Země: USA
Žánr: stoner rock / metal
Datum vydání: 14.06.2024
Vydavatelství: At the Dojo Records
Seznam skladeb:
01. Dehumanize
02. Loch Ness Wrecking Machine
03. Hands of the Zodiac
04. Haze the Hides
05. Roads of the Lowly
06. (Time Is) Pulling You Under
07. Destroyin‘ Light
08. Lifetime Waiting
09. Solar Baptized
10. What I Need
11. The Return of Tomorrow
12. Liquify
13. High Tide
Hrací doba: 49:20
Odkazy:
web / facebook / instagram
Léto, skejty, pohoda a nářez kytar. To jsou první asociace, které si při pohledu na jméno Fu Manchu vybavím. Málokterá kapela má tak vyrovnanou diskografii jako tito rodáci z kalifornské Orange County. Klasici stonerového žánru za svou více jak třicetiletou kariéru nikdy nevydali nic, co by podlézalo jejich standard. Zároveň je poměrně těžké najít v kolekci jejich desek něco vyčnívajícího nad zbytkem. Vyloženě mistrovské dílo na svém kontě nemají, avšak disponují nespočtem podařených placek, jež jsou fakt moc dobré a zapsaly se do historie žánru. Tou nejprofláklejší je „The Action Is Go“ z roku 1997. Ostatně právě tímto albem započala jakási zlatá éra kapely, kdy se nacházela na vrcholu zájmu. Do jisté míry za to určitě může bubeník Brant Bjork, který přišel po rozpadu legendárních Kyuss. Jeho bicí pomohly Fu Manchu tvořit energií nabité fláky, čímž perfektně vystihli svá textová témata.
Ono stačí kouknout na obaly jednotlivých desek. Od druhého „Daredevil“ až po osmou „Start the Machine“ se na nich postupně objevila bugina, závodní auta, skateboard, crossové motorky, dodávky (boogie dodávky samozřejmě), výletní sporťák a nakonec tachometr. Tenhle výčet mluví za vše. Fu Manchu si libují v adrenalinu a přesně tak taky zní. Jejich stoner rock v tomto období byl převážně rychlý a sršel pohodovou náladou. Prostě vzít prkno nebo káru a vyrazit vstříc západu slunce. Toto rozpoložení mám na Fu Manchu nejraději. Tak jak zlatá éra roku 1996 začala, tak o šest let později skončila, tedy odchodem Bjorka. Nicméně já osobně mám ve velké oblibě i řadovky mimo tuto éru, třeba jemu předcházející „In Search Of…“, kde se jejich typický zvuk začal krystalizovat, nebo naopak po něm následující „Start the Machine“, které skvěle v nabité formě pokračovalo.
V následujících letech se však Fu Manchu trochu proměnili. Jako zlomovou nahrávku vidím „Signs of Infinite Power“ z roku 2009, kde pomalu dojížděla letní atmosféra předchozích desek a začali se uchylovat k tvrdšímu zvuku a ujetým tématům vesmíru a psychedelie, což jsou ostatně klasické náměty stonerového stylu. Tato poloha jim byla vždy blízká, jak by také ne, ale nebyla tak výrazná, jako je tomu právě nyní. Při poslechu Fu Manchu se posluchač často ocital v otřískaném Chrysleru, písek se mu lepil do očí a pedál sešlápnutý k podlaze trhal asfalt. Tu a tam se však samou rychlostí najednou vznesl a začal cestovat stratosférou až do hlubokého vesmíru. Tyto výlety doprovázené hutnou rytmikou jsou od „Gigantoid“ přes minulé „Clone of the Universe“ až do dnešního „The Return of Tomorrow“ převažujícím tématem. Ostatně, znovu stačí kouknout na obaly těchto desek, všechny tvořené ujetou koláží.
Co Fu Manchu zůstalo i přes jemné stylové odchylky je brutální užití fuzz pedalu na kytarách. Fuzz je dalo by se říci poznávacím znamením kapely, byť rozhodně nejsou jediní, kdo jej ve stoneru používají. Poslední řadovky jsou pomalejší, ne tak energické, ale právě kytarové riffy vás drtí i nadále. Novinka „The Return of Tomorrow“ udělala oproti předchozím plackám zajímavý krok; je rozdělena na dvě poloviny. Ta první užívá fuzz v celé své míře, což znamená, že skladby jsou tvrdé a plné silných riffů. Druhá je pak klidnější a dává prostor k delším kompozicím a psychedeličtějšímu vyznění kapely.
