Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 23.02.2024
Vydavatelství: MNRK Heavy / SPV
Seznam skladeb:
01. 10,000 Volts
02. Walkin’ on the Moon
03. Cosmic Heart
04. Cherry Medicine
05. Back Into My Arms Again
06. Fightin’ for Life
07. Blinded
08. Constantly Cute
09. Life of a Stranger
10. Up in the Sky
11. Stratosphere
Hrací doba: 40:48
Odkazy:
web / facebook / instagram
Bývalé kytarové eso KISS, Ace Frehley, je i nadále dost aktivní a zatímco KISS samotní svým fanouškům namísto nové tvorby nabízejí maximálně tak reedice klasických alb, Frehley stále skládá a vydává nové placky. Jeho letošní deska „10,000 Volts“ je již jeho devátou studiovou nahrávkou a další jednu má na kontě ještě s dávnou kapelou Frehley’s Comet. Ze všech současných nebo bývalých členů KISS je v posledních desetiletích jednoznačně nejčinnější, což může vzhledem k jeho alkoholové a drogové minulosti překvapit.
„10,000 Volts“ vyšlo nedávno v únoru a z marketingového hlediska to byl dost atraktivní čas. Jak dobře známo, KISS v prosinci uplynulého roku dokončili po čtyřech letech své End of the Road World Tour, čímž vzkázali, že již nebudou túrovat. Už podruhé. Poslední koncert měli symbolicky v Madison Square Garden a dost se spekulovalo, jak bude toto finále uspořádáno a jestli se objeví i někdo z bývalých členů, třeba Frehley. Nakonec se ke zklamání mnohých jednalo o naprosto standardní koncert KISS, který byl ukončen představením rozpačitě přijatých avatarů. Ti by nyní měli „jezdit“ po světě namísto nich.
Onen vztah mezi Frehleyem, případně původním bubeníkem Peterem Crissem, a nynějšími KISS je probírán takřka neustále. Jsou období, kdy vše vypadá růžově, jako třeba v roce 2016. Tehdy Paul Stanley hostoval a zahrál si v klipu k předělávce „Fire and Water“ od Free z Frehleyho desky „Origins Vol. 1“ a dva roky na to Gene Simmons spolupracoval s Frehleyem na jeho předposlední sólovce „Spaceman“. Ten samý rok, si navíc spolu zahráli i živě na lodi v rámci KISS Kruise. V uplynulých letech se ale karta obrátila, a čím více se blížil poslední koncert turné KISS, tím se situace zhoršovala. Stanley se nechal slyšet, že s Crissem a Frehleyem už hrát nejde a stálo by to za hovno, načež Frehley kontroval, že až vyjde jeho nové album „10,000 Volts“, bude Stanley vypadat jako imbecil a KISS budou za trapáky, protože takhle dobrou nahrávku sami už nedokážou udělat. A podobné přestřelky nejsou za ty roky ničím výjimečným.
Pravdou je, že KISS už nová alba nevydávají a Frehley ano. A je třeba uznat, že jsou dobrá, některá sakra dobrá. „Anomaly“ a „Space Invader“ jsou super a patří k tomu nejlepšímu z jeho tvorby, samozřejmě až za prvotinou z roku 1978. Dosud poslední „Spaceman“ mě trochu zklamalo. Zajímavé však bylo, když jsem se k němu při příležitosti vydání „10,000 Volts“ po dlouhé době vrátil a zjistil, že to zas taková bída není a je vlastně dost v pohodě. I tak ho ale řadím o stupínek níže.
„10,000 Volts“ předcházelo celkem mohutné promo, ať už skrze výše popsané popichování, nebo to opravdu cílené, kdy Frehley poslední dobou díky své přítelkyni Laře hodně jede na sociálních sítích. Frehley byl vždycky tak trochu komediant a tenhle prvek se snaží nyní využít třeba ve videích, kde nakupuje potraviny, kafe nebo si jde do Walmartu pro své vlastní CD. Vždycky u toho vypadá, jakože ani moc neví kde se právě nachází, přestože je dle svých slov již sedmnáct let střízlivý. Ty roky chlastání se však někde projevit musely.
Stejně tak investuje dost času a peněž do videoklipů, které má k nové desce už tři a vypadají celkem důstojně. Co už tak ale nevypadá, je obal „10,000 Volts“. Je to kýč jak bič na hranici nevkusu, ale to ostatně i samotný název alba. Frehley stále žije z odkazu své postavy v KISS, tedy Spacemana, takže samozřejmě, že i tady se nachází textová témata o vesmíru, mimozemšťanech a elektrických výbojích.
