Chapel of Disease – Echoes of Light

Země: Německo
Žánr: hard rock / progressive rock / metal
Datum vydání: 09.02.2024
Vydavatelství: Ván Records

Seznam skladeb:
01. Echoes of Light
02. A Death Though No Loss
03. Shallow Nights
04. Selenophile
05. Gold / Dust
06. An Ode to the Conqueror

Hrací doba: 42:07

Odkazy:
 bandcamp / facebook / instagram

Kapely často měknou, tak už to prostě je. Děje se to v každém žánru, death metal nevyjímaje. Je to vcelku logické, málokdo chce dělat pořád to samé dokola a když začnete hraním bordelu, většinou se s postupem věku přikloníte spíše k uklidnění než ještě přidáním na obrátkách. Čest výjimkám. Zrovna ve zmiňovaném death metalu se nejedná o nijak zvláštní věc. Dané je to už historicky, kdy hned několik žánrových klasiků po prvotních průplaších přešlo k nápaditějším, zpravidla daleko techničtějším a progresivnějším věcem, čehož dosáhli ubráním na brutalitě.

Týká se to i dnešní doby. Mohu jmenovat Horrendous, Morbus Chron či Tribulation. Ti všichni začínali jako typická staroškolská prasárna vzývající dávné časy. Všem to ale vydrželo jenom jedno album. Stejně jako dalším do party, Chapel of Disease. Ani pojmenování podle dvou legendárních válů od Morbid Angel jim nezabránilo sjet z původně vytyčené cesty. A že sjeli pořádně, ze všech jmenovaných vůbec nejvíce. Nejenomže už nehrají death metal, oni nehrají snad už ani ten metal.

Chapel of Disease byli založeni roku 2008 v německém Kolíně. K první studiové desce se dostali o čtyři roky později. Debut „Summoning Black Gods“ je naprosto tradičním death metalem. Rychlá hudba, okultní atmosféra a hororová témata. Co víc chtít, šlo jim to dobře. S následujícím „The Mysterious Ways of Repetitive Art“ už ale začali své obzory rozšiřovat. Nelze si nevšimnout odvážnějších postupů a vlivů prosakujících i z jiných metalových podžánrů. Nicméně stále se jedná o death metal, jenom s trošku jiným přístupem. Hlavní zlom nastal až s třetí deskou, nyní tedy jejich předposlední, „…And as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“. To byl také můj iniciační moment. Právě tehdy mě Chapel of Disease zlákali na svou stranu.

Death metal se u těchto Němců začal prolínat s hard rockem a progresivním rockem sedmdesátých let. Nejde to označit ani za death ‚n‘ roll, ten je přece jenom ostřejší. Chapel of Disease našli smysl pro vrstevnaté melodie a povznášející nálady. Atributy metalu smrti šli tak moc do ústraní, že „…And as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ vnímám jako deathmetalovou desku skutečně okrajově. Nejdůležitějším ale je, že se jim tenhle originální mix povedlo poskládat fakt parádně. Za rok 2018 mě jen máloco tak příjemně překvapilo. Uběhlo dlouhých šest let a Chapel of Disease mají konečně venku nový materiál. A jak je snad jasné, má očekávání byla veliká.

Novinka se jmenuje „Echoes of Light“. Stejně jako její předchůdce, i ona má šest skladeb a stopáž kolem třičtvrtě hodiny. Podobné jsou i obaly obou desek. Není zde název ani logo kapely, v případě „Echoes of Light“ přibyl alespoň název alba. Dominuje samotná malba. Na „…And as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ to jsou předbouřkově vypadající mraky, u „Echoes of LIght“ to je pohled do vesmírné oblohy. Aktuální nahrávka na mě ale nepůsobí nijak kosmicky. Rovněž hudebně se dá jasně připodobnit ke svému předchůdci. Chapel of Disease stylově pokračují tam, kde skončili, pouze s tím rozdílem, že toho death metalu je fakt úplné minimum. Tento žánr bych používal už jenom z hlediska původu kapely, ne současného zvuku. „Echoes of Light“ ze všeho nejvíce zní jako rocková deska, ať už strukturou skladeb nebo celkovým zvukem.

