Blood Incantation – Absolute Elsewhere

Země: USA
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 04.10.2024
Vydavatelství: Century Media Records

Seznam skladeb:
01. The Stargate [Tablet I]
02. The Stargate [Tablet II]
03. The Stargate [Tablet III]
04. The Message [Tablet I]
05. The Message [Tablet II]
06. The Message [Tablet III]

Hrací doba: 43:39

Odkazy:
 web / facebook / instagram

V death metalu není moc jmen, která by rezonovala jeho podzemní scénou tak moc, jako Blood Incantation. Pozornost poutají už od svých začátků. Jsou vlastně jedni z tvůrců poslední velké deathmetalové vlny. Už z jejich první studiové nahrávky „Interdimensional Extinction“ z roku 2015 šla spousta lidí do prdele, jak moc dobré to bylo. Stačily jeho čtyři písně a každý, kdo ví, oč v metalu smrti běží, si šel dělat poznámku do notýsku, aby tuhle kapelu z Denveru sledoval do budoucna velice pečlivě.

Debutová placka „Starspawn“ byla přesnou trefou do černého a vše jenom potvrdila. Blood Incantation se podařilo tímto kosmicko-kryptickým dílem zalepit díru po legendárních Demilich či Timeghoul, tedy dvou smečkách, které jako když se na začátku devadesátek snesly na planetu Zemi, aby tu zanechaly absolutní kulty, a zase rychle zmizely. „Starspawn“ je hrubý, vysoce atmosférický, a navíc ještě zručný death metal, kterému nechybí ve své podstatě vůbec nic. Kdyby po jeho vydání Blood Incantation odletěli někam do hajzlu podobně jako výše zmíněná dvojka, věřím, že by za deset let nabyli stejně legendárního statusu. To se ale naštěstí nestalo. Blood Incantation jsou tu stále přítomni, a navíc nás členové této kapely stíhají ještě obšťastňovat skrze zvratky jako Black Curse či Spectral Voice.

S druhou řadovkou „Hidden History of the Human Race“ bylo jasné, že to, co Blood Incantation předvedli na prvotině, nebylo zdaleka vše, čeho jsou schopni. Jak už dnes dobře víme, Blood Incantation neustále rostou, jsou v pohybu, neradi se opakují. Tohle začalo být jasné právě s „Hidden History of the Human Race“, v němž se k původním metalovému zlu přidala ještě větší míra progrese a techniky. Album zní oproti „Starspawn“ vzdušněji, má prostor dýchat, přemýšlet a rozvíjet atmosféru. Zároveň je to pořád nářez jako hovado, takže netrpí neduhem moderních technických kapel, u nichž často chybí známky života. Vše pak kulminovalo závěrečným opusem desky, jež trvá dlouhých osmnáct minut. Inspirace postupy z progresivního rocku sedmdesátých let je zcela zjevná.

Po velikém úspěchu se Blood Incantation jako kdyby na chvíli odmlčeli, ale právě tady se začínalo rodit to, z čehož později vznikla dnešní novinka „Absolute Elsewhere“. Tři roky po vydání své druhé řadovky se totiž vytasili s něčím nečekaným. Z dnešního pohledu však naprosto logickým. Tím je „Timewave Zero“. Dlouho ani nebylo jasné, jestli se má jednat o regulérní dlouhohrající desku, či pouze EP, ovšem dnes se uvádí právě jako EP, tedy krátkohrající album, což je trošku paradox, protože je delší než obě jejich řadovky. Tím hlavním ale je, že se jedná o ryze ambientní počin. O ten se v rámci budování atmosféry otřeli i na předchozích titulech, ale na „Timewave Zero“ se bavíme jakože o totálním space ambientu, kde nejsou žádné (elektrické) kytary, bicí, nic, jenom hypnotické syntetizéry navozující osamělé zvuky dalekého vesmíru. Poslechy „Timewave Zero“ jsou tak ryze meditativní až psychedelické.

Část fanoušků sice po představení „Timewave Zero“ začala skákat z vesmírného korábu, avšak rok na to se museli potupně vracet, protože Blood Incantation se navrátili se vším všudy. Singl „Luminescent Bridge“ je představil zase v deathmetalovém, takže zpátky byly kurevsky pohlcující riffy a propracované technické struktury skladeb, ale zůstal i ten ambient. Zde však jeho propojení s metalem působí součinně. Dříve používali Blood Incantation ambient jako samostatnou jednotku, nyní je plně zapojen do metalu. Popravdě, i tento singl beru dodnes jako experiment a zkoušení si Blood Incantation, kam až mohou ve svém stylu zajít. Rozhodně nepatří k mým nejoblíbenějším skladbám kapely, ale jasně, že je to stále skvělé. Z hlediska dosavadního fungování Blood Incantation se jednalo zatím o to nejoriginálnější, s čím přišli, takže se dalo tušit, kudy asi povedou další kroky.

