Země: neznámá
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 20.12.2024
Vydavatelství: Dying Victims Productions
Seznam skladeb:
01. Um Mitternacht
02. Dem Teufel eine Tochter
03. Marisa
04. Imhotep
05. Wozu die Angst?
06. La plese de la nuit
07. Leder im Nachtverkehr
08. Denn der Tod lächelt nicht
09. Sette gocce rosse su velluto verde
Hrací doba: 46:43
Atmosférické nahrávky mohou vznikat ve všemožných žánrech. Není to doménou pouze mrazivých blackmetalů nebo zvrácených deathmetalů. I tak základní žánr jako heavy metal může stát na silné náladotvornosti. Však už to tak dělali Mercyful Fate a ještě před nimi třeba Death SS. Souvisí to s lyrickými tématy jako je horor, satanismus nebo okultismus, k nimž se něco navíc prostě hodí. První metal od Black Sabbath do toho šel stejně tak. K nejzajímavějším pokračovatelům tohoto odkazu nyní patří skupina Hexenbrett, jež v prosinci vydala své druhé řadové album.
Hexenbrett patří k těm kapelám, které sleduji takřka od úplného začátku. V tomto případě tedy od roku 2018, kdy vydali EPčko „Erste Beschwörung“. Stačilo vidět obal připomínající staré hororové plakáty, a věděl jsem, že tohle prostě ty vole musím zkusit. A vyplatilo se, protože ty čtyři skladby zněly přesně tak, jak jsem doufal, a výborně onu původní kazetovou kresbu vystihují (ne ten pozdější digitální nesmysl). Zkrátka starobní heavy metal s okultně blackmetalovou patinou. Skvělý styl dále stvrdili s první dlouhohrající deskou „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“. Tu sice „zdobí“ obal debilní až nedůstojný, ale jinak je to parádní nahrávka s navíc velkým hitovým potenciálem, samozřejmě v rámci stylu zastaralého metalu. Prim hrají klávesy. K atmosféře hudby Hexenbrett neuvěřitelně sednou a výborně ji doplňují. Stejně jako zbytek nástrojů. Dravé riffy jsou ukryty pod vrstvou prachu, bicí znějí kolikrát až stupidně jednoduše, nicméně naprosto ideálně, a uřvané zpěvy přednášejí okultní témata silně inspirována sedmdesátkovými giallo filmy a jinými horory. Ostatně, je tu třeba skladba „Spalovač mrtvol“. V češtině.
Co se jazyka týče, u Hexenbrett se nejčastěji setkáte s němčinou. Ostatně, snad i proto jsem byl dlouhé roky přesvědčen, že se jedná o těleso z Německa. Jak jsem ale nyní zjistil, Hexenbrett o sobě nikdy nedali vědět, odkud vlastně pochází. Jisté je jen to, že z Evropy, s největší pravděpodobností asi ze střední Evropy, což tedy sedí i ke stylu, kterému se věnují. Mimo v prvním odstavci zmíněná jména se dá připodobňovat třeba ke slovenským Malokarpatan, našincům Master’s Hammer nebo rakouským Hagzissa, s nimiž si před třemi lety i vystřihli jedno splitko. Mimo to mají na kontě ještě EPčko „Intermezzo dei quattro coltelli nudi“, na němž se nachází třeba jedna povedená předělávka od Misfits, což může představu o jejich stylu rovněž přiblížit. Trochu punkové drzosti v sobě mají.
Moji oblibu Hexenbrett pak roku 2022 stvrdilo živé vystoupení na Sedmičce. I naživo totiž tahle parta válí a drhne poctivý metal. Navíc mají zmáklou i pódiovou prezentaci, plně v duchu své tvorby, takže při pohledu na pódium se člověk ocital ve filmové scéně. Kromě masek a různých přehozů přes sebe se na jevišti nacházely také nejrůznější propriety jako poničené a zkrvavené figuríny, květiny, či noční stolek se starým vytáčecím telefonem. Vše v pořádku.
Teď už ale k novince. Tou je „Dritte Beschwörung: Dem Teufel eine Tochter“, druhé dlouhohrající album Hexenbrett. Pozici nemělo jednoduchou. Nečekal jsem nic míň než další parádní zářez. A povedlo se. Nešlo to však úplně jako po másle. Do desky jsem se musel skrze několik prvních poslechů dostávat. Zřejmě za to mohl poněkud vlažnější začátek nahrávky, během něhož jsem se lehce ztrácel a nevěnoval zbytku placky tolik pozornosti. Možná znovu sehrál svoji roli i obal, jelikož ani s druhou řadovkou se nejedná o žádné terno, ač je o něco lepší než na debutu. Své možná udělala i delší hrací doba, jelikož oproti prvotině je aktuální deska o deset minut delší, takže tu jsou kompozice, jejichž minutáž lehce nabobtnala. Netrvalo ovšem dlouho, a vše si sedlo, jak má. I přesto ale doteď vidím začátek „Dritte Beschwörung: Dem Teufel eine Tochter“ jako jeho nejslabší moment.