Při pohledu na seznam skladeb může překvapit, že dvě úvodní stopy jsou ty vůbec nejdelší na albu, kdy mají obě přes osm minut. Hodně odvážný krok. Bohužel, právě tento ambiciózní začátek „Echoes of Light“ je docela slabota. První, titulní skladba namísto toho, aby přišpendlila posluchače k reproduktorům, spíše vzbuzuje rozpaky. První sekundy jsou ještě sympatické. Chapel of Disease se ihned vrhají na jemné linky. Žádné hry na death metal, prostě rovnou melodický riff a pak hned klídek a piánko. Následující přechodová pasáž je fajn, ale je divně smíchána do sebe. Jednotlivé nástroje se kousají, dávají si přednost, nevím, hlavně ve sluchátkách je to dost otravné. Lépe pak působí relaxační atmosférický part připomínající uvolněné chvilky Kvelertak. Tento dobrý motiv se postupně proměňuje až do konečného vyvrcholení, v němž dojde dokonce na chvilkové blastbeaty, takže i nějaký metal, nicméně jako celek je tento úvod takový nemastný-neslaný. Rovněž ke zpěvu jsem trochu rezervovaný, jelikož si říkám, jestli se sem to staroškolské chroptění vůbec hodí.

Druhá „A Death Though No Loss“ také startuje pomocí zajímavě se rozvíjejícího se riffu. Vedle něj postupně rostou i bicí a skladba hned získá živelný základ. Doposud tvrdší vyznění se brzy umírní. Chapel of Disease se tu vytasí s tou úplně nejobyčejnější mezihrou, jakou si lze představit. K něčemu zajímavějšímu se dostanou až kolem kytarového sóla. Ta jim naštěstí makají pořád stejně dobře, jako na minulé řadovce. Kytary obecně jsou na Chapel of Disease to nejlepší, tu hardrockovou rozjetost je radost v jejich podání slyšet. Ani to ovšem nepomůže tomu, že na to, o jak rozlehlou kompozici se jedná, se tu zase tak moc žádné terno neděje. Úvodní super riff a sólo beru, ovšem to je na osm minut trochu málo.

Dobré skladby tu ale naštěstí jsou. Třeba třetí „Shallow Nights“. Tahle balada je hit jako blázen. Ano, balada, která je ještě k tomu postavena na až naivních nápěvech, jež byly již stokrát slyšeny, ale co naplat, funguje to perfektně. Točí se kolem neuvěřitelně chytlavého refrénu. Je to až tancovačková odrhovačka na sblížení párů. Možná zbytečně moc natahovaná, ale přesto jsem si ji oblíbil. V podzimních mlhách se bude dobře poslouchat. Následující „Selenophile“ zavede album zpět k ostřejší poloze. Opět se jedná spíše o hard rock. I tato píseň je chytlavá, stojí na jednoduchých postupech a má dobře zapamatovatelný refrén. Takhle by to šlo.

Za druhou nejoblíbenější skladbu označuji „Gold / Dust“. Zajímavě se rozehrává, opět zde vládnou skvělé kytary a překvapí i kompletně čistý zpěv, který sem sedí. Možná by neškodilo, kdyby se podobné vokály objevovaly v tvorbě Chapel of Disease častěji. K hudbě by to třeba v případě prvních dvou kusů na „Echoes of Light“ mohlo sedět výstižněji. Po trojici povedených stop přichází poslední „An Ode to the Conqueror“. Ta bohužel znovu uvrhá desku do pochybností. Je z ní jasně cítit snaha o epické vyústění, ale vůbec to na mě nepůsobí. Zřejmě by to fungovalo, kdyby bylo předchozí dění opravdu intenzivní a nabízelo velký zážitek. To se ovšem neděje, takže je tento závěr docela nuda.

„Echoes of Light“ je pro mě tedy zklamáním. Jasně, jsou tu tři pecky, které mě baví dost. V celkovém rozsahu je to však méně jak polovina nahrávky. I na minulém „…And as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ bylo pár slabších momentů, ale i tak bylo toto album daleko kompaktnější a kvalita jednotlivých skladeb vyrovnanější. Chapel of Disease zdá se nadobro opouští metalové teritorium, což mi vůbec nevadí. Problém je ve skladatelských nápadech. „Echoes of Light“ jednoduše není tak nabité a poutavé. Jsem si jistý, že své oblíbené party si budu pouštět i nadále, ale vracet se k albu jako celku? To asi minimálně.