Datum: 31.08.2024
Místo: MeetFactory, Praha
Pořadatel: Obscure Promotion
Vystupující: Beherit, Hellbutcher, Death Worship, Larvae, Můra
Slovo kultovní bývá v dnešním světě silně nadužíváno na kdejakou blbost, ale na kapelu jako Beherit sedí stoprocentně. Svým inovativním přístupem v roce 1989 v podstatě předznamenali nástup druhé vlny black metalu, přesto se ale nikdy velkého ohlasu nedočkali. Jejich mysticky destruktivní styl vykazoval známky geniality i debility. Absurdně tvrdý black metal po vzoru Blasphemy se u nich mísil s rituálním ambientem, kterému později propadli úplně. Černého kovu se na dlouhé roky nedotkli, koncertních pódií už vůbec ne. Každopádně jejich odkaz a vliv je dnes již nesporný. Proto po oznámení koncertu v Praze nebylo moc nad čím přemýšlet. Tohle je zkrátka událost. Beherit hrají po dlouhých jednatřiceti letech živě black metal a zastávek nemají v plánu moc. O to cennější je, že se Obscure Promotion povedlo dostat je k nám. Celá akce byla uspořádána pod hlavičkou Obscure Selections vol. 1, což má údajně být nový prostor pro pořádání podobně speciálních vystoupení.
Přiznávám, že jsem šel vyloženě na Beherit. Zjištění, že tu budou další čtyři kapely, mě docela sralo, protože bylo jasné, že to bude dlouhé. Navíc v MeetFactory, kde nebývá prostor pro nějaký odpočinek, pokud nechcete sedět na kolejích. Vůbec pak v tomto případě, kdy bylo navíc vyprodáno a venku bylo vedro jako prase, takže dle očekávání to bylo vevnitř ještě horší. Prvotní vlez byl vyloženě facka do ksichtu. Tímto děkuji všem kolem stojícím, kteří se něčím ovívali a vytvářeli tak alespoň nějaký proud vzduchu. Naštěstí byla nedýchatelnost jedinou vadou na celém večeru.
Program zahajovala tuzemská formace Můra. Viděl jsem je potřetí a rovnou předesílám, že nyní mě to bavilo úplně nejvíce. Jejich narkotický death doom metal začal brzy pohlcovat, takže jsem přestal vnímat i ten pocit, že se v sálu snad rozpustím. Můra má na kontě stále pouze EPčko „Doom Invocations and Narcotic Rituals“ staré už tři roky. To zde mimochodem nabízeli poprvé také na vinylu, a to pouze v patnáctikusové, krví potřísněné limitované edici. Nepřekvapivě se vyprodalo. Nedávno ale také oznámili uzavření spolupráce s vydavatelstvím Doomentia Records, takže předpokládám, že nový materiál bude brzy venku. Nejpůsobivější na Můře je ona pomalu se plížící temnota, která se dokáže ve správných chvílích vyhrotit do ubíjející primitivní tupačky, což byl v podstatě s výjimkou Hellbutcher společný jmenovatel všech zúčastněných. Tuto propojovací linku jsem velice ocenil a Můra na ni najela parádně. Nabalující se riffy i mrazivý vokál makaly fest po celou dobu, takže jejich půlhodinka utekla velice rychle. Třeba závěrečná „Pest Procession“ mě rozseká vždycky. Nechybělo ani tradiční hrození s flaškou vína v ruce. Za mě v pořádku a lepší než na Tones of Decay a Brutal Assaultu.
Dalším v pořadí byla italská kapela Larvae, již jsem vůbec neznal. Ústředním členem je Lucilia Sericata, kytaristka, zpěvačka a dá se říct hlavní divadelnice tohoto spolku. Zajímavostí je, že bubeníkem není nikdo jiný než Tom Coroner, velká osobnost naší podzemní scény. Mám tušení, že někde říkal, že po odchodu z Cult of Fire už bubnovat nebude, ale jak se zdá, moc dlouho mu to nevydrželo. Styl Larvae se podobně jako u Můry soustředí na deathdoomové svinstvo s kapkou blacku. Vlastně mi to po celou dobu nejvíce připomínalo Hellhammer, až takhle zpátečnické a prosté to bylo. Nicméně počínání to bylo sympatické. Vyloženě rychlé kvalty byly snad jen dva, jinak to byl opravdu nariffovaný koncert převážně v pomalejším nebo středním tempu. Bicí byly strojově přesné a měly zvláštní ozvučení (dost jiné než na nahrávkách), což mi evokovalo až industrialové Godflesh. Pozoruhodná byla i pódiová prezentace, kdy se v jednom momentu Coroner odebral na kraj pódia, basák Maso Alastor Desekrator (o vychytané přezdívky nebyla tento večer nouze) na druhý a Sericata se mezi nimi začala polévat krví z lidské lebky. Myslel jsem, že se jedná o konec vystoupení, nicméně poté se všichni tři zase odebrali ke svým nástrojům a hrnuli svůj zpátečnický metal dál do lidí. Opět mě to bavilo dost. Larvae vydali doposud jen dvě EPčka, ale na případný debut si rád počkám.
S následujícími Death Worship jsem se rovněž dosud nesetkal. Při bližším pátrání jsem zjistil, že je to kanadsko-německá zhůvěřilost, již založil Deathlord of Abomination and War Apocalypse, kytarista z Blasphemy, takže to všechno hned dávalo smysl. Jak stylově, tak dramaturgicky. Death Worship jsou klasickou prasárnou, jakou lze od kapely mající co dočinění se hřbitovem Ross Bay v kanadském městě Victoria čekat. Po dvou úvodních vystupujících se zde už hrálo ve vysokém tempu a konalo se učiněné násilí, odkazu Blasphemy a Beherit tak vlastní. Nábojnicové pásy, řetězy a agresivní rudé osvětlení, nic pravému war metalu nescházelo. Jelikož jsem na Death Worship stál více vzadu, mohl jsem poprvé vidět, jak je MeetFactory opravdu narvané. Koncert mě vyloženě nesemlel, jak asi měl, avšak je jasné, že svůj žánr mají Death Worship v ruce. Ani oni ještě nevydali žádnou řadovou nahrávku, pouze pár EPček. Až se tak stane, měla by to být pro všechny vyznavače hrubého hoblování povinnost.
