Nevím, jak je to možné, ale o tom, že zde vystoupí trojlístek postarších punkerů Descendents, Circle Jerks a Negative Approach, jsem ještě tři dny před konáním koncertu nevěděl. Ne snad, že bych měl ponětí o všem, co se u nás děje, ale když se jedná o takto velké kapely, tak bych čekal, že to na mě prostě někde vyskočí. Jsem rád, že se tak nakonec stalo, i když to bylo sakra těsně. Bylo zrovna oznamováno posledních pár desítek lístků. Ihned jsem nažhavil své konto a po jednom skočil. Vyšlo to. Chvíli na to už bylo oznámeno „vyprodáno“.
Sestava, která se sešla v Paláci Akropolis, je bez přehánění legendární. Co jméno, to pojem hardcorové muziky. Přestože znám všechny tři kapely docela dobře, předsedou jejich fanklubů bych zrovna být nemohl. Obeznámen jsem především s tím zásadním, co mají na kontě, takže se nejedná o nijak hluboké znalosti. Tím mám na mysli hlavně Descendents, jelikož jejich styl melodického hardcoru mi není úplně blízký, ale na druhou stranu, první desku „Milo Goes to College“ zkrátka nelze minout, ať už v punku preferujete cokoliv. Jednoduše klasika. I v pozdějších letech se jim podařilo vydat ještě několik dalších ceněných nahrávek.
Circle Jerks už mi jsou po chuti více. Hlavně zpěváka Keitha Morrise nejde nemilovat. Rovněž u nich platí, že první placka je nepřehlédnutelná. Tou je „Group Sex“, ale podobně vidím i následující „Wild in the Streets“. Ještě raději mám ovšem Negative Approach. Jediná banda z těchto tří založena až po roce osmdesát. Tvorbu těchto detroitčanů znám zevrubně, což vzhledem k tomu, že za svoji kariéru vydali jen jedno stejnojmenné pionýrské EPčko a debut „Tied Down“, není problém. Nepočítaje různá dema, má jejich tvorba asi dvacet šest minut. Stáli ale u zrodu toho hardcoru, který mám dodnes nejraději, tedy rychlého a agresivního.
Akce začínala nezvykle už v šest hodin. To je hodně brzo, vůbec vezmeme-li v potaz, že zde hrály klasicky tři kapely, navíc s nijak extra dlouhými sety (spíše naopak), a v uzavřeném podzemním prostoru žižkovské Akropole. Pankáči sice dorazili i v takto časnou hodinu, ale i tak byl sál na otevírající Negative Approach spíše poloplný. Měli vypsanou půl hodinu hrací doby, což na ně bylo úplně akorát. Na výběr skladeb si nelze stěžovat, protože zahráli skoro všechny. Vybavuji si „Can’t Tell No One“, „Fair Warning“ nebo „Friend or Foe“. Bez velkých keců prostě pálili jednu klasiku za druhou. Překvapilo mě hlavně, jak dobře zpěvák John Brannon, jediný původní člen v sestavě, zní a vlastně i vypadá. Zvuk Negative Approach řezal hlavy tak, jak se sluší a patří. Dobře z toho vyznělo, proč jsou často uváděni jako hlavní vzor pro powerviolence. Energie měli dostatek a kravál dokáží udělat i po tolika letech, což si užívali zejména ke konci setu, kdy jim nástroje vazbily a burácely o sto šest. Rozhodně povedené vystoupení, až jsem to ani nečekal.
Po krátké pauze se na scéně objevili Circle Jerks. Spustili a mně zprvu nebylo úplně jasné, jestli už je to naostro, nebo ještě zvučí, protože světla v sále byla stále rozsvícená. Jelikož ale hráli a hráli dál, brzy bylo jasné, že takhle to prostě chtějí mít nastavené. Nevzpomínám si, jestli jsem takový klubový koncert někdy vůbec zažil. Nicméně i takto za světla mělo vystoupení grády a vlastně dobře odráželo jejich losangeleskou mentalitu. Především ale parádně hráli. Já od nich mám nejraději ostřejší kusy jako „Deny Everything“, „Live Fast Die Young“ nebo „Wasted“, a na ty všechny došlo. Nemohli vynechat ale ani hity typu „Wild in the Streets“. Bavily mě i ty ryze punkrockové, které jinak z alb moc nemusím.
