Země: USA
Žánr: alternative rock / grunge
Datum vydání: 19.04.2024
Vydavatelství: Monkeywrench Records / Republic Records
Seznam skladeb:
01. Scared of Fear
02. React, Respond
03. Wreckage
04. Dark Matter
05. Won’t Tell
06. Upper Hand
07. Waiting for Stevie
08. Running
09. Something Special
10. Got to Give
11. Setting Sun
Hrací doba: 48:21
Odkazy:
web / facebook / instagram
Poslední přeživší z grungových titánu, Pearl Jam, neusínají na vavřínech a přichází s další novou nahrávkou. Můj vztah k této partě kolem Eddieho Veddera se utvářel celkem dlouho. Přestože patří k zakladatelům grunge, ze seattleské scény jsem si k nim našel cestu až k jako vůbec posledním, zhruba v období vydání alba „Backspacer“, tedy roku 2009. Jejich klasické počiny z první půlky devadesátých let mám moc rád, ale můj vztah k Pearl Jam je i tak o něco vlažnější, než co se ostatních grungových kapel týče.
Snad je to tím, že jejich styl je v porovnání s ostatními měkčí, častokrát baladický. Charismatický hlas Veddera si vždycky říkal o silná témata, jelikož je umí náležitě emocionálně prodat. Z této polohy ostatně pochází dost jejich hitů. Zároveň ale i slabších momentů, zpravidla v případech, kdy už je toho kňourání trochu moc. Na jejich nahrávkách se tak mísí výborné kusy s těmi až kolikrát neposlouchatelnými. Právě nevyrovnanost materiálu je u mě tím hlavním úskalím Pearl Jam. V mých očích se jim podařilo stvořit pouze jedno opravdu skvělé album od začátku do konce, a to sice to první a nejslavnější, „Ten“.
Novinka „Dark Matter“ je už jejich dvanáctou řadovkou. Když budeme počítat i „Mirror Ball“, nahrané s Neilem Youngem, tak třináctou. I současná tvorba Pearl Jam trpí výše zmíněným problémem – nevyrovnaností. Když vezmu v úvahu jejich poslední desky, tak jak minulé „Gigaton“, tak i jemu předcházející „Lightning Bolt“ obsahují povedené skladby. Některé jsou dokonce super, třeba „Mind Your Manners“, „Superblood Wolfmoon“ nebo „Quick Escape“. Pak je tu bohužel ale také dost balastu. Pearl Jam občas zní až moc obyčejně. Až moc jako triviální a lehce přijatelný rock vhodný klidně i pro rádia. Jako když stojí někde vprostřed cesty. Ne příliš tvrdé, aby to byl hard rock, ale ani moc podbízivé, aby to byl pop. „Dark Matter“ je na tom nepřekvapivě obdobně.
Pearl Jam stále umí vyprodukovat dobré singly. Právě singly jsou častokrát tím nejpovedenějším na každé z posledních desek. Jako vůbec nejlepší skladbu „Dark Matter“ vnímám tu čtvrtou, tedy titulní, jež vyšla jako ústřední ochutnávka k novince. Sice se nemůže rovnat klasické tvorbě Pearl Jam, ale v té současné patří rozhodně k tomu zdařilému. Do této společnosti mohu přidat i zbylé tři písně z úvodu. První dvě stopy „Scared of Fear“ a „React, Respond“ jsou příjemně nakopnuté, nenudí a mají zapamatovatelné pasáže, ať už jsou to refrény nebo riffy. Takhle by to šlo. Zajímavá „Wreckage“ byla dalším singlem. Je laděná do country, ovšem tento vliv je ukočírován v rámci dobrého vkusu, stejně jako i určitý americký patos, v němž mají Pearl Jam zpravidla často nepříjemně fotrovský výraz. Důraz na tento, řekl bych springsteenovský patriotismus, je na „Dark Matter“ ještě silnější než v případě předchozích dvou studiovek. Jejich rock tak hned několikrát zabrousí nejenom ke country, ale i blues nebo folku.
Od páté skladby „Won’t Tell“ už ale nastávají potíže. Právě tento kus a také hned následující „Upper Hand“ jsou klasickými popovými sranci Pearl Jam. První jmenovaná má navíc kytary vykradené z „Pictures of You“ od The Cure. Dvě následující stopy vrátí nahrávku do přinejmenším obstojné formy. „Waiting for Stevie“ je úplně ukázkovým příkladem písně vystavěné po vzoru Pearl Jam. Zprvu stojí na Vedderově silném vokálu, avšak pozornost si brzy převezmou dravé kytary Mike McCreadyho a Stonea Gossarda, které naruší její doposud poklidné tempo. „Running“ zaujme především tím, že je rychlá, jelikož je v tom na albu jediná. Nějaký zajímavý nápad v ní lze hledat ale jen stěží. Alespoň se nepohybuje v nudném šedivém průměru jako poslední tři skladby. „Something Special“ mi přijde zcela mimo, hodící se spíše na Vedderovu sólovku, „Got to Give“ by mohla být další potencionální líbivou rádiovkou a závěrečná „Setting Sun“ je Vedderovou záležitostí někam k táboráku. Na usínání by poslední čtvrthodinka mohla fungovat dobře.
Vývoj „Dark Matter“ je pro mě tak úplně totožný s „Gigaton“ a „Lightning Bolt“; slušný začátek dávající naději, poté už jen postupný úpadek a boj desku vůbec doposlouchat. Na jednu stranu musím konstatovat, že těch vyložených průserů je v případě novinky méně než na nedávných předchůdcích, na stranu druhou jsem si ale zase na aktuální nahrávce nenašel tak oblíbené písně, jako na těch minulých. „Dark Matter“ je tak ucelenější než třeba „Gigaton“. Není tu tolik výkyvů z celkového průměru, ale ani nic, co by tím pádem výrazněji vyčnívalo. Výsledkem je tak jako tak album, z něhož si budu maximálně vybírat, ale pouštět si ho jako celek? Těžko. To samé platilo a platí i o „Gigaton“, jež jsem si pustil v celé své délce od dob vydání nyní vůbec poprvé, a to vyloženě pro připomenutí a možnost čerstvého porovnání s „Dark Matter“.
Pearl Jam tedy jedou stále na stejné vlně. Skalní fanoušci si s Vedderem zazpívají tklivé melodie, zavzpomínají na devadesátky, a to je asi tak všechno. Po slibném začátku se dostaví nekonečná nuda. Vyniknout „Dark Matter“ nepomáhá ani placatá produkce Andrewa Watta. Toho už by někdo měl konečně někam zavřít a do blízkosti rockových interpretů vůbec nepouštět.
Napsat komentář