Země: Česká republika
Žánr: post-hardcore punk
Datum vydání: 12.03.2024
Vydavatelství: Day After Records
Seznam skladeb:
01. First Breed
02. Old Friend
03. Recollection
04. Guide
05. Black Mirror
06. Hurghada
07. She’s Lost Control
08. Ghost II
09. United by Hate
10. Flesh & Bones
Hrací doba: 27:38
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
Pod pojmem savage hardcore music a černobílým obalem zobrazujícím barbara hrozícího palicí osazenou hřeby, jsem si před lety představoval docela jinou hudbu, než jakou plzeňští Boost tvoří. Jejich prvotina „Tribal Culture“ z roku 2020 mě nakonec neoslovila tak moc, jak jsem po zažitém koncertu v Praze při benefici „Lidstvu smrt, koalám život“ toho samého roku doufal. Objevila se na ni už dříve známá vypalovačka „Beaten“ a pak dalších pár chytlavých riffů, ale nic víc, co by mi utkvělo v hlavě. O dva roky později následovalo splitko s Hever, na němž se nachází dvě skladby. Ty už ukázaly trochu nápaditější materiál. Obě mají podstatně delší stopáž, takže stihnou nabídnout více poloh, zpěv je odvážnější a produkce ostřejší. Nicméně žádná známka divošského, palcáty opředeného hardcoru, žádní Amebix ani Discharge.
Boost sami se nechali slyšet, že dost už bylo nasraných hardcorů. Jejich intence tedy nikdy nebyla tvořit tak, jak jsem si já dle výše zmíněných indicií představoval. Novinka „Flesh & Bones“ je toho dalším důkazem. Od tradičně pojatého hardcoru se vzdálili ještě více. Jejich záběr je stále silně orientovaný na kytarové riffy a houpavé, kolikrát až taneční groovy, ale na „Flesh & Bones“ k tomu přidávají i něco navíc. Jejich styl lze připodobnit k bandám jako Drain, Mindforce a co se onoho přesahu týče, především Turnstile.
Je to jako zkombinovat klasický hardcore s devadesátkami. Boost nejsou tak tvrdí a agresivní, přestože přísné riffy a zemitá tempa tu rozhodně jsou. Není to ani nekontrolovatelný bordel, jelikož struktura písní je celkem jasně daná, a navíc se pohybují převážně v pomalejší střední rychlosti s důrazem na chytlavou rytmiku. S „Flesh & Bones“ do jejich stylu pronikly i melodičtější vlivy či různé melancholické linky, což celý koncept Boost dělá zajímavějším. Na „Tribal Culture“ na mě působili jenom jako stroj na riffy bez dalšího oživení, a to mě prostě časem omrzelo. „Flesh & Bones“ je barvitější, odvážnější a má svůj vlastní ksicht. Stačí porovnat obaly obou nahrávek. Ten k novince má fialový přeliv a ukazuje pouštní krajinu s pyramidami na pozadí, lebku v popředí a na obloze jakousi prasklinu. Rozhodně láká k poslechu.
„Flesh & Bones“ hodnotím rozhodně výše než předešlé placky Boost, ale to neznamená, že vše vypilovali k dokonalosti. Jsou zde momenty, kdy Boost stále připomínají onen stroj na riffy, jelikož některé skladby mohou i nadále působit spíše dojmem poskládaných dvou, tří riffů na sebe a nic víc. Ve většině případů se ovšem podařilo přidat i něco dalšího, co z výsledku nakonec udělá opravdovou skladbu. Musel jsem si k tomu ale dojít a desku několikrát otočit. První poslechy pro mě zprvu byly trochu zklamáním. Další poznatek, který však nadále přetrvává, je, že se Boost až moc točí ve stejných tempech a postupech, takže si jsou stopy dost podobné, s čímž souvisí i jistá předvídatelnost. Rovněž produkci bych si dokázal představit průraznější a klidně i čistší. Zejména zvuk bicích v hlasitých pasážích podivně šustí.
Úvodní „First Breed“ víceméně pokračuje v tom, co už od Boost známe. Tvrdý riff, nabalování tempa a specifický zpěv. Ten mi v této skladbě připadá asi nejslabší, především ve vyšších momentech. Jinak se stopa valí kupředu moc příjemně, tedy do té doby, než vyšumí do prázdna. Tohle by se nemělo dělat ty vole, škoda takového konce. „Old Friend“ zaujme především výborným breakdownem ke konci, jinak ji vidím jako tu slabší položku alba, jelikož je spíše Boost standardem. Následující „Recollection“ už nabídne i výbušnější zvuk, zejména když se připojí hostující Wrecked Culture. Stejně tak zafunguje i „Guide“, kde se Boost poprvé a naposled pustí i do pořádného náklepu. Je zde krásně vidět, jak by to dokázalo celou nahrávku ještě více oživit, kdyby se podobně utrhli ze řetězu častěji.
K mým nejoblíbenějším skladbám patří ty nejodvážnější a nejvíce vzdálené hardcoru. Třeba taková „Black Mirror“ začíná poměrně klasicky, ale brzy nabídne i rychlou melodickou pasáž, kde vynikne zpěv. Posléze se ještě stihne píseň utišit a nabídnout další, tentokrát zase tvrdší nápady. V této poloze mě Boost zkrátka baví opravdu hodně. Zajímavá mi přijde i kratší instrumentálka „Hurghada“. Na ni už navazuje riffovačka „She’s Lost Control“. Ta právě reprezentuje ty skladby, které výrazně stojí na svém riffu, ovšem v tomto případě jsem s tím naprosto v pohodě, protože ten riff, ač jednoduchý a třeba v crossoverthrashovém žánru tisíckrát slyšený, je skvělý. Po delším intru nabídne obdobně laděný riff také „Ghost II“. Tady by se dalo přirovnávat i k Leeway. Minutovku „United by Hate“ vnímám spíše do počtu a jelikož se jedná už o třetí skladbu v podobném tempu za sebou, asi bych se bez ní úplně obešel. To nejlepší nakonec. Titulní „Flesh & Bones“ představuje něco úplně jiného, se zvláštně zádumčivou náladou, ale sedí to sem a výborně se ji daří uzavřít celé album. Jen mohla být delší.
Přestože bych uvítal klidně ještě dynamičtější přístup, „Flesh & Bones“ je pro Boost rozhodně krok kupředu. To, že mají super riffů plné rukávy už víme, nyní však přidali i nové vlivy a podařilo se jim vymanit se ze skličující hardcorové škatulky. Boost působí uvolněněji, svěžeji a nezlobil bych se, kdyby na příští nahrávce ulítli ještě výrazněji. „Flesh & Bones“ doporučuji všem, jejichž hardcore nemusí být jenom o těch nejrychlejších kvaltech a přísných tempech, ale i smyslu pro groove, pořádný riff a trochu alternativy z jiných sfér.
Napsat komentář