Ceremony of Silence – Hálios

Země: Slovensko
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 19.07.2024
Vydavatelství: Willowtip Records

Seznam skladeb:
01. Primaeval Sacrifice
02. Serpent Slayer
03. Moon Vessel
04. Eternal Return
05. Light Runs Through Light
06. Perennial Incantation
07. King in the Mountain

Hrací doba: 35:29

Odkazy:
 bandcamp / facebook / instagram

Jednou z mých oblíbených deathmetalových kapel jsou slovenští Ceremony of Silence. Nevím, kolik toho můžeme Slovákům závidět, ale tuhle partu klidně, protože v Čechách nic na podobné úrovni momentálně nemáme. Napadají mě snad jen Heaving Earth, ale ti přece jenom hrají v rámci žánru něco docela jiného. Když se bavíme o Ceremony of Silence, musíme jít do souvislostí třeba s Ad Nauseam, Ulcerate nebo Zhrine. Tedy k technicky vybaveným tělesům, která si libují v disonancích a netypických postupech. Slovenské duo Svjatogor a Vilozof, k němuž se loni přidal i zpěvák Neplex, má ambice drát se právě o tuto nejvyšší ligu.

O slovo se důrazně přihlásili s první řadovkou „Oútis“, jíž vydali v roce 2019. Ihned si mne získala. Přestože jsem měl pár výhrad, celkový dojem byl výrazně pozitivní a dodnes se k albu s radostí vracím. Deska byla zpracována parádně po všech stránkách, ať už kompozičně, zvukově nebo graficky. Podobných děl v našich končinách mnoho nevzniklo. Vzhledem ke slušnému a širokému ohlasu bylo trochu překvapivé, že se muselo na další studiovku čekat pět let. Dostala jméno „Hálios“ a rozhodně má na co navazovat.

Jestli jsem tu v předchozím odstavci chválil propracovanost „Oútis“, tak s „Hálios“ nemohu jinak. Znovu je dotažená po všech stránkách. Je to velká deska se vším všudy; promakanou grafikou počínaje a ambiciózní hudbou konče. Oproti svému předchůdci má novinka jiný zvuk. Zatímco „Oútis“ působila chladným až strojovým dojmem, „Hálios“ zní živelně. Má výrazně temný a plný tón, který vhodně vystihuje povahu hudby. Ta zní opravdu velkolepě a hlavně soudržně. Na prvotině byly momenty, v nichž trošku ztrácela tempo. „Hálios“ však podobné chvíle eliminoval, což je také hlavní posun a plus oproti „Oútis“.

Stylově se u Ceremony of Silence nic zásadního nemění, ale přesto i zde lze vypozorovat nové vlivy. Hlavně co se bicích týče. Možná to souvisí s onou temnotou, ale do bubnů se tu celkem často řeže s opravdu hrubou tupostí, a to není v technickém death metalu úplně zvykem. I na „Oútis“ na podobné animálnosti docházelo, ale v případě „Hálios“ jsou mnohem četnější a vyčnívající. Připomíná mi to Bølzer, takže z toho rázem máme mix těchto Švýcarů s třeba Ad Nauseam, což už zní celkem ojediněle. Tato invence za mě rozhodně Ceremony of Silence prospěla.

Bylo by s podivem, kdyby takto ražené album nemělo nějaký koncept, a taky že ho „Hálios“ má. Příběh se odehrává v neurčeném vesmíru, obsahuje posvátné dimenze a hledá inspiraci ve starověké indoevropské mytologii. Hudba spolu s texty umí kreslit, takže se vám vše začne odehrávat před očima. Začátek v podobě „Primaeval Sacrifice“ se s ničím moc nemaže a ihned nasadí hrubý death metal nesourodého typu. Chytlavý riff se brodí vrstvou kytar a příjemných zpomalovaček, bicí tvoří neprostupnou stěnu (ale už i v této první stopě začínají tepat) a nad tím vším vládne pevný zpěv, jenž začíná přemítat o tvorbě světa. Děje se tu toho opravdu hodně. Hlavní ale je, že stejně jako celá deska má i první skladba dostatečnou dynamiku, takže si lze užívat jak tíživé pocity, tak třeba vkusné zvolnění v druhé půli.

Druhá „Serpent Slayer“ zručně pokračuje v nastoleném stylu. Kytary tu začínají ještě více skřípat a šlehání činelů dodává hudbě Ceremony of Silence potřebný majestát. Výborné kytary se navíc stále zlepšují, což vyústí v závěrečné sólo. Podobně silný okamžik má i následující „Moon Vessel“, která sice začíná rozvážně, ale brzy zajede do klasických poloh, v nichž dokáže gradovat. Přestože doposavad bylo vše v pořádku, vrchol „Hálios“ teprve přichází. Jedná se o následující trojici skladeb. Tou první je krátké intermezzo „Eternal Return“, jež obsahuje asi mé nejoblíbenější kytarové party na nahrávce. Navíc je na mezihru tak akorát dlouhá, a ne natahovaná jako „Upon the Shores of Death“ v případě „Oútis“. Další „Light Runs Through Light“ jsem si pak oblíbil vůbec nejvíce. S ní začíná obloha rudnout. Bicí umlacují, jsou tu atraktivní pauzy, dojde na výborný zlom, pak zase seriózní klepec, tady je opravdu vše z ranku Ceremony of Silence vytěženo do maxima. Za úplné vyvrcholení bych pak označil „Perennial Incantation“. Starověké menhiry se hroutí, hvězdy padají, začínají temné časy. Vysněný svět se nekoná. Dramatická struktura této skladby skutečně maluje obrazy. Nervní kytary pulzují spolu s bicími, tady slyším Bølzer i v riffáži.

Bohové padli, „Hálios“ jde ke svému konci. „King in the Mountain“ hraje na epickou notu, ale jak jsem již předznamenal výše, za mě si album odbylo to nejlepší v předchozích kompozicích. Závěr se vrací na kvalitativní úroveň z počátku desky, což je ale stále dost dobré. Vzhledem k nejdelší stopáži si poslední skladba může dovolit i odbočky k různým mezihrám, ale i dalším bičům. Jedna atmosférická pasáž mi tu svými lehce jazzovými bicími a ozvěnou kytar připomíná Imperial Triumphant.

V rámci několika posledních let bych se „Hálios“ v daném žánru nebál řadit opravdu vysoko. Ceremony of Silence se povedlo s „Hálios“ udělat další krok kupředu. V porovnání s předchozí „Oútis“ u mě novinka vyhrává po všech směrech, s čímž jsem ani nepočítal. Nezůstali stát na jednom místě a pustili do svého, už tak vytříbeného stylu, další vlivy, což jednoznačně prospělo. Jedná se o mohutné dílo přiměřené délky, které se v rámci technického či disonantního death metalu jen tak neztratí, protože má parametry té nejvyšší úrovně a navíc ke stylu přistupuje zase trochu jinak. Parádní záležitost.