večera osobně zúčastnili, Krchovský i jako vystupující, respektive přednášející. Úvodem programu byl totiž přednes textů Filipa Topola, zpěváka, pianisty, skladatele a textaře legendární skupiny Psí vojáci. Nejzajímavější částí této pocty pro mě byla vtipná vzpomínka na koncerty s Orlíkem. Těžko představitelná doba, kdy se spolu na koncertech potkávali Plexis, Wanastowi Vjecy, a právě i Psí vojáci a Orlík. Skinheadi na partu intelektuálů a androšů moc zvědaví nebyli. Ale to bylo možné prostě jenom na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy nikdo pořádně nevěděl, co tohle bude vůbec za stát.
Poté došlo na předání Ceny Revolver Revue bojovníkovi za lidská práva, vydavateli samizdatové literatury, zakladateli a ředitelovi knihovny Lidri prohibiti Jiřímu Gruntorádovi. Ocenění doplnil spoluzakladatel Viktor Karlík satirickou promluvou, která jako když vypadla ze správného stranického tisku tehdejší doby. Jak bylo řečeno, takto nějak by vypadal „případ Gruntorád“. Po těchto poctách a ceremoniích se přešlo k samotnému hraní, kvůli čemuž jsem sem přišel. Auditorium bylo jinak vskutku pelmelem nejrůznějších lidí všech žánrů, věků a zájmů, kde šlo jen těžko odhadovat, co bylo pro koho hlavním lákadlem. Nebyl to zkrátka klasický koncert.
Poté, co bylo moderátorem akce ohlášeno vyklizení sedadel před pódiem, se na scénu dostal první vystupující Johannes Benz. Tato kapela zde byla prezentována pouze skrze ústředního člena Jana Foukala, takže pouze sólo kytara a zpěv. Písničkářský základ této formace tak vynikl naplno. Aniž bych tvorbu nějak znal, celkem rychle jsem si ji zařadil do slacker indie rocku devadesátých let, tedy poměrně hlučná a zkreslená kytara plus zasněné vokály. Vystoupení uteklo, což je pozitivum. Mělo dobrou atmosféru, zvuk a písně tak dokázaly lehce vtáhnout. Sice mi Johannes Benz přijdou zajímavější v plném obsazení, ale i takhle to bylo v pohodě, přestože doma bych si to asi jen tak nepustil.
O něco zvědavější jsem byl na následující The Spermbankers. Ty rovněž téměř neznám, ale jejich tvorba mi přišla podle ukázek mně celkem blízká. A také že ano. Tenhle westernový rock mi asi nejčastěji připomínal situaci, kdyby se ZZ Top dali na noise rock. Některé skladby byly vyloženě postavené na hluku, avšak většina se nesla především na důrazném a přesném rytmu. Někdy klidnějším, někdy ostřejším. Česko-finsko-nizozemská trojice v kloboucích svými syrovými riffy a groovy bavila po celou dobu a hned jsem si říkal, že bych jim měl konečně dát šanci i studiově.
S kapelou Bert & Friends se program dostal ke svému vrcholu. Přišlo na ně jednoznačně nejvíce lidí, což není divu, popularita této divnobandy stále sílí. Ani nevím, k čemu bych je přirovnal, je to prostě hodně ujetý a prosluněně pozitivní pop, který pokouší až samotnou hranu vlezlosti. Přizpůsobeno je tomu tradičně i pódium, na němž se nacházejí palmy, nafukovací kruhy, či třásně na klávesách. O výstředních oblecích jednotlivých členů ani nemluvě. Hudebně je to zajímavá kombinace vysoké hráčské zručnosti a podbízivých nápadů čerpajících až z tuzemského slizkého popu osmdesátek. Prostě úlet. Je to opuštění tohoto světa a sním spojených starostí, a napojení se na absolutní zen. Už jsem jednou Berta a jeho přátele naživo viděl, takže to pro mě už nebylo takovým zjevením. Stejně jako tehdy i nyní jsem je pozoroval spíše pro jejich důvtipnost, kterou jim nelze upřít, ovšem čistě hudebně mě to po chvíli zcela opustilo. Největší dojem ve mě zanechala asi píseň „Svatý retrievere“ o Kimim Räikkönenonovi, v níž mají opravdu nakažlivé melodie, podobně jako třeba mistr libých tónů Necrocock. I tak mi ale byly předchozí dvě skupiny daleko bližší. A především pak ta následující, kvůli níž jsem sem vůbec šel.
O půlnoci, po vyhlášení tomboly, se na pódium vrhli Vole. Poté, co byli někým z davu hřejivě přivítání slovy „co je to za hnus“, spustili svůj energický hardcore. Sestava skladeb byla dost podobná tomu, co přehráli na podzimním koncertu se Zorn. Takže stále dost hrají staré pumelice jako „Perón“, „Vole“ nebo „Stará kurva“. Z novějších pak zazněly už zavedené „Pandemonium“ či „Stín růže ze zadnice mládí“. Publikum bylo touhle dobou už dost prořídlé a zároveň se v Arše+ nenacházel zrovna zástup příznivců této muziky, takže to nebyl úplně typicky divoký koncert Vole, nicméně bylo velice zajímavé vidět je na takto velkém pódiu. Rozhodně to nevypadalo ani neznělo blbě, spíše naopak. Největší radost mi udělala nová, netuším jak se jmenující skladba, již hráli naživo už i dříve. To je prostě chytlavý hit jako hovado, a jediné, co vím, je to, že ho potřebuji poslouchat. Dalším potěšením bylo zařazení volí balady „Bohemian tragedy“, jíž jsem naživo slyšel vůbec poprvé. A znělo to parádně, i všechny ty čisté vokály. Počkat si do půlnoci na Vole se zkrátka vyplatilo.
Celou slávu Revolver Revue tak musím hodnotit jenom pozitivně. Byl to pestrý, ale stále smysl dávající večer. Všechny kapely sem plně zapadaly, měly dostatek prostoru, a předvedly fajn vystoupení. Nejvíce mě logicky bavili mně nejbližší Vole, ale i třeba takoví The Spermbankers mě oslovili na tolik, že jsem si posléze pouštěl jejich tvorbu i doma. Stejně tak, když uvidím někde na plakátu Johannes Benz, budu vědět, že to bude stát za podívání. A o Bert & Friends nebudu tvrdit, že je to jenom divná kokotina, nýbrž kokotina na úrovni.
Napsat komentář