Hranice se mají bořit, tak je bořím. Tentokrát prostřednictvím Obscure Promotion. Ti totiž uspořádali koncert, který se nepodobal ničemu, na čem jsem doposud byl. Jednalo se o čistě jazzové vystoupení navíc v typicky jazzovém prostoru. Samozřejmě zde bylo jisté pojítko ke mně bližší hudbě. Řeč je o Alex Skolnick Trio. Tedy o tom Alexu Skolnickovi, který je známý především ze svého působení v legendární thrashmetalové kapele Testament. Hraní rychlého metalu ho ale v devadesátkách omrzelo, a tak se po odchodu z Testament začal věnovat mimo jiné i jazzu. A to tak moc, že se v roce 1998 přesunul do New Yorku, kde získal titul na The New School for Jazz & Contamporary Music. Z toho následně vyústilo Alex Skolnick Trio, ceněné těleso fungující od roku 2002 až dodnes.
Spolu se Stevem Vaiem, Larrym LaLondem, Rickem Hunoltem nebo Kirkem Hammettem patří Alex Skolnick k žákům Joea Satrianiho. Aprobaci k technicky náročné hudbě má tak už dávno. Však to bylo patrné už z jeho partů v Testament. Třeba intro ke skladbě „Trial by Fire“ či dvě instrumentálky z alba „The New Order“ dávaly tušit jeho zručnost, a tito thrasheři z Bay Area se tak tímto přístupem lehce odlišovali od zbytku. Do čistého jazzu ale stále daleko. Nepřekvapilo tak ovšem, k čemu se Skolnick nakonec dostal. Vzhledem k jeho renomé se mi vystoupení Tria v Jazz Docku na pražském Smíchově jevilo jako výborná příležitost si jeho umění prohlédnout z blízka.
Na opravdu plnohodnotném jazzu a ani v jazzovém klubu jsem nikdy předtím nebyl. Jazz Dock se nachází v moderní skleněné budově působící dojmem, že pluje přímo na Vltavě. Uvnitř je podél baru skromný prostor uzpůsobený především pro sedící. Kolem bylo pár metrů na stání, kde jsem koncert strávil já, protože lístky na sezení zmizely celkem rychle. Jazz Dock má určitě svoji atmosféru a Skolnick sem se svými dvěma spoluhráči, Mattem Zebroskim na bicí a Nathanem Peckem na baskytaru, rozhodně zapadl. Venku se setmělo a začala zářit osvětlená Praha. Mezi lidmi chodily servírky s občerstvením a do toho hrála převážně tichá, ale o to silněji explodující jazzová hudba.
Předkapela nebyla žádná, takže měli celý večer na starosti pouze Alex Skolnick Trio. S malou pauzou od osmi do desíti. Jejich tvorbu jsem nijak neznal. Dle slov Skolnicka se ale ve velkém věnovali především svému chystanému albu „Prove You‘re Not a Robot“, které by mělo být venku na podzim. Koncert otevřeli právě novými písněmi. Musím říci, že tyto čerstvé kusy mě bavily nejvíce. Jak jsem zmínil, s jazzovými koncerty nemám zkušenosti, ale tohle bylo přesně takové, jaké jsem si to představoval. Kapela měla skvělý zvuk, sehranost fungovala na sto procent a všichni tři muzikanti jako by se v průběhu dlouhých skladeb improvizacemi předháněli, kdo zrovna předvede více. To vše oceňoval průběžný potlesk publika.
Kromě nových skladeb se Trio dostalo i k těm ze starších desek „Veritas“ a „Conundrum“, a zejména pak i k několika předělávkám. Ty nakonec sklízely asi největší ohlas. Což dává smysl, protože notoricky známé melodie šlo rozpoznat i v jejich košatých a často zdánlivě nesourodých úpravách. Z tohoto ranku zazněla „Breakdown“ od Toma Pettyho, „Dream On“ od Aerosmith a na závěr také „Still Loving You“ od Scorpions. Alex Skolnick Trio ctilo základní premisu originálů, ale zvládalo písně obohatit o typicky jazzové postupy, kdy hudba občas zněla, jako když každý z nich hraje úplně jinou skladbu. Těžko někoho z trojice vypíchnout. Nejdůležitější bylo, že celé vystoupení bavilo a nestávalo se pouze prvoplánovou hráčskou exhibicí. Naopak, večer měl skvělou atmostéru a Trio dokázalo svými nápady držet diváka v pozoru. Takže žádná nuda a snobská zábava.
Pokud bych měl přece jenom něco vytknout, byly by to skladby hozené do funky stylu. Jednu z nich uvedl Skolnick jako ovlivněnou Princem. Tyto kompozice byly zpravidla hodně přímočaré a silně odkázané na přesný rytmus a nabalující se groove. Nebyly zkrátka tak zajímavé, jako ty, v nichž se Trio utrhlo ze řetězu a nechalo se unášet proudem jazzu neznámo kam. Na druhu stranu alespoň nabídly odpočinek od náročnějších postupů. Jako úplný závěr kapela zahrála variaci na staré americké blues, prý abychom vzhledem k současnému politickému dění nezapomněli, že z USA vzešly také dobré věci. Nutno dodat, že Školník a jeho banda po celý večer hýřili dobrou náladou a jeho krátké průpovídky byly vtipné. Zdálo se tak, že si to všichni tři opravdu užívají, což výslednému pozitivnímu dojmu také dopomohlo.
Přestože jsem měl z vystoupení Alex Skolnick Trio trochu obavy, jednalo se nakonec o silný zážitek. Podíl měla jak atmosféra prostor Jazz Docku, tak samotná hudba a dost možná také fakt, že jazzový koncert pro mě bylo prostě něco jiného. Žádný přetůrovaný metal, ale prostě klídek a pohoda. Ostatně takhle to prezentuje i sám Skolnick. Ne všichni jazzmani tak musí být nutně zlí lidé, co ve skutečnosti nemají rádi hudbu a chtějí jenom terorizovat posluchače nekončící dávkou akordů.
Napsat komentář