Hudební složka „10,000 Volts“ je naštěstí daleko pozitivnější. Není to „Anomaly“ ani „Space Invader“, ale je to lepší než „Spaceman“. Novinka zní jako velké album, které chce něco dokázat. Je až nebývale hitové, což je v určitých momentech i mínusem. Své zřejmě udělal Steve Brown, s nímž Frehley desku natočil. Ten kdysi působil v ne příliš známé kapele Trixter a nyní dělá producenta. Frehley si spolupráci s ním velice pochvaloval, tedy do té doby, než Brown v jednom rozhovoru řekl, že přišel s asi 97 procenty nápadů na celém „10,000 Volts“, což dle Frehleyho není pravda. Prý se mu za toto prohlášení Brown následně omluvil.
Z hlediska těch nejvýraznějších skladeb na „10,000 Volts“ logicky vévodí singly. Titulní kus byl vůbec první ochutnávkou a po právu. Píseň je v klasickém novodobém Frehleyho rozpoložení a je dobře poskládaná kolem jednoduše sekaného riffu. Druhý singl „Walkin‘ on the Moon“ je podobně výrazný, má lehce zeppelinovský nádech, avšak mám s ním zásadní problém kvůli tomu, jak moc nepřirozeně zde Frehleyho hlas zní. Tenhle nešvar se objevuje napříč celou nahrávkou ještě v několika dalších okamžicích. Nevím, jestli je to autotune, ale zní to tak, a nejde si na to zvyknout. Ty melodie to tahá až z Frehleyho paty a prostě to nesedí. Druhý případ, kde mi to tak moc vadí je „Constantly Cute“, která je celkově dost pitomá. Třetím singlem pak byla „Cherry Medicine“, pravděpodobně nejchytlavější věc desky. Jejímu popově kolovrátkovému refrénu jsem musel přijít na chuť. Nejen tato skladba v sobě má něco z osmdesátkového glam metalu a kupodivu to přijímám s povděkem, protože díky tomu „10,000 Volts“ zní svébytně a má až jakousi atmosféru tehdejší doby.
To nejlepší se však nachází jinde. „Fightin‘ for Life“ je tvrdší píseň připomínající třeba „Hard Times“ z alba „Dynasty“ od KISS, navíc zde, a i na několika dalších skladbách, bubnuje Anton Fig. Stejně tak jsem si oblíbil zpěvavou „Blinded“ i bluesově riffovou „Cosmic Heart“, při jejímž refrénu úplně vidím, jak se kroutí spoře oděné děvy jako v klipu ze zlaté éry glammetalového stylu. Tato trojice pro mě tak představuje vrcholy „10,000 Volts“. Oceňuji i baladicky popovou „Back Into My Arms Again“ (mimochodem staré demo z roku 1987) a rovněž závěrečnou instrumentálku „Stratosphere“, pro splnění tradiční variace na téma „Fractured Mirror“. Opět se povedla. Pro úplnost zbývá „Life of a Stranger“ a „Up in the Sky“. První jmenovaná je předělávkou od marocké zpěvačky Nadia a píseň je známá ze soundtracku k filmu The Transporter. Dost překvapivý výběr. Frehleyho ztvárnění je dobré, v kontextu „10,000 Volts“ jde však spíše o průměrnou položku. Při poslechu mě také několikrát napadlo, že by to klidně mohl zpívat Ozzy Osbourne. „Up in the Sky“ pak představuje Frehleyho klasiku, kde se mísí akustická kytara s tou elektrickou. Tato reminiscence na první sólovku je fajn.
Jak vidno, novinka Ace Frehleyho má své mouchy, ale povšechně ji beru jako povedenou nahrávku, která mě po předchozím „Spaceman“ možná až překvapila. Jsou tu přítomny značné úpravy na zpěvu, opakují se tu dokola textová klišé, ovšem hudebně mě většina skladeb baví a několik z nich řadím k tomu nejlepšímu, co Frehley za poslední dvě desetiletí udělal. Terminologií názvu, Frehleyho novinka nekope zrovna desetitisíci volty, ale má spíš klasických dvěstědvacet, což dostačuje na to, abych byl jako fanoušek KISS v roce 2024 spokojen.
Napsat komentář