Hellbutcher byli jediným jménem, které ze zajetého stylu večera trochu vybočovalo. Primitivní a úderné rytmy vystřídal vyloženě staroškolský black/speed metal plný ryku a kytarových vyhrávek. Mohlo to být příjemné zpestření, navíc vidět řádit na pódiu právě zpěváka Hellbutchera známého hlavně z legendárních Nifelheim se vždycky počítá, ovšem mě to nevzalo. Tak jako mě neoslovuje jejich aktuální prvotina, tak mě i koncert povětšinu času nic neříkal. Přitom mám v tomto žánru řadu oblíbenců. Styl Hellbutcher sice působí pravověrně, ale má snad až moc melodických podkresů, zejména v refrénech. Potěšila mě tak jenom „Death’s Rider“, jejíž riff a tempo má naživo alespoň pořádné koule. O mých pochybnostech kolem této party svědčí i fakt, že na závěr hráli předělávky. Tou první byla “Die in Fire“ od Bathory, sympatická volba, kdy sáhli po dávném kusu, který se ani nikdy neobjevil na řadové desce. Druhým pak byl „Black Metal“ od Venom. Tím si sice získali celý zaplněný sál na svou stranu a „lay down you soul to the gods rock ‚n‘ roll“ řval každý, kdo mohl, ale je to taková sázka na jistotu, až to hezké není. Já chápu, že Hellbutcher mají asi hlavně sloužit jako pocta dávným časům, však také přesně to hoblují, ale mě nechali chladným. V průběhu vystoupení jsem šel k baru a s posledními tóny odešel ven.
Venku jsem zjistil, že je tam nabito, jak kdyby vevnitř snad nikdo nehrál. Nechápu, kam se všichni ty lidi vešli, když hráli Beherit. I kvůli tomu jsem se šel trochu nadýchat čerstvého vzduchu a po chvíli se vrátil zpět, zabrat si nějaké slušné místo. To už bylo půl dvanácté večer. Beherit uvedli svůj set poměrně dost dlouhým elektro-ambientním intrem, až jsem si říkal, jaká by to byla prdel, kdyby Nuclear Holocausto Vengeance a spol. opět zanevřeli na metal a hráli zde hodinu jen v tomto stylu. To se samozřejmě nestalo. Po chvíli se rozezněly majestátní tóny „Unholy Pagan Fire“ a další klasiky následovaly vzápětí. Vystoupení bylo zaměřeno převážně na debut „Drawing Down the Moon“, ale dostalo se i na pár věcí z řekněme nultého alba „The Oath of Black Blood“ a návratového „Engram“, za což jsem byl rád.
Památných momentů zde byla spousta. Beherit nakládali jako hovado, až jsem tomu nechtěl věřit. Dostali mě podobně jako třeba jejich finští kolegové Rippikoulu na stejném místě před rokem. Měli super zvuk, skvělé seřazené skladby a nechyběly ani pro ně typické mezihry nebo hypnotická zaříkávání. Z nahrávek můžou dnes Beherit znít poměrně zašle, byť ona rituální atmosféra „Drawing Down the Moon“ je dodnes plně funkční, ale skutečně mě překvapilo, jak vyspěle naživo působí. Na to, že nikdy nepatřili do první ligy, tak měl jejich koncert ty nejvyšší parametry. Hlavně díky výborným, často ikonickým riffům. Už se druhou „The Gate of Nanna“ samozřejmě došlo na totální uctívání – „AVE SATAN, AVE LUCIFER!“ Poté vystřídal notně zprasený vokál Nuclear Holocausta Vengeance kytarista Black Moon a Beherit se vrhli na nejstarší dva kusy, „Grave Desecration“ a „The Oath of Black Blood“. Během nich se energie vyšponovala do maximální možné míry a pod pódiem to začalo vřít. Primitivnost těchto písní je nakažlivá a fanatismus se rozléhal intenzivně hrozícím sálem.
Tlak neustával ani s návratem k debutu. Ikonické zvolání „INTO THE CITY OF MEGIDOOO“ v „Salomon’s Gate“ pohlcovalo naprosto s přehledem, stejně jako třeba doomovější „Sadomatic Rites“. První ukončení zajistila epická „Lord of Shadows and Goldenwood“, ale došlo i na přídavek, kde zazněla také novější „Pagan Moon“. Ta je novodobou hymnou Beherit a jsem moc rád, že ji zahráli. Obecně vnímám album „Engram“ jako zdařilé, takže oceňuji, že se na něj nezapomíná.
První koncert pod hlavičkou Obscure Selections nelze hodnotit jinak než pozitivně. Sestava kapel byla zvolena velice vhodně. Poznal jsem díky tomu Larvae a Death Worship, které se nejspíš vyplatí sledovat i nadále. Můra zde odehrála za mě nejlepší koncert, co jsem u nich viděl, a Beherit, ti ještě předčili má očekávání. Tajemná nálada „Drawing Down the Moon“ byla přenesena dokonale a u starších kusů naplno vynikl klasický hrubý masakr. Opravdu důstojné vystoupení hodné tak velkého jména. Návrat na pódia a k black metalu měl smysl. Kult násilí a smrti znovu ožil.
Napsat komentář