Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / hardcore punk
Datum vydání: 31.12.2024
Vydavatelství: Nuclear War Now! Productions
Seznam skladeb:
01. Antü
02. Elal
03. El sol
04. Pachamama
05. La luna
06. Últimos días
07. Qhapaq hucha
08. Küyen
09. El huaso
Hrací doba: 42:18
Indiánské blackmetaly mám rád. Dostal jsem se k nim skrze obskurní kalifornský spolek Black Twilight Circle, k jehož členům patří či patřili třeba Arizmenda, Rhinocervs nebo Volahn. Ti ve své tvorbě čerpají více či méně právě z indiánské, převážně mayské historie. Výsledkem zpravidla byla nezaměnitelná atmosféra. Když se původní blackmetalová agresivita spojila v jejich podání s primitivností punku, a ještě se navrch přidaly netypické nástroje a tribální zvuky, podařilo se jim stvořit několik opravdu pozoruhodných děl. Na takové splitko „Deset Dances and Serpent Sermons“ nedám dopustit.
Black Twilight Circle a kapely kolem něj jsou však poslední dobou celkem neviditelné. Jako poslední, indiánskou kulturou ovlivněný metal, jsem tak slyšel Tzompantli, rovněž rodáky z Kalifornie. Ti se skrze death doom metal věnují rozebírání obětin aztéckých rituálů. Koncept mi zněl velice zajímavě, stejně tak obaly desek mají krásné a své, ale o to větší zklamání následný poslech byl. Nuda a šedivý průměr. Naštěstí, s koncem uplynulého roku se ke mně dostal další indiánský metal. Jméno, které jsem již několik let registroval, ale nikdy se k němu pořádně nedostal. Tak až nyní. Nizozemsko-chilský multiinstrumentalista, Martin Valenzuela zvaný El Invunche a jeho black metal předků.
Black metal předků v tomto smyslu znamená, že Invunche se skrze svoji hudbu vrací zpět do Chile, ke svým kořenům. Nejenom ke svým, ale rovnou k odkazu celé země a původních obyvatel. „Atavismo“, druhé dlouhohrající album Invunche, pojednává o jejich historii. Jihoamerický folklór zde ožívá skrze vyprávění o životě a smrti – o inckém obřadu Qhapaq hucha, při němž rodiny obětovávaly své vlastní děti bohům, což pro ně bylo dokonce velikou poctou. O bohyni plodnosti Pachamama, kterou rolníci v Andách uctívají dodnes. O mýtickém hrdinovi jménem Elal, který naučil muže lovit a dal jim k tomu péro, šíp a luk. Dal svému lidu také oheň, aby mohl jídlo uvařit. Zavedl rovněž čtvero ročních období a nakonec i zákony. Hlavní koncept „Atavismo“ však tvoří uctívání Slunce (Antü) a Měsíce (Küyen) a s tím spojená spiritualita a nadsmyslnost.
„Atavismo“ je sice vcelku jasně čitelnou blackmetalovou nahrávkou, ovšem onen koncepční přesah, který z ní je cítit v každém z devíti rituálů, ji povznáší o úroveň výše. Invunche totiž nechává vyznít ústřední téma Solu a Luny i za pomoci vlivů z psychedelické hudby, které se drží nad celou nahrávkou jako ranní mlha nad ruinami Machu Picchu. Spolu s decentně použitými klávesami, vznešenými čistými vokály a omamnými kytarovými melodiemi dokáže vytvořit působivou atmosféru, která stahuje posluchače do dávných časů. Nefungovalo by to však bez silného základu. Ten je paradoxně docela primitivní, ovšem vezmeme-li v potaz téma desky, dává to totální smysl. Svým způsobem jde o repetetivní black metal s častou hardcorepunkovou rytmikou, jenomže je to poskládané kurevsky dobře a chytlavě. Návrat k syrovosti. Mísí se tu vznešenost s barbarstvím. Výborných riffů je tu spousta a háčků v podobě vokálů nebo epických partů také.
Nejlépe by se Invunche dal připodobnit k už zmiňovanému uskupení Volahn. Vzhledem k punkovým vlivům mohu ale dodat další nekultivované spolky jako Bone Awl, Utzalu a z jiného ranku klidně i upírské Lamp of Murmuur. Zajímavé, že jsou to všechno Amíci, kromě už neexistujících Utzalu dokonce všechno party z Kalifornie. Invunche tak drží žánrový prapor za Evropu. Já jsem toto jméno poprvé zaregistroval před čtyřmi lety, kdy vydal demo „Elal“, což je jeden předlouhý opus, nacházející se nyní i na „Atavismo“. Zaujalo mě především svým obalem, ale že bych si skladbu nějak z té doby pamatoval? To ne, jméno jsem pustil z radaru. Tou dobou měl přitom Invunche na kontě už jedno další demo, jedno EPčko, jedno splitko s Ifernach a především pak jednu dlouhohrající nahrávku „II“, jež vyšla už roku 2018. Mým prvním plnohodnotným setkáním je ale až aktuální „Atavismo“. A opět mě k němu dostal nádherný, z řady perfektně vyčnívající obal.
