Tak jsem opět skončil na koncertě Berlin Manson. Za poslední rok už potřetí. Ne snad že bych je tak žral, ale prostě se to vždy nějak stane. Moje první setkání s nimi ve Fuchsu2 bylo plánované. Zrovna měli venku album „Poor but Sexy“, a to mě bavilo, takže jsem se vydal. Navíc tam s nimi byli mimo jiné i The Wilderness, rovněž kapela, kterou jsem chtěl někdy vidět. Další mé setkání se slovenským duem (nyní už ofiko triem), proběhlo zadarmo, v listopadu na Václaváku, ku příležitosti výročí Sametové revoluce. Zde měli krátký, ale intenzivní set, v němž zahráli snad všechny mé oblíbené skladby. Popravdě mě to tam bavilo snad ještě více než předtím ve Fuchsu2 na klasickém koncertě, ale možná to bylo dáno tím, že tady před nimi vystoupil záložník TJ Sokolu Stařeč, číslo deset, Rohony, což bylo naprosto příšerné, takže jsem pak ocenil cokoliv, co vykazovalo jakékoliv náznaky hudby.
Na konci minulého roku ovšem Berlin Manson vydali novou desku „Polámeme svoje ID?“, takže se nabízelo zvážit návštěvu dalšího koncertu a okusit tak nový materiál naživo. I navzdory tomu, že z nahrávky mě zas tak nebere. Ne tolik, jako „Poor but Sexy“. Přičítám to většímu odklonění se od původního post-punku směrem k taneční hudbě a hiphopu. Ale fajn skladby se tu najdou i tak. Berlin Manson tedy za jeden rok vydali dvě řadová alba. V případě „Polámeme svoje ID?“ by ale možná bylo lepší mluvit o EPčku, jelikož je tu ve výsledku jenom osm nových písní, a ty mají dohromady kolem dvaceti minut. Na internetu se o něm nicméně píše jako o dlouhohrajícím. Ípko ovšem Berlin Manson chystají, vyjde asi cobydup.
Na probíhající turné si Berlin Manson zvou zajímavé hosty. V roli předkapely zde v Arše+ byli prešovští Vojdi. Toto jméno jsem již několikrát zaregistroval. Věnoval jsem jim však pouze pár nahodilých poslechů. Neměl jsem tak úplně ponětí o tom, co vlastně hrají, nicméně měl jsem tušení, že to bude nějaká podivnost. Ať už podle oněch hudebních ukázek nebo bizarních obalů jejich nahrávek. Aktuální řadový debut Vojdů vydaný minulý rok se jmenuje „Kompost“, na obalu je nevím co, a skladby se jmenují třeba „Pivečko“. Slovenské trio (nyní už kvarteto) se věnuje experimentálnímu rocku. Balancují tedy na zrádné hraně mezi zajímavou hudbou a bohapustou blbostí. Už od prvních tónů mi ale bylo jasné, že tohle bude naštěstí ten první případ.
Vojdi vnímám jako reflexi rockovější tvorby King Gizzard and the Lizard Wizard. Napadli mě rovněž třeba již neexistující progresivci black midi, ale také klasika slovenské nové vlny Bez ladu a skladu. S těmi, kromě podobně ujetých textů, Vojdi sdíleli i podobnou vizáž, tedy černé obleky. A také saxofon. Ještě na studiové nahrávce mají saxofonistu jako pouhého hosta. Nemálo dní před koncertem v Arše+ ale oznámili rozšíření sestavy právě o saxofon, takže zde už vystoupili s novým členem, a to sice Martinem Debříčkou. A musím říci, že v mém zážitku z nich hrál docela klíčovou roli. Nastoupil mocně zahráním ikonického „Careless Whisper“ od George Michaela, ale brzy najel na Vojdí vlnu. Bavili ale všichni, takže i základní sestava Marek Buranovský na kytaře, Tomáš Bateško s baskytarou a Samuel Bílý za bicími. Písně byly povětšinou krátké a plné zvratů a nečekaných detonací. Bylo to hlasité, uskřípané, ale stále zajímavé. Na rozdíl od Berlin Manson se na to nedalo ani kývat hlavou, ani tancovat, ale to nevadí. Rozhodně tedy překvapení a poznámka do notýsku – nadále sledovat.
Co napsat k Berlin Manson. Zcela nepřekvapivě si celý prostor ihned podmanili. Vyprodáno bylo kvůli nim. Jednalo se o jejich dosud největší klubový koncert, a tak to také vypadalo. Lidé si užívali všechno. Ať už hráli spíše punkovější věci, tanečnější nebo hiphopové, publikum jim dávalo znát náklonost až do zadních řad sálu poskakováním a zpíváním textů. V tom mají Berlin Manson velikou sílu. I za pouhou pětiletou existenci se jim už podařilo nastřádat tolik hitů a v nich ukrytých sloganů, že dokáží hypnotizovat dav po celou dobu svého vystoupení. Zde jim v tom pomáhalo i několik hostů; Adam the World, Andrej Kabal (s tím dali jeho „Jediné čo chcem je fajčiť crack“), Edův syn, ale i seskupení Praha je feministická, které natáhlo přes pódium transparent „Ani metr patriarchátu!“, a varovalo před Hnutím pro život. Podobné apely na koncertech Berlin Manson nepřekvapí, však i sám zpěvák Adam Dragun využil každou příležitost mezi písněmi na něco upozornit. Nejčastěji znělo klasické smrť fašismu, což dává úplný smysl. Párkrát jsem ale tápal. To snad jen proto, že jsem už spíše chtěl zas taky nějakou hudbu.
Berlin Manson přehráli tak nějak skoro vše, co mají v rejstříku. Co mě potěšilo vůbec nejvíce bylo, že nové skladby znějí naživo v pohodě, takže mě baví více než z alba. Svoji hodinku a čtvrt začali s aktuálním rozehřívajícím otvírákem „2000“ a pokračovali dále osvědčenými kusy jako „Moje srdce osamelý jazdec“ a „Netancujem, kývem hlavou“. Z novinky mě nejvíce bavila „Nepoznáme sa?“ a energická „Fuck Off“, jejíž refrén se prostorem krásné rozléhal. Z předchozí placky v živém podání funguje tak nějak vše, takže tady patřily k vrcholům třeba „Vyhor“ „Hotel Kyjev“ (tentokrát zahraná bez dvojky) nebo závěrečná diskotéka „Poor but Sexy“, s níž se Berlin Manson rozloučili a jali se na drinky na bar.
Je vidět, že Berlin Manson rostou velkou rychlostí. Za těch pár let udělali tak velký posun, že jim nedělá větší problémy zaplnit i snad tisícový prostor, jakým je Archa+. Pozitivem rovněž bylo, že tu byla spousta opravdu mladých lidí. Byla jich dokonce výrazná převaha, takže jsem si snad vůbec poprvé připadal na koncertě starý. To už tak pozitivní není. Berlin Manson, přestože vyloženě nejsem jejich cílovka, jsou rozhodně po právu senzací naší (vaší) tuzemské scény, a jejich živá vystoupení tu jen těžko hledají konkurenci. Hodně po chuti mi byli ale také Vojdi. Oceňuji odvahu je sem hodit jako předkapelu. Na ty si budu muset dát pozor.
Napsat komentář