Nedávné „Gigantoid“ i „Clone of the Universe“ tvoří zdařilý materiál, ovšem s „The Return of Tomorrow“ mi přijde, že se Fu Manchu podařilo současné rozpoložení předvést v dosud nejlepší formě. Sice zde také není ten pocit adrenalinové jízdy a Fu Manchu to valí plnou rychlostí pouze v jednom momentu, nicméně hned od prvních vteřin otvíráku „Dehumanize“ je jasné, že tady jsem doma. Riffovačka je to ve standardních mantinelech Fu Manchu a stejně tak charakteristická je i vypravěčská dikce Scotta Hilla. Posluchač je zkrátka přenesen na tu správnou vlnu. Stejně tak „Loch Ness Wrecking Machine“ je dalším parádním zářezem se zase trochu jinými postupy, ale stále typickou rytmikou Fu Manchu.
Třetí pecka „Hands of the Zodiac“ je pak mou nejoblíbenější. Pokračuje ve valivém středním tempu, fuzzem obalenými kytarami a zarývá se do uší úderným refrénem. Tady se to sešlo opravdu parádně. Pobaví i psychedelická mezihra pěkně doplňující zkouřený text vykřikující různá proroctví. „Haze the Hides“ a „Destroyin‘ Light“ jsou reprezentanty těch pomalejších kusů Fu Manchu, které navozují až doomové nálady, dalo by se říci sabbaťárny, a také nejběžnější žánrovky ve stoneru. Přestože mají svoje kvality, nejsou tím, kvůli čemu si Fu Manchu pouštím, právě z toho důvodu, že takhle ve stoneru hraje většina představitelů. Nicméně jsou v pořádku a sedí sem. Pořádně tvrdé riffy v podobném rozpoložení nabízí i „Roads of the Lowly“, zde mi však přijde slabší její refrén. I díky takovýmto kusům bych se nezdráhal označit „The Return of Tomorrow“ za jednu z nejtvrdších nahrávek Fu Manchu, ne-li vůbec tu nejtvrdší. Asi nejblíže k dávné energii Fu Manchu má „(Time Is) Pulling You Under“, jednoznačně nejrychlejší stopa novinky. Nápady, na nichž je postavena, jsou fajn. Má tempo a šlape, však má také stěží dvě minuty. Příjemné rozčísnutí všech těch okolních zemitých tvrďáren.
Z první poloviny „The Return of Tomorrow“ mám tak dobré pocity, téměř všechny skladby jsou zapamatovatelné a baví. Té druhé půlky jsem se trochu bál, ale stačilo pár poslechů a zjistil jsem, že nebylo proč. Začíná sice poměrně fádní „Lifetime Waiting“, ale posluchač si hned všimne oné změny na kytarách, které nezpůsobují donekonečna rozvibrované uši. „Solar Baptized“ se už pohybuje tam, kde bych čekal. Náladotvorné kytary, uklidňující vokál, opakující se motivy, ale i zrychlení v druhé půlce a sólování na kytary; tohle je stoner rock. Fu Manchu se do toho vzápětí však položí ještě více. Přichází „What I Need“ jejíž klidné tempo se ještě prohloubí s druhou polovinou, kde šeptající Hill přinese spolu s krásnými vyhrávkami totální pohodu. Tohle je hudba k ničím nerušenému pozorování oblohy. Má druhá nejoblíbenější píseň novinky. V podobném duchu se nese i úplný závěr desky, „High Tide“, nicméně mezi těmito dvěma stopami jsou ještě další dvě. Titulní „The Return of Tomorrow“ i „Liquify“ jsou docela nuda. Nepřinášejí nic zajímavého, pouze opakují už slyšené. Kdyby album končilo s „High Tide“, mělo by i tak dostačujících čtyřicet minut a byla by to krása.
I přes určité výtky je však novinka dobrou deskou. Zajímavé je ono rozdělení na dvě půlky. Riffy v té první dokáži uzemňovat, zatímco při té druhé se dá příjemně rozjímat a snažit se tak nějak v klidu přežít letní vedra. Sice s každou další oznámenou nahrávkou Fu Manchu neustále doufám, že by se mohly navrátit pocity pravého pouštního rocku s palmami, sluníčkem a nespoutanou jízdou, nicméně i současné směřování Fu Manchu mě baví a v případě „The Return of Tomorrow“ pak doposud vůbec nejvíce. Když tak koukám na seznam jejich řadovek, ta aktuální se mi líbí snad ještě více než „We Must Obey“, což je rok 2007. V tom případě je „The Return of Tomorrow“ nejlepším albem Fu Manchu za posledních dvacet let, a to je moc povedený výsledek.
Napsat komentář