Jak lépe odstartovat takto zpátečnickou desku než retardovaným „aaaargh!“? Jen stěží, a Invunche to očividně ví. Úvodní „Antü“ představuje hned na rozjezd jeden z hitů alba. Burácející blackpunkové tempo a zvířecí vokál štěkající titul skladby se brzy uloží bezpečně do paměti. Už zde ale Invanchu ukáže i progresivnější prvky své hudby, a to když se překlopí do epického středního tempa i vyjede s pěknými melodiemi v kytarách. Nepřekvapivě, o největší výpravu na nahrávce se stará druhá „Elal“, ono starší demo, které má více jak jedenáct minut. Je jasné, že tohle nejde uživit z pouhého punku, takže se tu toho děje hodně. Začíná ve velice rychlém tempu. Bicí mají skvělý zvuk a ševelí jako vítr v horách. Tento nástup se ještě umocní další vrstvou kytarových melodií, což se později zlomí jedním výborným momentem. Invunche tu pronese něco, co zní jako „ela sekera“ a rozjede poctivou sedláckou polku. Bezvadné. „Elal“ ale ani nadále nespoléhá pouze na chytlavost tupého punku, takže dojde na obřadní zpěvy a další super riffy. Hlavně ty ke konci stopy vraždí ukázkově.
Hřejivý úvod věnovaný Slunci pokračuje s „El sol“, jíž jsem si sice tolik neoblíbil, nicméně je zajímavě, až spirituálně poklidná. Zasněné kytary a zpěvy tu jedou silně v psychedelii. Na to vhodně naváže „Pachamama“, instrumentální mezihra oddělující prosluněnou část „Atavismo“ od té chladnější, měsíční. Ta začíná skladbou „La luna“. Vrátí desku zpět do blackpunkového výrazu, ale díky výrazně mrazivé kytaře přináší trochu jinou, ovšem stále skvělou atmosféru. Té navíc dopomáhají i další rituální zpěvy. Zkrátka atmosférický punk nebo co.
Ve výborném rozpoložení pokračují i další dva výplachy. Druhá půlka desky je totiž agresivnější, a tak nějak útočnější, což krásně ilustruje právě šestá a následující stopa. „Últimos días“ je tou nejpřímočařejší, ale také snad nejchytlavější skladbou na „Atavismo“. Je to klasická dvouminutovka stojící na super riffech, energii a také vysoce efektních klávesách. Ty jsou tady jako pouhá ozdoba, zprvu možná až nenápadná, ale dělají sakra moc. V podobném tlaku pokračuje „Qhapaq hucha“. To, jak zde Invunche servíruje riffy a řve „CA-PA-CO-CHA!“, což je jiný výraz pro onen vraždící rituál, je prostě nádhera.
„Küyen“ už směřuje album ke svému konci. Znovu začíná zhurta na punkových rytmech, ale kupředu ji táhnou především výborné kytary i dobře vedoucí basa. Za polovinou už ale uklidňuje tempo a nechává prostor představivosti a snění, na což navazuje závěrečná „El huaso“. Ta z alba lehce vyčnívá. Má westernový nádech a pracuje s trochu jinačí náladou. Celá působí posmutněle. Především se ale pak od předešlého dění liší svým textem. Huaso je čilský výraz pro zkušeného koňáka. Také je to jméno jednoho čilského koně, který vytvořil světový rekord ve skoku do výšky. Nejprve tento hřebec neuspěl jako dostihový kůň a poté se učil drezuře v armádě. Jeho schopnosti odhalil až pozdější majitel. Je to prostě kovbojka na závěr. Přestože mám na „Atavismo“ i oblíbenější kusy, jako ukončení „El huaso“ funguje.
Kdybych se k „Atavismo“ dostal dříve, s největší pravděpodobností bych minimálně silně uvažoval o jejím zařazení do rekapitulačního žebříčku za rok 2024. Invunche vydal opravdu zdařilou nahrávku, které se výborně daří kombinovat sedlácký punk s majestátní atmosférou black metalu a zajímavým konceptem navrch. Celé je to dotažené do konce a v rámci blackpunkového žánru patří „Atavismo“ hodně vysoko.
Napsat komentář