Circle Jerks mají totiž naživo i přes pokročilý věk energie na rozdávání. Sice ji museli mezi písněmi několikrát a poměrně dlouho dobíjet, což sám devětašedesátiletý zpěvák Morris přiznal, ale vzhledem k jeho komediálnímu talentu, tyto stand-upy nevadily. Dozvěděli jsme se tak, jak moc cool věcí je v Los Angeles nosit kroksy, i jak tenkrát vypadala tamní hardcorová scéna a kolik legendárních jmen odtamtud vzešlo. Chápu, že někomu to mohlo přijít dlouhé, ale já se bavil. Morris vždycky odvyprávěl příběh, nabral dech a Circle Jerks mohli odpálit další sadu písniček. Není to ale jenom o Morrisovi, v řadách Circle Jerks působí i další dávní členové, konkrétně kytarista Greg Hutson a basák Zander Schloss. Ten se během Morrisových proslovů vždy jen vtipně opřel o zesilovač a poslouchal stejně jako my v davu. Bubeníkem je už pár let Joey Castillo, můj oblíbenec, kterého jsem tak konečně měl možnost vidět v akci. A řezal to tam znamenitě, hned jsem si vzpomněl na jeho začátky ve Wasted Youth. Příval energie rozpoutal také první skoky z pódia, které byly stále četnější. A bylo dobré vidět, že je tu i dost mladých lidí a nejenom pamětníci.
Co se odezvy publika týče, s posledními v pořadí Descendents byla samozřejmě nejbouřlivější. Stage diving byl takřka neustávající a texty se zpívaly sborově. Však k tomu je jejich melodický hardcore jako stvořen. Skoky z pódia sice občas působily velice organizovaně, jako když děti čekají na skluzavku, ale k Descendents to vlastně sedělo. Nejvíce bavil maskot a zpěvák Milo Aukerman, který stále působí jako ten ztracený školák, vyřvávající se ze svých každodenních problémů a zážitků. Skvěle ale hrála celá kapela i včetně jediného zakládajícího člena, bubeníka Billa Stevensona, na němž bylo vidět, jak si to celé užívá a několikrát publiku děkoval za zájem i po těch letech.
I když jak už jsem poznamenal, nejsou Descendents můj styl hardcoru, tak naživo dokáží strhnout tak, že mě bavili. Dopomohla i uvolněná atmosféra (navíc opět za světla), znovu evokující začátky hardcore punku a skate punku v Los Angeles. Že jsou jejich písničky chytlavé jsem si začal ověřovat hned od začátku. Je to už celkem doba, co jsem si Descendents pouštěl naposledy, nicméně jakmile něco spustili, často jsem se začal chytat. Přišlo mi, že se dost hrálo z návratového alba „Everything Sucks“ z roku 1996 a určitě došlo i na ještě novější nahrávky včele s loňským split EP se Circle Jerks, ovšem největší ohlas sklízely skladby z ikonického „Milo Goes to College“. To jsou jednoduše tutovky. Potěšily zejména „Myage“, „I’m Not a Punk“ a hlavně první z přídavků, jímž byla „Marriage“. Jedinou kaňkou tak byl velice brzký konec. Mně to sice od Descendents asi stačilo úplně akorát, ale skončili snad o dvacet minut dříve, než bylo avizováno. Harmonogram tak moc punkový nebyl – brzo začít a brzo skončit. Nebylo ani deset hodin večer.
Jsem ale rád, že jsem se k této akci dostal a měl tak možnost vidět tři zásadní kapely hardcoru pohromadě. Opravdová exkurze do jeho historie. Nejvíce jsem se těšil na Negative Approach a byli nakonec ještě lepší, než jsem doufal, prostě masakr po staru. Circle Jerks mě bavili zejména pro svoji energii a postavu Keitha Morrise, jemuž však zdatně sekundovali i všichni kolem. Dávají to parádně. K Descendents jsem přistupoval pouze jako ke skupině, kterou si mohu odškrtnout ze seznamu, ale nakonec to rozhodně nebylo pouze o tom. Hlavně si říkám, jak moc předběhli svoji dobu. Kdyby s touto muzikou vyrukovali v devadesátkách, tak musí mít stejný komerční úspěch jako všichni jejich poppunkoví následovníci.
Napsat komentář