Ačkoliv úvodní dvě písně ještě nejsou úplný strop možností Hexenbrett, stále se jedná o vyvedené kousky. V případě první „Um Mitternacht“ určitě, jelikož ta u mě povyrostla výrazně. Charakteristické atributy Hexenbrett jsou zde ihned obsaženy, akorát to nemá takový švih, jaký bych od otevření alba čekal. Šlapavé tempo s chytlavou kytarou a podmanivými klávesami je fajn, ale své udělá až výrazný refrén a přiostření ve druhé polovině, kde se Hexenbrett vrhají na archaický black metal. Potěší i rockové sólíčko, což je další z věcí pro jejich zvuk typickou. Následující „Dem Teufel eine Tochter“ začíná přísně a nastolí až gotickou atmosféru, ale brzy z toho sejde. Nápady nejsou tak silné, o mé nejméně oblíbené písni na novince nemám pochyb. Zároveň se jedná s více jak šesti minutami o druhou nejdelší položku alba. Ovšem to, jak se dokáže později díky výbornému riffu a sólu rozjet, je super.
Od třetí skladby už ale není o čem. Tady najedou Hexenbrett na svoji nejlepší formu a vytahují ze zaprášených regálů jeden výtečný flák za druhým. Třeba hned „Marisa“. Ta díky hardrockovému riffu a rytmice jede jako hovado. Parádní jsou i melodie kytar v pozadí či pozdější zpomalovačka. O vtahující atmosféře nemluvě. Hexenbrett znovu na ploše celé placky připomínají výjev, kdy máte zlé tušení a různá tajemná znamení vás lákají jít se na rozvrzanou půdu přehrabovat v zapomenutém harampádí. Se svícnem v ruce postupně začnete přicházet úděsným okolnostem na kloub, až odhalíte něco, co jste vůbec nechtěli kdy vědět. Vypalovačka „Imhotep“ zase přidá na agresi. Dřevní výpady sílí a šeptající refrén je dobrým základem pro pozdější fanatické vzývání Imhotepa. I závěrečný blackový klepec zde dává smysl. Jeden z vrcholů desky.
„Wozu die Angst“ se může zdát výplní, nicméně její jednoduchá struktura je tak návyková, že ji vnímám jako vhodnou oddychovku. Super rockové sólo její zábavnost jenom podtrhuje. Následující „La plese de la nuit“ už je zase ambicióznějším dílem. Filmová atmosféra je všudypřítomná. Náladu má ponurou, ale jakmile se rozezní klávesová cingrlátka a klasický heavymetalový riff, Hexenbrett rozjíždí další parádní jízdu napříč styly. Jedná se o instrumentálku, jejímž nejpamátnějším momentem je nakonec totální uctívání Iron Maiden v druhé polovině skladby. Výborných riffů, i těch tvrdších, je tu ale hned několik. To se dá říci i o „Leder im Nachtverkehr“, protože ta obsahuje riff dobrý jako svině. Připomíná snad až Van Halen. V této stopě je fakt všechno; energie, návykový refrén i posedlé ryčení – tohle je prostě ono.
Předposlední „Denn der Tod lächelt nicht“ už připravuje prostor pro ukončení desky. Bez střednětempé pěstní pumpovačky by se totiž „Dritte Beschwörung: Dem Teufel eine Tochter“ nemohlo obejít. Ta musí být, absolutní kult heavy metalu. Hexenbrett se i zde drží v záhadných představách a ukončují tak tuto píseň v podivnostech a nejasnu. Na to už navazuje závěrečná „Sette gocce rosse su velluto verde“, nejfilmovější počin alba. Nemohu si nevzpomenout na poslední nahrávku Uncle Acid & the Deadbeats. Toto vyložené outro má nejenom trumpety, ale i herecké dialogy. V celkovém kontextu ji lze brát spíše jako rozloučení s deskou než plnohodnotnou píseň, a přijde mi to tak v pořádku. K Hexenbrett a jejich konceptu se to jednoduše hodí.
Při porovnávání pět let starého „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ se současným „Dritte Beschwörung: Dem Teufel eine Tochter“ mám jasno. Novinka je ještě lepší. Možná vyžaduje vícero poslechů a trvá delší dobu se ji naučit, nicméně poté se odvděčí převelice. Stylově jedou Hexenbrett stále tradičně staromilský heavy metal s kapkou blackmetalové esence a dávkou okouzlující atmosféry, avšak nyní ještě zdokonalili skladatelský um. I přes propracovanější struktury jde ale i nadále o to samé – hrát kurva metal s velkým M.
Napsat komentář