Po letech zkoušení a objevování nemetalových vlivů se nacházíme v roce 2024 a Blood Incantation vydávají třetí řadovou nahrávku nazvanou „Absolute Elsewhere“. Dle očekávání navazuje na předzvěst „Luminescent Bridge“, nicméně i tak je dost jiná. Kdybyste se třeba rozhodli na novinku tento singl umístit, vůbec by sem nepasoval. „Absolute Elsewhere“ jde totiž namísto technického metalu daleko více po tom progresivním, a to nejenom metalu, ale i rocku. Zjednodušeně řečeno je to death metal skloubený s progresivním rockem. Své zastoupení tu samozřejmě má nadále i ambient. Blood Incantation tak stvořili ultimátní odyseu v níž se prolínají všechny jejich dosavadní světy, a za nový přibrali progresivní rock sedmdesátých let. Ostatně, název desky je odvozen od tělesa stejného jména, v němž působil Bill Bruford, bubeník King Crimson. Inspirace je to tedy jednoznačně přiznaná, tím se také Blood Incantation nikdy netajili. Tento žánr měli vždy v úctě a v jejich hudbě se projevoval zejména na druhém „Hidden History of the Human Race“. V případě „Absolute Elsewhere“ má však naprosto rovnoměrné zastoupení s death metalem či ambientem.

Novinku tvoří dvě skladby – „The Stargate“ a „The Message“. Každá z nich má tři části, respektive tři tzv. tablety. Shodně mají také kolem dvaceti minut. Těžko mezi nimi volit oblíbenější, obě mají naprosto znamenité pasáže. Stejně tak lze v obou najít i méně atraktivní místa. Při srovnání se singlem „Luminescent Bridge“ řadím nové kompozice výše. V případě „Timewave Zero“ také, ale tam je poměrně těžké vůbec srovnávat. U „Hidden History of the Human Race“ a „Starspawn“ už se lehce přikláním ke starší tvorbě, přece jenom mi bylo toto pojetí Blood Incantation bližší. ALE! Porovnávám tu vzájemně desky, které se v žánru metalu smrti za posledních dvacet let nachází všechny v absolutní špičce. Tak jako ty starší patřily k tomu naprosto nejlepšímu, co v dané roky vyšlo, bude k tomu nejlepšímu dozajista za rok 2024 patřit i „Absolute Elsewhere“.

Přestože se může zdát koncept a hudební nálož skrze porci minut býti náročnou, Blood Incantation umí skládat tak, že i dvacetiminutovky lezou do ucha tak nějak samy. Tedy přesněji řečeno mi to dalo asi tři poslechy, a už jsem se orientoval. Hudební pojetí je tak poutavé, že když se zaposloucháte, chtěli byste to také vidět. V případě „The Stargate“ můžete, na kompletní skladbu je videoklip. U „The Message“ už musí pracovat fantazie. Ale to i u té první. Vizualizace při poslechu probíhají takřka neustále, děje se tu toho tolik podivného, že se mohou začít vybavovat scény z „Vesmírné odysey“ Arthur C. Clarka  či „Solaris“ od Andreje Tarkovského.

Úvod „Absolute Elsewhere“ začíná celkem zhurta. Bicí mají nádech akčního snímku, celý rozjezd může připomínat Rush. Namotávající se riffy „The Stargate“ jsou do toho naprosto super, dojde i na první „ugh“ a vše šlape na jedničku. Je to docela šílené, prostě death metal na úrovni, nic nenasvědčuje tomu, jaké piánko za chvíli nastane. Hnusný zpěv a ještě hnusnější kytary po dvou minutách totiž vystřídají salóňákové klávesy po vzoru Emerson, Lake & Palmer. Kontrast je to obrovský, ale dramaturgicky je to zvládnuto naprosto s přehledem, to se Blood Incantation daří po celé šíři „Absolute Elsewhere“. Chytlavé sólo na synťáky připomíná blikající kontrolky (představte si retro blikačky z Matky ve „Vetřelci“) a interdimenzionální cesta neznámem začíná. Spánkovou komoru vhodně doplňuje sólo, které jako když Davidu Gilmourovi z ruky vypadne. Pink Floyd tu nezní naposledy. Po této vyloženě krásné pasáži se ale v ději zřejmě něco posere a nastává přechod zpět do death metalu. Chrám neznámé civilizace se otevírá, tíha hvězd utiskuje.

Druhá část „The Stargate“ zmírňuje svým pulzováním tok alba. Jedná se o instrumentálku, v níž mluví repliky z filmu „Contamination“. Blood Incantation zde přispěly i legendy berlínské školy elektroniky Tangerine Dream, respektive jejich současný vůdce Thorsten Quaeschning. Halucinační sci-fi se po čase přesune i k folkovým výstupům, s nimiž začne houstnout atmosféra a celé to začne připomínat propadání se hvězdnou branou, ať už to zní jakkoliv. Třetí dění „The Stargate“ plynule navazuje a za salvy kopáků a blastbeatů se posluchač propadá stále hlouběji. Chvíli je to přímočarý death metal a chvíli zase zamotaný chaos, každopádně metalové party zde až tak neoslňují. Je tu ale skvělá orientální vsuvka ihned evokující egyptology Nile a tím pádem i to, co lze vidět na obalu „Absolute Elsewhere“. „OPEN THE STARGATE!“ Tento ethno prvek se jednoznačně povedlo zakomponovat. Co se metalu týče, výrazněji mě zde oslovuje jenom závěrečný riff a finální sólo. „The Stargate“ je tak ve své první polovině výborné, poté sklouzne do kolonky pouze velmi dobré.

Druhá kompozice „The Message“ se místo cestování vesmírem zabývá člověkem a jeho vědomím. Začíná příjemnou melodií, ale brzy zhrubne a začne klet podobně jako Morbid Angel. I zde ale dojde na odlehčení, opět za naprosto přirozeného přemostění. Rocková pasáž je super, je opravdu slyšet, že to Blood Incantation mají v malíku a naposlouchané, není to nic laciného. Melodičnost se vrátí skrze až blackmetalový riff, s nímž první část „The Message“ dosáhne epického rázu. Otázka, co znamená být člověkem, se vznáší ve vzduchu, což utne parádní konec, který je naprosto v duchu staré školy, prostě masakr. Prostřední part „The Message“ je asi tím nejdiskutovanějším. Po úvodním volání duší, čistých zpěvech i skvělých riffech se totiž dostane na scénu něco, co zní jako totální pocta Pink Floyd. Je to opravdu jedna ku jedné, ihned si představuji, jak něco takového hraje a zpívá Gilmour na „Animals“ nebo „Wish You Were Here“. Má to skvělou atmosféru a sedí to sem, ale říkám si, jestli to už není moc.

Co je ale opět famózní je to, jak se jim z té floydovské pasáže daří přejít do závěrečné části „The Message“, což je zase smrtící jízda. Spolu s prvním tabletem „The Stargate“ se jedná o mou nejoblíbenější stopu na „Absolute Elsewhere“. Má vlastně všechno, skvělé riffy, přechody mezi tempy i jednu ethno pasáž. Závěrem této skladby je něco ve smyslu, že život spočívá v růstu – přerůst zvířecí instinkty a bojovat. Tohle hledání životní cesty je trochu do ezo spirituality, ale nic, co by se v tom nánosu hlubokých zpěvů a hlučících kytar nedalo přejít. Překvapivě se tu v polovině stopáže začne hrát opět výrazně melodický blackmetalový riff, který vlastně nahrávku doprovodí až ke svému konci. Je to silný moment, vrcholí pěkně, navíc se přidávají další vrstvy a funguje to. Nakonec vše smyje déšť.

Blood Incantation zůstávají deathmetalovou kapelou, o tom žádná. I „Absolute Elsewhere“ je stále dost tvrdá nahrávka v dobře známém stylu Blood Incantation či jiného starého death metalu, ale už díky  všemu, co se děje okolo, nepůsobí tak zlověstně. „Absolute Elsewhere“ ani neposlouchám jako deathmetalovou desku, při níž si chci omlátit palici o zeď. Vyzývá spíš ke klidným poslechům v křesle. Z hlediska metalu není tak přísná, v tom jsou předchozí nahrávky daleko lepší. Když tedy chcete pořádnou porci hnusu a adrenalinu, je lepší sáhnout hlouběji do diskografie. V případě nálady na rozjímání je tu ta čerstvější tvář Blood Incantation, nyní reprezentována „Absolute Elsewhere“, bezesporu velkým dílem, které si zaslouží veškerou pozornost, jaké se mu také dostává.